Článek
„Skutečně se koukali do rakví a kontrolovali, jestli je ten dotyčný opravdu mrtvý,“ říká Baumgartlová, podle níž celníci, z nichž většina patřila k východoněmecké tajné policii Stasi, vedle mrtvých důkladně kontrolovali také nemocné převážené přes hranici mezi oběma německými státy. V areálu hraničního přechodu Marienborn o rozloze 35 hektarů byla pro takovéto kontroly – které se nemohly uskutečňovat pod širým nebem – vyčleněna budova dvojgaráže o půdorysu zhruba 8 × 5 metrů.
Vedle obav z útěků východních Němců ke kontrolám vedly i pokusy o pašování nepovoleného zboží. „Sledovali, jestli větší auta jako záchranky nejsou nějakým způsobem upravená a jestli nepřeváží ještě něco navíc, než co mají povolena,“ poznamenává Baumgartlová, která ale neví o případu, že by se někdo skutečně Marienborn pokusil překročit a vydával se přitom za mrtvolu.
O svérázné pokusy o útěk z nesvobodné země ale ani tak nebyla nouze. „Slyšela jsem od celníků o případu, kdy se jedna osoba pokusila utéct schovaná mezi dobytkem v přívěsu kamionu. Byla ale objevena. Jiný uprchlík se schoval do betonové roury v nákladu a svůj pach maskoval zkaženým masem, aby ho nevypátrali speciálně vycvičení psi,“ vypráví.
Většinu času ale tisíc zdejších celníků a dalších zaměstnanců trávil zcela běžnými kontrolami, během nichž v letech před pádem Berlínské zdi v roce 1989 odbavoval přes 12 000 aut denně. Jen v roce 1985 přes přechod v obou směrech projelo 4,5 milionu aut, z nichž velká většina – 3,7 milionu – směřovala do a ze Západního Berlína. Pro ten dálnice vedoucí z Hannoveru přes Marienborn a východoněmecké Sasko-Anhaltsko a Braniborsko představovala nejdůležitější spojení se Spolkovou republikou Německo.
„Norma pro celníky byla, aby se v každém z odbavovacích pruhů snažili zvládnout 100 aut za hodinu,“ říká Baumgartlová, podle níž tak bylo jasné, že ne u všech vozů mohla být kontrola podrobná. Cestujícím mezi oběma částmi západního Německa se od začátku 70. let kontrolovaly doklady, ale podrobnější prohlídka vozu, k níž byly k dispozici i speciální přístroje, včetně rentgenu, se uskutečnila jen v případě podezření.
Jinak tomu bylo u cestujících do východního Německa nebo lidí, kteří dále směřovali do Československa či Polska. „U těch se vždy uskutečnila i celní kontrola, která sestávala přinejmenším z otevření kufru a motoru auta a prohlídky zadní sedačky,“ popisuje šéfka památníku. Návštěvníci NDR navíc měli povinnost si na osobu a každý den pobytu v zemi vyměnit západoněmecké marky v poměru 1 : 1 za ty východoněmecké. Komunistická země tak získávala valuty, jichž měla obrovský nedostatek.
Dohled nad cestujícími ale nekončil na hraničním přechodu vybudovaném v letech 1972–1974. I dálnici směrem na Berlín křižovali celníci a agenti Stasi, kteří hlídali také všechna odpočívadla. „NDR bylo jasné, že ta tranzitní cesta je nebezpečnou spojnicí a že je tak trochu otevřenou hranicí. Existují proto i podrobné nákresy této trasy se všemi možnými skrýšemi, které by někdo mohl využít,“ vysvětluje Baumgartlová.
Bez víz, zvláštních povolení a podrobných kontrol se východní Němci přes přechod poprvé dostali až 9. listopadu 1989, kdy padla Berlínská zeď. Kontroly cestujících pak kompletně ustaly 30. června 1990, tedy pár měsíců před znovusjednocením Německa.
Na přechodu do té doby při pokusu utéct z NDR přišlo o život sedm lidí, na celé vnitroněmecké hranici zhruba 330. Dalších 140 obětí si vyžádala Berlínská zeď.
