Čeho všeho jsou lidé schopni? Hit Netflixu nabízí exotickou odpověď

Červená, zelená… Obrazovky milionů lidí po celém světě vzal útokem jihokorejský seriál Hra na oliheň. „Za úspěch seriálu může, řeknu to otevřeně, móda. Šíří se mezi lidmi samospádem,“ vysvětluje novinářka Magdalena Slezáková.

Trojúhelníky, kolečka, jihokorejská estetika i nadšení pro tamní dětské hry. Seriál Hra na oliheň vyvolal nevídanou mánii, která se rozpoutala nejen na sociálních sítích. Za necelý měsíc jej vidělo více než 110 milionů lidí napříč planetou, kteří z devítidílné dystopie režiséra a scenáristy Hwanga Tong-hjŏka udělali nejúspěšnější debut streamovací služby Netflix.

„Seriál je o tom, že když člověku chybí peníze, je zadlužený a peníze potřebuje ne jako prostředek k tomu, aby si v životě přilepšil, ale jako existenční nutnost, je potom pro ty peníze schopen udělat cokoliv. Jde o studii toho, čeho všeho jsou pro přežití ve smyslu financí lidé schopni,“ říká v Checkpointu novinářka z Deníku N Magdalena Slezáková, která se specializuje na Asii. Seriál brala spíš jako satiru, ale líbí se jí, byť podle ní není nijak objevný.

Že televizní série nepřinesla nic nového a že prohlubuje klišé žánru survival filmů, si podle magazínu The Economist myslí i Jihokorejci. Popularitu, kterou si u zahraničních diváků jihokorejský hit získal, redaktorka vysvětluje v podcastu:

„S údivem jsem sledovala, jak den co den seriálu přibývají diváci, začala o něm psát i zahraniční média. A to jsem na úspěch korejské vlny zvyklá! Je z toho až mánie. A svým způsobem to jde podle mého samospádem – čím více se o seriálu píše, tím více lidí se o něj zajímá. Sám o sobě není zase tolik unikátní. Jeho velké kouzlo není však jen v samotné myšlence a tematizaci problémů společnosti, ale také v jeho vizuální stránce, která je velmi působivá.“

V reakci na seriál vznikla také spousta memů, které se šíří po sociálních sítích.

Za pár týdnů se z televizní série stal podle novinářky Slezákové kult, mimo jiné díky obecné popularitě korejské kultury ve světě. „Za úspěch seriálu může móda. A také jistá exotika – od vyobrazení dětských her až po to, že lidé nemusí být zvyklí na asijské herce. Také je to takový přitažlivý pohled do spodních pater společnosti, nemyšleno pejorativně – pohled mezi lidi, kteří se se životem potýkají velmi drsně,“ podotýká novinářka.

Dystopický seriál Hra na oliheň, ale třeba i loňský oscarový snímek Parazit režiséra Pong Čun-hoa upozorňují na doširoka rozevřené sociální nůžky v Jižní Koreji – na papíře v jedné z nejbohatších zemí světa.

„V zemi si vysoký počet lidí žije dobře, ale rozdíly jsou tam enormní. V Jižní Koreji žije podle dat z roku 2019 nějakých sedmnáct procent lidí pod hranicí chudoby, vypočítanou z mediánu příjmu, což je obrovské číslo. V případě seniorů je to ještě mnohem horší – jde skoro o polovinu z nich,“ podotýká Slezáková z Deníku N.

„Jižní Korea je společnost, kde příjmy zajišťuje z velké části soukromý sektor a péči rodina. Stát funguje v jakési symbióze s kapitalistickými strukturami. Hnacími motory ekonomiky jsou rodinné korporáty. LG, Samsung nebo Hyundai prosperují z toho, že jim vláda dává prostor – a zároveň těží ze spolupráce s nimi. Tvoří totiž velkou část ekonomiky. Běžní lidé jsou ale zatíženi obrovským tlakem, protože samotná společnost je velice soutěživá. Nátlak na to, aby člověk uspěl, je tam extrémní,“ popisuje v Checkpointu zahraniční redaktorka Deníku N.

Velkému počtu Jihokorejců honba za úspěchem nevyjde podle jejich představ. „Rodí se pak mezi nimi nespokojenost, někdy až nesnášenlivost k vlastnímu osudu, což jsme viděli i ve filmu Parazit,“ dodává v podcastu Magdalena Slezáková.

Jaké další společenské problémy sužují Jižní Koreu? A čím jihokorejská popkultura oslovuje lidi v zahraničí? Pusťte si podcast Checkpoint v přehrávači nad článkem nebo na Podcasty.cz.