Článek
Někteří lidé si často zcela dobrovolně působí různá příkoří. Jedí pálivá jídla, i když druhý den litují, chodí s dětmi do multikina poslouchat chroupání popcornu a srkání nekonečných nápojů, sportují a druhý den se nemohou pořádně hnout nebo sledují sociální sítě některých politiků.
Podobně masochistický nádech může mít i spoření na penzi, což jsem si uvědomil, když jsem si prohlédl aktuální výpis ze svého penzijního připojištění se státním příspěvkem.
Kumulativní zhodnocení, po odečtení zaplacených poplatků za správu, je po devíti letech spoření výrazně pod inflací, a to prostě bolí. Jak moc, si můžete vyzkoušet zde.
Reálná hodnota naspořené částky je o dost menší, než jakou měla v době, kdy jsem spořit začal. Rozumím možným námitkám. Leckde přispívají na penzijní připojištění zaměstnavatelé v rámci zaměstnaneckých benefitů. Je tam každoroční daňová úleva v hodnotě lepších tenisek. A určitě není špatný pocit, že nechci v důchodu spoléhat jen na stát.
Ok. Zvolil jsem si opatrný transformovaný fond dobrovolně v blbý čas, kdy po finanční krizi nastalo dodnes trvající období nízkých až nulových úrokových sazeb, tak co bych jako měl čekat za výnos.
Nezazlívám to správcům, snaží se investovat v mezích toho, co jim dovolují pravidla hry, a ta těmto typům fondů i ve výhledu rozhodně přát nebude. Co mě tak leda může štvát, je, že jsem u této formy kumulace úspor zůstal tak dlouho.
Účastnické fondy, které vstoupily na trh v roce 2013 a mají možnost nabízet i riskantnější investice, rozhodně předvedly zajímavější výnosy. Oproti starším fondům nemusejí garantovat, že neprodělají a výsledek je zřejmý. Vyvážené a dynamické fondy mají za posledních osm let výnosy nad inflací a dynamické rozpětí 20 až 75 procent.
Proč tedy stále ze 4,4 milionu lidí jsou 3 miliony ve fondech, pro které je porážka inflace těžko dosažitelný cíl, když mohou přestoupit do účastnických fondů a s ohledem na svůj práh rizika zvolit jinou strategii? Podle šéfa J&T Banky Štěpána Ašera podléhají klienti falešnému pocitu bezpečí fixního úroku a změnit přístup lidí k riziku je velmi obtížné.
Češi jsou obecně při správě svých financí konzervativnější, velkému množství domácností po zaplacení nezbytných měsíčních výdajů moc volných peněz nezbývá, zhruba polovina domácností má podle nedávného průzkumu společnosti Home Credit úspory do výše jednoho měsíčního příjmu. Opustit model spoření se ztrátou a začít investovat ale nevyžaduje patřit mezi nejbohatší vrstvy společnosti. Investovat se dá i po menších částkách, důležitá je pravidelnost a dlouhodobost.
Mnozí to již pochopili, o čemž svědčí nárůst investic v podílových fondech, ve kterých bylo na konci loňského roku investováno 590 miliard korun a z toho bezmála 500 miliard investovaly fyzické osoby. Výrazně více se oproti minulosti investuje do fondů zaměřených na akcie či kombinující akcie a dluhopisy.
Bez změny přístupu se stále miliony lidí vystavují riziku, že budou léta spořit, aby v budoucnu měli reálně méně. Změna samozřejmě předpokládá uvědomění si i rizika možných ztrát, ale zatímco při konzervativním spoření je ztráta jistá, při investování jsou velké šance na slušné zisky.
A jak mi kdysi říkal jeden ruský bankéř se sklenkou v ruce: „Kdo neriskuje, šampaňské nepije.“
Zajímají vás plány Zásilkovny, analýzy Zuzany Kubátové o konci uhlí v Česku nebo novinky o italském tažení Radovana Vítka? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
