Článek
Byť Karel Čapek zemřel před 80 lety, jeho dílo je stále aktuální, a i proto láká nejen odborníky, ale i běžnou čtenářskou veřejnost. „Víte, lidé mají tu trpělivost hledat v písku diamanty nebo perly v moři; ale aby hledali v lidech vzácné a podivné dary od pánaboha, aby nepřišly nazmar, to je ani nenapadne. A to je veliká chyba,“ napsal v povídce Příběh o kasaři a žháři Karel Čapek. Málokterý citát vystihuje Čapkovu filozofii lépe. I podle Zahiroviće. „Přestože si Čapek prošel mnohým, vždy věřil v dobrotu uvnitř člověka, což mu bylo především v pomnichovské době notně vyčítáno,“ říká.
Hradecká procházka začíná na Malém náměstí v historickém centru města. U hotelu, kde se nachází pamětní deska se vzpomínkou na Karla Čapka.
V tom domě Čapek pobýval v letech 1901 až 1905 v dobách svých studií na tamním gymnáziu. „Na Čapkovu tvorbu mělo velký vliv jeho mládí a babička. Od ní převzal inspiraci pro řadu pohádek a naučil se východočeské nářečí, které zakomponoval do své tvorby – disponoval dvakrát větší slovní zásobou než ostatní tehdejší autoři a díky tomu je jeho dílo i dnes aktuální nejen obsahem, ale i formou,“ vypráví Zahirović. On sám se do Čapka zamiloval na druhý pohled. „První jsem četl Válku s Mloky, ta mě příliš neoslovila, ale pak jsem se dostal k Čapkovým sloupkům a fejetonům,“ usmívá se.
Právě Čapkovu žurnalistiku považuje za nesmrtelnou. „Čapek věděl, že demokracie stojí především na mravních hodnotách, a ne na žádném politickém soupeření. Osobně věřím, že jeho novinářská práce přežije veškerou dobu. Čapek se čte 80 let po své smrti. Když novinář něco napíše dnes, druhý den se to nedá číst. Dnešní žurnalisté se od něj mají co učit,“ vysvětluje.
Hasan Zahirović, znalec Karla Čapka provází obyvatele Hradce Králové ve stopách slavného spisovatele.
Účastníci přednášky začínají netrpělivě pochodovat na místě. Schovávají si ruce do kapes a brady pod límce bund. Udeřil podzim. Zahirović, usrkávaje z víčka termosky vroucí čaj, vede skupinu pomalým krokem na Velké náměstí, kde popisuje Čapkova léta na hradeckém gymnáziu. Dobu, kdy byla rákoska v třídní výbavě stejně běžná jako křída. „Už v mládí byl velká osobnost, nebál se vyjádřit svůj názor a diskutovat s učiteli. Vše vyvrcholilo založením protirakouského spolku, po jeho odhalení se musel přesunout na gymnázium do Brna.“
Od jednoho z účastníků padá otázka, zda si Češi Karla Čapka příliš neidealizují. Zahirović se nad dotazem zamýšlí a odpovídá, že možná ano, že žádný člověk není jen černý, nebo bílý. Ale nevidí v tom problém, neboť Čapek je pro Čechy něco jako národní hrdina. Osobnost, která pomáhala budovat první republiku. „Jde vidět, že Češi si Karla Čapka váží. Je znovu a znovu vydáván, citován a jeho hry pořád dokola inscenovány. A kam se lid obrací, když přijde nějaká krize? K práci Karla Čapka. Na druhou stranu, když je potřeba zachránit hronovský mlýn, kam Čapek jezdil za prarodiči, najednou nejsou peníze. Vinohradskou vilu musela koupit až městská část Prahy. Proč ne stát? Karel i Josef Čapkovi si zaslouží lepší vzpomínku,“ kroutí hlavou Zahirović.
Zbývá poslední zastávka. Průvod míří směrem k městské hudební síni a zastavuje se v půli cesty. Začíná četba jednoho z Čapkových fejetonů, načež procházku Čapkovým životem v Hradci Králové uzavírá rázné zaklapnutí knihy. „Bojoval perem, kresbami, příběhy a texty. Čapek byl hrdina – Karel i Josef,“ dodává Zahirović.
