Bývalý špion Srba se rozjel. Mluví o nelegálním financování vojenské rozvědky i ČSSD

Veřejné působení Karla Srby na Ministerstvu zahraničí v letech 1998 až 2001 v sobě propojovalo roli vysokého státního úředníka s přímým napojením na tým poradců premiéra Miloše Zemana a zároveň agenta tajné služby - vojenské rozvědky.

Když se v roce 2001 zapletl do skandálu s vlastním záhadným zbohatnutím, začala se kolem něj - jak se posléze ukázalo - stahovat smyčka i v tajné službě. A když prasklo, že si Srba v roce 2002 objednal vraždu novinářky, jeho působení v rozvědce skončilo.

„Důvodů, proč se mě tehdejší politici potřebovali zbavit, byla celá řada. Mimo jiné byla tato kauza krásný zastírací manévr," tvrdí Srba v rozhovoru a poukazuje na tehdejší rozhodování vlády o „různých privatizacích". Svou teorii ale ničím konkrétním nedokládá.

Rozhovor se Srbou vznikl v rámci natáčení prvního dílu investigativního pořadu Seznamu Zvláštní vyšetřování, který se zaměřil na rozkrývání dosud nevysvětlené záhady ztracených milionů na tehdejším Ministerstvu zahraničí.

Srba v rozhovoru naznačuje, že překážel i vedení vojenské rozvědky, potažmo tehdejšímu ministrovi obrany Jaroslavu Tvrdíkovi a části ČSSD kolem místopředsedy strany Stanislava Grosse. „Šlo tam nejen o financování ČSSD, ale i o financování peněženek některých členů ČSSD," říká. A opět - nic konkrétního neřekne.

I toto jeho svědectví bude předmětem dalšího pátrání.

Část rozhovoru se točila kolem jeho dřívějšího výroku, že „každá tajná služba má i svůj nelegální zdroj financování".

Jakmile ale padly otázky na konkrétní příklady z dob jeho působení na ministerstvu u Jana Kavana, ve svých odpovědích se stáhl. „Do mého fungování se to rozhodně nepromítalo. Do mého ne," řekl.

Připustil ale, že vojenská rozvědka ho tehdy využívala díky možnostem, které mu plynuly z držení diplomatického pasu: „Můžete se tak dostat k určitým informacím, které tajná služba může použít pro určité styky."

Srba se z titulu generálního sekretáře Ministerstva zahraničí zabýval i pronájmem Českého domu v Moskvě, na kterém stát podle znaleckých posudků prodělal několik desítek milionů korun. Srba dodnes trvá na tom, že v téhle kauze byl nevinně.

„Vojenská rozvědka měla v tomto domě své zájmy a chtěla se k němu dostat velmi levně," říká Srba. Naznačuje, že toho ví hodně, ale mluvit nesmí: „Jsem vázán mlčenlivostí."

Co se doopravdy v souvislosti s Karlem Srbou dělo ve vojenské rozvědce, je naprostý unikát. Česká republika jen rok po teroristických útocích 11. září 2001 v podstatě jednu ze svých tajných služeb rozprášila. A to přitom česká vojenská rozvědka historicky vynikala kontakty zejména na Blízkém Východě.

Čistka přišla v nejméně vhodnou dobu, kdy USA požadovaly po svých spojencích co nejvíce informací z arabské oblasti. Také to bývalý šéf vojenské rozvědky Andor Šándor nedávno znovu připomněl jako vrcholnou nezodpovědnost.

„V boji proti rizikům teroru šlo tehdy o naše velké oslabení, které doznívá možná dodnes. Zlikvidovala se totiž paměť vojenské rozvědky,“ uvedl generál Šándor v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jenže Šándor neřekl to B.

Vojenská rozvědka byla jedinou ze čtyř tuzemských tajných služeb, která po listopadu 1989 neprošla žádnou proměnou. „Je to jediná tajná služba, v níž nebyla přerušena personální kontinuita,“ podotýká badatel Radek Schovánek. Ve službě tak dál pracovali lidé, kteří přísahali věrnost komunistické straně a jejím ideálům. A nikdo navíc nekontroloval, co přesně vlastně dělají.

Jistý obrázek nabídla právě kauza Karla Srby, který byl elitním agentem vojenské rozvědky.

Závazek podepsal už v roce 1985. Vojenští špioni z něj udělali takzvaného spolupracovníka-chodce s krycím jménem Salima a počítali s ním na vysazení do nepřátelského území pro případ válečného konfliktu. Po celou dobu byl vedený v takzvané zakryté části zpravodajské služby – tedy v supertajné špionáži.

Po Srbově zatčení začalo vycházet najevo, že příslušníci a spolupracovníci služby využívali krytí tajné služby k nelegálnímu byznysu.  A ten sloužil buď k jejich vlastnímu obohacení, nebo k financování nelegálních operací služby.

To byl mimo jiné případ Českého domu v Moskvě. Z hlediska špionů šlo o strategické místo v ruské metropoli, kde se odehrávala spousta politických jednání. Budova patřila Ministerstvu zahraničí, které ji pronajalo soukromé firmě. Ta ovšem ve skutečnosti a utajeně patřila vojenské rozvědce, Český dům pak řídil přímo kmenový zaměstnanec této tajné služby.

Celá špionážní operace se prozradila kvůli tomu, že pronájem byl pro Ministerstvo zahraničí extrémně nevýhodný. Komu měl jít rozdíl 26 milionů oproti standardnímu nájmu do kapsy, to dodnes nevíme. Rozvědka oficiálně dala od svých lidí ruce pryč a označila to za aktivitu několika osob, které údajně jednaly na vlastní pěst. Policejní vyšetřování nakonec zastavila amnestie Václava Klause. Zbavila obvinění i Srbu, který z pozice generálního sekretáře Ministerstva zahraničí na pronájem dohlížel.

Podezřením z nelegálního financování vojenské rozvědky se v souvislosti s Karlem Srbou zabývali i poslanci bezpečnostního výboru. Mimo jiné si po Srbově zatčení v roce 2002 předvolali tehdejšího ministra obrany Jaroslava Tvrdíka, pod něhož vojenské zpravodajské služby spadaly.

Po svém vystoupení ve Sněmovně pak Tvrdík veřejně prohlásil: „Zjistili jsme mimořádně závažná systémová pochybení v práci této tajné služby. V podstatě si dělala téměř, co chtěla. Nikdo ji neřídil ani nekontroloval.“

Získávání černých peněz na nelegální operace není ve světě tajných služeb nic výjimečného. Některé věci se prostě do účetnictví napsat nedají. Potíž nastává, když podobná akce praskne, jako se to stalo v případě Karla Srby.

Agent Salima zkrátka po sobě zanechával příliš mnoho stop – ať už šlo o vydírání ředitele štiřínského zámku Václava Hrubého, zpackaný pronájem Českého domu či nevýhodné rekonstrukce ambasád.

Pořad týkající se kauzy Srba si můžete pustit zde:

Když na sebe někdo spojovaný s tajnou službou poutá nechtěnou pozornost a vyvolává skandály, tajná služba takového svého člověka navenek obětuje. Zpravidla se o něj také postará.

Jenže to se ve vojenském zpravodajství nestalo, rozvědka se Srby do poslední chvíle odmítala vzdát.  Po jeho zatčení MF Dnes napsala, že už rok před tím Vládní výbor pro zpravodajskou činnost řešil mediální pozornost, kterou na sebe generální sekretář ministra zahraničí a špion v jedné osobě poutá. Armáda tehdy členy výboru ujistila, že se Srbou končí.

„Bylo tam jednoznačně ze strany armády řečeno, že Srba je krajně nespolehlivý, že se začíná vojákům vymykat z rukou,“ citoval list účastníka tehdejšího zasedání výboru.

Fakticky ale Srba pro službu pracoval dál, a to byl také jeden z hlavních důvodů, proč ministr Tvrdík s podporou Sněmovny spustil čistku ve vojenské špionáži. Opustit ji tehdy musela stovka jejích zaměstnanců.

Bývalý poslanec bezpečnostního výboru Jan Vidím následně naznačil, že vojáci museli v případě agenta Salimy moc dobře vědět, o co jde.

„Ať už si o nich myslíme cokoli, vojenští špioni nejsou hlupáci. Přinejmenším museli něco tušit, s kým se setkával, v jakém prostředí se pohyboval, s jakým objemem financí disponoval. Ze všech těch indicií nehloupý vojenský zpravodajec musel vědět, že se Srba pohybuje přinejmenším na hraně, ne-li za hranou zákona,“ řekl v roce 2002 Vidím.

Jinak řečeno – v případě pochybných byznysových aktivit Karel Srba nemusel jednat na vlastní pěst, jak se rozvědka snažila oficiálně tvrdit.

Do kterých kapes tedy proudily stovky milionů z utajených transakcí? A o jaké obchody šlo?

V pátrání budeme dál pokračovat.