Rodí se národ. „Nikdy jsem neviděla Bělorusy tak šťastné,“ říká protestující

Bělorusko překvapilo po zmanipulovaných volbách masovými protesty. A také brutálním zákrokem bezpečnostních sil, který měla pod palcem tamní vláda posledního evropského diktátora Alexandra Lukašenka. Právě proti němu lidé v Bělorusku už několik týdnů demonstrují.

„Lukašenka jsem nikdy nepodporovala, vždycky jsem ho vnímala takového, jaký doopravdy je. Ale chápala jsem, že s tím nejde nic moc dělat, protože většina lidí jeho agendu následovala,“ uvedla Seznam Zprávám svůj postoj vůči běloruskému autoritáři management konzultantka Svetlana Tsouriková. Lidé se ale začali ozývat – a třeba v neděli vyšlo do ulic Minsku několik stovek tisíc Bělorusů.

Minská rodačka tak rozsáhlé protesty nečekala. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, že Bělorusové by podle ní mohli nakonec vyhrát. A že k pokroku už vlastně v zemi došlo.

Žijete v Londýně a do Běloruska jezdíte jen na návštěvy. Překvapilo vás, jak se situace po volbách vyvinula?

Když jsem přijela do Běloruska z Londýna tentokrát na delší dobu, mohla jsem totiž pracovat z domova, za žádných okolností jsem nečekala, že by mohlo dojít k protestům takového rozměru. Že by se mohlo stát něco tak nadějeplného a obřího. Byla jsem přesvědčená, že se stane to samé jako v roce 2010, kdy se na náměstí Nezávislosti sešlo padesát tisíc lidí. Zůstali tam asi týden, došlo k jejich brutálnímu zatčení, a to bylo všechno. Nikdo v mém okolí proto neočekával, že nějaká revoluce, budeme-li to tak nazývat, je vůbec možná. Podcenili jsme to, podcenili jsme zlost, kterou v sobě lidé nastřádali.

Kdo jsou ti lidé, kteří protestují? Co jsou zač?

Bělorusové ze všech vrstev společnosti. Lidé z dělnické třídy, ze střední vrstvy, rodiny, které pracují pro vládu, umělci a lidé z kultury. Vlastně vážně všichni. Setkala jsem se s jednou známou, jejíž manžel pracuje pro establishment, pohybuje se poměrně vysoko v Lukašenkových kruzích. Ale ta známá a její dcera se aktivně zapojily do protestů, a to od prvního dne.

Řekla mi: „Jsem naštvaná. Nemůžu jen tak sedět doma jen proto, že můj muž pracuje pro vládu. A je mi jedno, co se stane, chci jen změnu.“ To mě docela šokovalo, protože v zásadě riskuje finanční jistoty celé své rodiny. A i lidé, kteří Lukašenka posledních dvacet let volili, a ti, již se o politiku nikdy nezajímali a měli pocit, že nic nezmění, vyšli do ulic. Tentokrát se necítíme bezbranní, nyní máme pocit, že bychom doopravdy mohli vyhrát.

A vyvíjejí se protesty směrem, který by výhru naznačoval?

To je velmi těžké odhadnout. Představte si, že protestujete týden nebo i déle. Zúčastnila jsem se mnoha protestů, ale zároveň pracuji na plný úvazek, nemohla jsem jít protestovat třeba během dne, to jen o víkendech. Ale když lidé protestují celý týden, je to velký zásah do jejich života, navíc je to dost vyčerpávající. Takže je normální, že intenzita demonstrací postupem času trochu zeslábne. Lidé musí žít i ten normální, každodenní život – pracovat, třeba uklidit. A ti, co chodí protestovat, jsou úplně běžní lidé, kteří mají co dělat, nejsou to lidé bez domova, jak se je snaží vykreslit Lukašenko.

Četnost protestů teď ale střídají spíše stávky v továrnách a na různých pracovištích, nebo ne?

Zprávy týkající se stávek jsou dost smíšené. Nejsem si úplně jistá, co se tam vlastně děje, to vědí podle mě jen lidé, kteří stávkují. Vládní zdroje tvrdí něco, nezávislé zase něco jiného. A z toho, co jsem pochopila, spoustu pracovníků, kteří se zúčastnili protestů, se bálo vrátit do práce. Nebo jim jejich nadřízení vyhrožovali tím, že přijdou o práci. Takže ta plánovaná generální stávka bohužel nevyšla.

Čím se tedy podle vás blížíte výhře?

Tak třeba ještě před třemi týdny zavřely úřady dva muže, kteří na veřejné akci města pustili jednu protestní písničku spojovanou s touhou po změně. Místo nějaké neutrální hudby pustili tuhle, velmi známou píseň od slavného hudebníka, kterou postupem času úřady zakázaly. Dvě hodiny nato je zatkly. Tohle v tuhle chvíli už nikoho nezajímá, lidé protestují, zpívají a hrají, co se jim zachce. A to se vlastně týká i národních symbolů. Vlajka běloruského národa, tedy ta v kombinaci bílá-červená-bílá, byla, byť neoficiálně, také zakázána. Před pár týdny tu chtěl jeden člověk tento symbol na protest vyvěsit, vytvořil jej ze závěsů a pověsil z balkonu. Přišla k němu policie s tím, že má dát tu vlajku pryč. On oponoval, že to přece není vlajka, že to jsou závěsy, což se jim nelíbilo a řekli mu, ať se toho zbaví.

To bylo asi před třemi týdny. A teď? Teď se můžete ukazovat s jakýmkoliv symbolem a nikdo vás už nezastaví. To je pro nás obrovský pokrok. Nikoho nepřekvapuje, že je Lukašenkova vláda stále u moci, vždyť měla zemi pod kontrolou posledních 26 let. A udělala všechno, co bylo v jejích silách, aby se sama ochránila, tudíž by bylo trochu naivní předpokládat, že jen tak zničehonic rezignuje.

V neděli se Lukašenko nechal vidět s automatickou zbraní přes rameno a protestující označil za krysy. To nepůsobilo zrovna mírumilovně.

No, to nebylo nijak překvapující, spíš mě to pobavilo. Je posedlý mocí, své postavení si vybudoval na lžích, charismatu a schopnosti zalíbit se lidem. On byl vždycky taková barevná osobnost. Takže to nedělní vystoupení udělal s jasným úmyslem. A byl to jeho šéf tiskového oddělení, kdo ony fotografie a videa zveřejnil. Co tím chtěl Lukašenko sdělit? Chtěl svým příznivcům dokázat, že je cool, že je jeden z nich. Že když ho budou podporovat, půjdou s ním do boje a budou s ním bok po boku bojovat do poslední kulky, bude tam s nimi. A protestujícím tímto vzkázal, že není ochoten vyjednávat, že by se ho měli bát. Svým způsobem byly ale ty snímky šokující, působily jako nějaké fotky z Latinské Ameriky ze sedmdesátých let.

A co to všechno násilí, kterým vláda na protesty zpočátku reagovala? Z Běloruska se v tomto kontextu ozývaly strašné příběhy.

První tři dny to bylo skutečně brutální, ale potom vyšly do ulic ženy, které venku protestovaly s květinami. Chtěly, aby násilí skončilo. A myslím, že když vláda pochopila, že mezi lidmi panuje kvůli těm násilnostem obrovský vztek, a to i mezi těmi, kteří byli dřív k Lukašenkovi loajální. Myslím si, že násilí přestalo, protože si vláda uvědomuje, že kdyby s tím opět začali, přijde generální stávka. A to by byl konec.

Byla jste někdy u nějaké interakce bezpečnostních sil s protestujícími?

Já jsem se nezúčastnila těch násilných protestů, vyšla jsem do ulic až v momentě, kdy násilí ustalo. Sama jsem proto neviděla nic otřesného. Když třeba nějaké holky mávaly vlaječkami členům těch složek před obličejem, nic neudělali. A když pak policejní vozy začaly v neděli po protestech uklízet ulice, policisté prostě požádali lidi, aby si stoupli na chodník. Byli dost slušní. Říkala jsem si: „Wow, to je občanská společnost.“

Mluvila jsem předtím nicméně v rámci dobrovolničení s lidmi, které policisté zmlátili. Říkali, že je zatkli zcela bezdůvodně, někteří se protestů ani neúčastnili. Podle toho, co mi pověděl jeden muž, se zatčení v detenčním centru museli svléct a kleknout si na kolena, bylo to prý velmi ponižující. A také spoustu z nich ošklivě zbili.

Říkáte, že jste dobrovolničila. Jak jste k tomu přišla?

Prostě jsem šla ven a pomáhala. Nebyla jsem sama, venku bylo opravdu hodně dobrovolníků. Bylo mi řečeno, abych šla do jedné z minských nemocnic a čekala před budovou na ty, kteří se dostali do střetu s bezpečnostními silami. Ptala jsem se jich, co jsou zač, co jim udělali a předala jim informace o pomoci, kterou zdarma poskytovali právníci, lékaři, psychologové a další. Šlo o šestistránkový dokument s kontakty na organizace, které takovou pomoc nabízely. Během jedné noci, myslím, že to byl pátek šestnáctého, přicházeli noví a noví dobrovolníci. Přinesli třeba jídlo, léky, vodu. Všechny donesené věci jsme museli roztřídit, to zabralo docela dost času, bylo to hodně práce. Vypadalo to, jako kdyby pomoc nabízelo celé město.

Nikdy jsem nezažila tolik jednoty, solidarity. Nikdy jsem neviděla ani tolik lidí ze střední vrstvy, kteří by chtěli pomoci, nabízeli jídlo zadarmo a ptali se, jestli můžou něco koupit, sehnat. I lékaři byli na naší straně. Vážně jsem nikdy nic takového nezažila. Politika dřív lidi rozdělovala, a teď je to naopak.

Jak na vás působily ty poslední velké protesty? Sešly se tam statisíce lidí.

Viděla jsem tam 300 tisíc šťastných lidí. Staré, mladé, lidi s kočárky… Nikdy jsem Bělorusy nezažila tak šťastné. Všechen strach jako by se vytratil. Ty protesty pak byly úžasné, bylo to jako být u zrodu národa. Pro Evropu je to možná poslední moment, kdy k něčemu takovému dojde, minimálně v blízké budoucnosti. Jsme poslední země, která přišla na to, že jako její občané máme také sílu, můžeme volit a nechceme, aby nám volební hlas někdo ukradl.

Nabíjejí takové, jak sama říkáte, šťastné protesty demonstranty novou energií?

Rozhodně, nečekala jsem v neděli tolik účastníků. A být při tom – přišlo mi v tu chvíli, že město patří nám. Že jsme už vyhráli. Pak se člověk vrátí domů a je nabitý energií a cítí velkou lásku k lidem a své zemi. Pak se ale druhý den probudí a dojde mu, že se vlastně nic nezměnilo. Ale když tam stojíte s třemi sty tisíci lidmi, doopravdy cítíte, že výhra patří vám a že už se to vlastně děje teď. Tak trochu zapomenete, že je Lukašenko stále u moci. Je to neskutečný pocit. Ale nevím, co přijde v dalších dnech. Jsem přesvědčená, že ke změně nakonec dojde, ale může to trvat déle než pár týdnů. Celá situace je naprosto nepředvídatelná, ještě před volbami bych vám řekla, že to, co se teď děje, není vůbec možné, aby se někdy stalo.

Proč byste o tom tolik pochybovala?

Nemáme tu extrémní chudobu, bezdomovectví, velký počet lidí na pokraji přežití. Bělorusko je poměrně silný sociální stát – lidé mají málo, ale nejsou zničení. Nikdo nečekal, že by Bělorusové byli tak aktivní. A stejně jako jsem nebyla schopná odhadnout před dvěma týdny, co se bude dít, nemám ani ponětí, co přijde nyní.