Článek
Byly tři týdny před volbami, když agentura STEM vyšla s posledním předvolebním průzkumem. U KDU-ČSL tehdy svítila zdrcující předpověď: 3,9 procenta.
„U lidovců stojí možnost překročit práh volitelnosti s velkým otazníkem,“ zněl varující dovětek. Psal se rok 2010 a za tři týdny se černý scénář vyplnil – lidovci získali ve volbách jen 4,39 procenta hlasů a vypadli ze Sněmovny.
Jedenáct let starý příběh letos ožívá v nových kulisách. Politickou stranou nad propastí jsou tentokrát sociální demokraté, kterým poslední průzkumy prorokují 4,5 procenta.
S někdejšími lidovci však sociální demokraty spojuje i řada dalších paralel. Jejich lídr je v problémech, voliče odsála politická konkurence a straníci se rozhádali mezi sebou.
Podobnost se sociální demokracií a někdejší KDU vidí například jeden z doyenů lidovců Jan Kasal.
„Centrální politiku měla Fischerova vláda, veřejnost byla soustředěná na TOP 09 a Věci veřejné a my jsme byli ve stejné situaci, v jaké jsou dnes sociální demokraté. Málo zajímavá parlamentní strana, která předvedla jen to, že se rozštěpila,“ popisuje Kasal.
Syndrom rozhádané strany
Volbám, které na tři roky vymazaly lidovce ze Sněmovny, předcházelo odštěpení sympatizantů Miroslava Kalouska a vznik konkurenční TOP 09. Předcházel mu legendární sjezd v roce 2009, kdy se lidovci zbavovali zdiskreditovaného Jiřího Čunka.
Předsedou se tehdy stal Cyril Svoboda, který předčil Čunka i Kalouskova favorita Jana Březinu. Pamětníci ale bez váhání líčí, že pro Svobodu hlasovali i kalouskovci, aby si vytvořili alibi k odchodu z partaje.
Podobný příběh se odehrál na letošním sjezdu socialistů. Opoziční křídlo sice neodešlo ze strany, opustilo však kandidátní listiny a naschvál předsedovi Janu Hamáčkovi do vedení navolilo slabé a neznámé místopředsedy.
Lidovci si později nechali změřit, kolik jim rozštěpení vzalo hlasů. „K topce nám odešlo půl procenta či necelé jedno,“ uvedl pro Seznam Zprávy Pavel Bělobrádek, který vystřídal Svobodu v časech nejhorší krize.
Právě půl procento dělilo lidovce od kýžené pětiprocentní hranice pro vstup do Sněmovny. „Každý týden média přicházela se zprávou, který významný lidovec přestupuje, a to gradovalo až do voleb. Odešlo asi 300 lidí, ale většina z nich byli hodně viditelní a stáhli voliče,“ vzpomíná již citovaný Jan Kasal.
A podobně je na tom i ČSSD, která každý měsíc sčítá ztráty straníků včetně těch významných, jako je například expremiér Bohuslav Sobotka.
Varovné průzkumy
Padající preference lidovců ukazovaly tehdy všechny průzkumy, strana ale dlouho věřila v pevnost tradičního voličského jádra.
„Cyril Svoboda si to nepřipouštěl a jel kampaň jako by se nic nedělo. Věděl, co má dělat, jak se to dělá, snažil se,“ vzpomíná dnes Pavel Bělobrádek, který už v té době byl v centrálním volebním štábu. Přiznává, že klesající trend jim ukazovaly i jejich interní průzkumy. „Dopadlo to ještě hůř, než jsme čekali,“ dodal.
Svůj hlas tehdy lidovcům odevzdalo 229 700 voličů, což při volební účasti 62,6 procenta na poslanecké mandáty nestačilo.
Předseda na odstřel
Lidovci, stejně jako nyní sociální demokraté, se také potýkali s osobou vlastního lídra. Cyril Svoboda se v době kampaně soudil s charitou o dům v pražských Dejvicích. Soudní spory s charitou mu přinesly přezdívku „hamižný Cyril“ a také odpor věřících voličů.
Sám Svoboda dnes říká, že jeho kandidatura byla spíše z nouze ctnost. „Po Jiřím Čunkovi to nikdo nechtěl. A já jsem nechtěl, aby lidovci splynuli s TOP 09,“ líčí své tehdejší motivace.
V obdobné situaci je nyní šéf socialistů Jan Hamáček, aktuálně zapletený do výroků kolem plánování své cesty do Moskvy v době, kdy už věděl, že za výbuchem ve Vrběticích stojí ruští agenti.
Hamáčkova reputace však utrpěla již před touto kauzou, zejména kvůli jeho opakovanému lavírování kolem setrvání v Babišově vládě, kdy si nedokázal prosadit své kandidáty na ministry. A neodešel ani poté, co Andrej Babiš prohlasoval s pravicovou opozicí zrušení superhrubé mzdy.
Jako lídr je Hamáček v kampani téměř neviditelný, mnohem výraznější je ministryně práce a pražská jednička Jana Maláčová.
Vyjasnit, kdo je kdo
Pavel Bělobrádek ve své knize „Na život“, kde se věnuje i turbulentní době kolem roku 2010, přiznává, že ještě před pádem strany uvažoval on sám, ale i mnozí další straníci o tom, že by bylo nejlépe, kdyby lidovci ze Sněmovny skutečně vypadli. Ostatně podobně se o tom dnes mluví i v zákulisí Lidového domu.
S odstupem času by Bělobrádek prý svá slova neměnil a z jeho pohledu se splnilo to, co si od případného neúspěchu tehdy sliboval. „Vyjasnilo se, kdo je kdo, strana se semkla, měla společný cíl,“ líčí.
Na druhou stranu však varuje, že snaze jeho týmu napomohla i politická situace. „Pobavilo mne, že mé jméno už padlo i v debatách ČSSD, že lidovci se také obměnili a pak se dostali zpátky,“ dodává Bělobrádek.
„Kdyby tady nebyla tak mimořádně nepopulární Nečasova vláda se všemi skandály a s ekonomickou krizí, tak kdo ví, jak by to bylo,“ varuje.
