Článek
Jako basketbalová šampionka vyhrála, co se dalo. Třikrát se radovala z vítězství v Eurolize, české reprezentaci jako jedna z klíčových osobností týmu pomohla k vítězství na mistrovství Evropy i druhému místu na mistrovství světa. Aniž by to kdokoliv z jejích spoluhráček i přátel věděl, na samém vrcholu své kariéry řešila uvnitř své mysli úplně jiné téma než sportovní úspěchy.
Proč vůbec hraju basketbal?
Baví mě to?
Má házení balonu na koš smysl?
Někdejší výborná hráčka Jana Veselá je hostem nového dílu pořadu Bez frází plus. S úsměvem jako srovnaná a dnes už také spokojená žena otevřeně a bez frází promluvila o svém vyhoření. O tom, proč jako hvězda v nejlepší formě svět profesionálního sportu v podstatě v tichosti opustila. Kde a jak našla smysl svého života.
„Ten zásadní zlom přišel paradoxně v roce, kdy jsme s USK Praha vyhrály Euroligu. Byl to obrovský úspěch, euforie, po které přišel velký propad. Najednou jsem si řekla: A co bude teď? Co mám ještě chtít vyhrát? Najednou už jsem nechtěla jezdit na stejná místa, hrát proti stejným soupeřům. Rozhodla jsem se tady proto skončit. A řekla si, že půjdu hrát na rok do Austrálie. Ne kvůli basketbalu, ale kvůli možnosti cestovat,“ říká Jana Veselá. V Austrálii nakonec basketbal paradoxně vůbec nehrála. „Během volna, když mi agent sháněl v Austrálii angažmá, jsem si uvědomila, že je to jen nějaká náhražka, oddálení konce mé kariéry. Cestovala jsem po Česku, byla v přírodě a rozhodla jsem se skončit hned.“
„Narodila jsem se do sportovní rodiny, všichni u nás hráli basket. I tety. Bylo logické, že ho asi začnu hrát taky. V podstatě jsem ve své kariéře nevyhrála jen máloco, všechny cíle jsem postupně naplňovala. Ale na konci kariéry jsem se sama sebe začala ptát, jestli ty cíle vůbec byly moje. Jestli je to to, co chci. A přišla jsem na to, že musím jít dál svou vlastní cestou,“ říká Veselá.
K poznání, co sama vlastně chce, nakonec došla při pobytu na poušti Sahara. „Absolvovala jsem cestu pouští, bylo to nádherné. Nebyl to turistický zájezd o poznávání dun a velbloudů, byla to cesta za vlastním poznáním uprostřed pouště. O tom, že když se tomu člověk otevře, zjistí, že je nakonec několik dní uprostřed pouště jen sám se sebou. Oproštěn od civilizace i svého běžného života,“ říká Veselá.
Celý rozhovor s Janou Veselou si můžete pustit v hlavním videu tohoto článku.
Pořad Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Jana Veselá: Prozření
„Snaha o vítězství. Princip sportování, alespoň toho profesionálního.
Pokud se sportem živíte, mělo by vám záležet na tom, jestli váš zápas skončí vítězstvím, nebo porážkou.
Mně to bylo v mojí poslední sezoně jedno.
Jeli jsme na venkovní zápas Euroligy a já si uvědomila, že mě ani moc nezajímá, jak dopadneme. Nastupovala jsem na hřiště a bylo mi jedno, zda vyhrajeme. Touha po vítězství se vytratila. Byl to jen další den v práci. Služební cesta, z níž už jsem chtěla být doma. Když na mě tenhle pocit v letadle sednul, došlo mi, že je tady něco špatně.
Ale nepřišel nečekaně.
Mě už tehdy basket víc ubíjel, než aby mi dělal radost. Nebavil mě. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že na trénink musím, ne že se na něj těším. V USK nám to tehdy šlapalo, takže na hřišti jsem si neměla na co stěžovat, což bylo příjemné. Ničit mě ale začala opakující se rutina.
Přesně vím, kdy to celé odstartovalo. Na jaře 2013, když jsem hrála v Turecku, mi jeden večer volala mamka, že taťku odvezli do nemocnice a neví se, co s ním je.
Za hodinu se na druhém konci telefonu ozvala znovu. Uplakaná, že taťka už nežije.
Nechápala jsem. Nevěděla jsem, co dělat. Tohle jsem nečekala. Taťkovi bylo devětašedesát, byl to zdravý člověk, nikdy neměl žádné zdravotní komplikace a najednou… Najednou tu nebyl. Slovem šok se plýtvá, jenže já jinak svůj tehdejší stav nedokážu popsat. Byla to velká rána. Moje představy o životě se zhroutily jako domeček z karet.“
Toto je úryvek z příběhu Bez frází bývalé kapitánky basketbalové reprezentace Jany Veselé. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkazu.
