„Byla jako anděl.“ Studentka zachránila po válce 45 dětí z Údolí smrti

Na podzim roku 1944 tam probíhaly tvrdé boje Karpatsko-dukelské operace. Většina obyvatel se zachránila včasnou evakuací, po návratu domů je čekal hrůzný pohled na trosky domovů a stovky těl mrtvých vojáků. Zejména pro děti to byl traumatický zážitek. Rodiny přišly o přístřeší, děti o možnost chodit do školy, některé zůstaly opuštěné a závislé na pomoci okolí. Pomoc zorganizovali jednotlivci, úřady i mezinárodní organizace.

Po sedmdesáti pěti letech od války vyplul na světlo nový příběh výjimečné poválečné solidarity. Záchrana pětačtyřiceti dětí ze zničených československých vesnic v oblasti zvané Údolí smrti, kterou organizovala tehdy teprve osmnáctiletá Květa Bartoňová, za svobodna Axmanová.

Dívka zajistila rok po válce pozvání a dopravu více než 40 dětí do Olomouce pod hlavičkou právě vzniklé olomoucké pobočky Československé společnosti. Jen díky dívčinu osobnímu nasazení měly děti ve věku od šesti do čtrnácti let zajištěné jídlo, ubytování, lékařskou péči, zotavily se z válečných traumat a několik z nich na Olomoucku našlo i náhradní rodiny.

Vyprávění Květy Bartoňové natočili v roce 2016 redaktoři Paměti národa v čele s Janem Kvapilem, pro jeho publikaci se ale rozhodli až nyní podle přání této výjimečně skromné dámy.

Původně vezla Květa Axmanová se spolužačkou Věrou Kristovou z Učitelského ústavu a dvěma gymnazisty do několika vesnic ve zpustošeném Údolí smrti sbírku šatstva a dalších potřebných věcí. Po návratu se Květa nemohla zbavit vzpomínek na výjevy zkázy napáchané válkou v oblasti, jíž dali zlověstný název vojáci, kteří tam na podzim 1944 sváděli krvavé boje s jednotkami wehrmachtu, a nespokojila se s jednorázovou dobročinnou pomocí.

„Zbyla tam jediná zděná budova. Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná byly srovnané se zemí. Z těch vesnic nezůstalo nic. Když jsme jimi procházeli, museli jsme mít průvodce, který věděl, že z cesty nesmíme ustoupit ani o krok, protože tam byly nášlapné miny,“ vyprávěla paní Bartoňová. Místní obyvatelé, již žili v provizorních staveních z kmenů a chvojí, ve kterých se v jediné místnosti tísnilo i několik rodin, s vděkem přijali oblečení.

„Vezměte si nás, vezměte si nás! prosily nás děti, protože to byli sirotci. Oni už neměli nikoho, byli sami,“ říkala paní Květoslava. „Škola nebyla a všechno bylo zlikvidované, nezůstalo vůbec nic. Vzali jim i dobytek, hrozná bída a utrpení.“ Květa jako osmnáctiletá školačka neměla peníze, aby jim zajistila jídlo a ubytování. Děti hned odvést nemohla, ale cestou do Olomouce vymyslela, jak by se jim dalo pomoci. Zasloužila se o jejich přesun na Hanou, kde válka zanechala výrazně menší stopy než v Údolí smrti.

Děti, jež vybral místní úřad, přijely díky Květoslavě Axmanové ze Svidníku do Olomouce na konci léta 1946. Byly v zuboženém stavu, podvyživené, některé z nich zavšivené a bosé.

„Čekala jsem je na nádraží s lékařkou z Červeného kříže. Přivezly jsme je do tělocvičny Komenia (místní školy), kde jsem pro ně měla připravené slamníky. Zůstaly tam jen pár dní,“ vzpomínala paní Květa. Všechny děti prošly lékařskou prohlídkou. Později vznikly i fotografie, které posílala donátorům s poděkováním, že právě tomuto dítěti zachránili život. Dívka si vytvořila seznam obsahující jména dětí, jejich věk a váhu.

O jedenáct dívek se postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu. Kronika řeholnic se všemi detaily shořela. Řeholnice ji ukryly u jedné rodiny, po estébácké likvidaci klášterů během Akce K se rodina polekala a kroniku spálila. Dalších třiceti dvou dětí se ujaly rodiny, které odpověděly na výzvu Československé společnosti. „Občas jsem se na ně chodila do rodin podívat a informovat se, jak se adaptují, ale nic víc. Záleželo mi na tom, aby byly v pořádku. Aby se učily a měly z toho něco, když už jsem se do toho dala,“ vysvětlovala paní Bartoňová. Některé děti také pozvala na návštěvu k sobě domů, kde jim hrála na klavír.

Jak vyplývá ze zápisů ze schůzí Československé společnosti, mladá studentka na první desetiměsíční pobyt dětí získala celkem 125 510 korun. Protože i jí začal nový školní rok, neměla už na děti tolik času, projekt ale neopustila. V dubnu 1947 se stala členkou řádného výboru Československé společnosti a na pomoci dětem z východního Slovenska se podílela i v následujících dvou letech.

Když získala důležitou záštitu od Československé společnosti, otevřely se jí dveře u mnoha sponzorů. Květa si spočítala, že na ošacení, jídlo a ubytování i školní docházku musela získat 900 korun na jedno dítě měsíčně – průměrný plat byl v roce 1947 okolo 3120 korun. Chodila po firmách a továrnách, zabloudila i na arcibiskupství. „U arcibiskupa Prečana jsem si lízla ostudu se svými děravými teniskami. Lokajové mi otvírali dveře a já jsem z toho byla celá vyjevená, až mě předvedli k arcibiskupovi,“ vzpomínala Květa. U arcibiskupa uspěla, slíbil jí jednorázový peněžní dar, jehož výši se nepodařilo zjistit.

„Udělala jsem to, protože jsem měla ráda děti a chtěla jsem jim pomoct. To byla moje jediná myšlenka: potřebují pomoct a já musím něco udělat. Byly to takové skromné děti, nenáročné, vděčné. Měly mě rády, protože věděly, že beze mě by tu nebyly. Ale nedala jsem jim svou adresu, ony neměly proč se o mě zajímat. Já jsem to prostě musela udělat a tím to pro mě skončilo,“ uzavřela Květa Bartoňová své vyprávění pro Paměť národa.

V roce 1948 pobývaly v Olomouci a okolí východoslovenské děti třetím rokem a Květa dokončila studium Učitelského ústavu. Nastoupila jako učitelka na základní školu do vesnice nedaleko Olomouce a neměla to jednoduché – nesouhlasila s komunistickým převratem v únoru 1948. Její otec legionář měl své neblahé zkušenosti s bolševiky z Ruska a svoji dceru před nimi varoval. Tetu Annu Axmanovou, řeholnici řádu Milosrdných sester, obvinila Státní bezpečnost z velezrady, po vykonstruovaném procesu a výsleších strávila pět let za mřížemi.

V roce 1950 se Květa vdala za Miloslava Bartoně, který působil jako vědecký pracovník v textilu a chemii. Paní Květoslava vychovala syna a dceru. Syn zemřel na konci 80. let na rakovinu a paní Květoslava byla přesvědčená, že onemocněl v důsledku havárie atomové elektrárny Černobyl. Její život poté naplňovala radost z dcery, která se stejně jako ona stala učitelkou, a čtyř vnuček. Pravidelně ji navštěvovali i její žáci a v roce 2017 se konečně setkala i s jedním ze zachráněných dětí z Údolí smrti.

Novináři Kvapilovi z Paměti národa se podařilo vypátrat jedno z více než čtyřiceti dětí, které Květa před čtyřiasedmdesáti lety zachránila. S dětmi ztratila kontakt hned v roce 1947 a od té doby je už neviděla. Až do chvíle, kdy se po jednasedmdesáti letech setkala s Janem Izákem, rozeným Vanátem. Po příjezdu do Olomouce ho v šesti letech adoptovali právě Izákovi, sedlácká rodina žijící nedaleko města. O dva roky později přijali i Janovu sestru Helenu.

Když za Janem dokumentarista Kvapil přišel, muž ho srdečně přijal se slovy, že o paní Bartoňové nikdy neslyšel. Jan Izák ho ale prosil, aby se mohl s Květou setkat. I ta byla z myšlenky setkání nadšená.

S panem Izákem od sebe s Květou Bartoňovou bydleli asi jen 10 kilometrů. Na návštěvu ke Květě s ním přišla i jeho žena. Objímali se, plakali dojetím. Jan předal Květě kytici růží a krabici hanáckých vdolků. Společně si pak i s dokumentaristou Kvapilem sedli do obýváku. Procházeli si fotografie, seznamy dětí a další dokumenty ze záchranné akce z Údolí smrti. Jan Izák, dříve Vanát, vyprávěl o svém dětství, o rodině, svých dětech a vnoučatech. Jeho manželka dojatě děkovala Květě, že jí přivedla muže na Moravu, a Bartoňová zahrála na klavír.

Zemřela půl roku poté v nedožitých devadesáti letech, týden před svou smrtí se setkala ještě s jedním z pětačtyřiceti dětí z Údolí smrti. Její příběh nevešel ve všeobecnou známost, jak by si zasluhoval – takové ovšem bylo její přání.

I po smrti Květy Bartoňové ale Paměť národa nepřestala hledat zachráněné děti. A díky výzvám na sociálních sítích i v médích se příbuzní několika z nich skutečně ozvali. Organizaci potom zkontaktovala i Anna Veichertová, rozená Štefanisková. Narodila se v roce 1937 na slovensko-polské hranici v Nižné Pisané, kde tehdy žilo asi 260 obyvatel. Lidé zde hospodařili v dřevěných chalupách s hliněnými podlahami, živili se zemědělstvím, dřevorubectvím a chovem dobytka. Květa ji v roce 1946 zachránila z Údolí smrti.

„Slečna Axmanová pro mě byla anděl. Hrála mi na klavír, často se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Stále jsem na ni myslela, její jméno mě provázelo celý život,“ popisovala dokumentaristovi Kvapilovi do telefonu v době koronavirové epidemie Anna. Poté, co si Kvapil povzdechl, že je škoda, že se nesetkali, vyšlo najevo, že právě Anna je oním druhým zachráněným dítětem, s nímž se Květa stihla setkat.

„Objala jsem ji, přitiskla k sobě a řekla jsem: ‚Já jsem tak strašně šťastná, že jsem vás konečně objevila. Vždyť jsem na vás myslela celou dobu od roku 1947, kdy jsem vás viděla naposledy.‘ A ona řekla: ‚No to není možné! To jsem si ani nemyslela, že jsem na vás tak zapůsobila.‘ Řekla jsem: ‚Pořád jsem vás viděla, jak sedíte za klavírem a usmíváte se na mě,“ popisuje Anna setkání, které se odehrálo v roce 2017. I když ji Květa přesvědčovala, že se brzy vrátí domů a bude ji moci znovu zahrát na klavír, Anna tušila, že se loučí naposledy. Uplynul týden a Květoslava Bartoňová zemřela.