Zemřel spoluautor objevu století. Ke jménu ho inspirovaly vnady slavné zpěvačky

Vědci i média označovali tu zprávu za „průlom desetiletí“ i „průlom století“. Zájem o účast na tiskových konferencích byl mimořádný. A pro tentokrát nikomu nevadilo, že hlavní hvězda neodpovídá na žádné otázky.

Tou hvězdou byla ovce Dolly – „nejslavnější ovce světa“, „milá tvář vědy“, první savec naklonovaný z jiné než embryonální buňky. Živý důkaz toho, že klonování je možné. A že v principu lze nového jedince vytvořit z jakékoli buňky dárcovského organismu.

Dolly se narodila 5. července 1996 v edinburském The Roslin Institute v týmu vedeném Ianem Wilmutem.

Jak v pondělí informovala britská média s odkazem na tiskovou zprávu University of Edinburgh, respektovaný vědec, který byl za zásluhy povýšen do šlechtického stavu, zemřel ve věku 79 let.

„Byl titánem vědeckého světa. Vedl tým, který naklonoval ovci Dolly, což zcela změnilo tehdejší vědecké myšlení. Tento průlom nadále podporuje mnoho pokroků, kterých bylo dosaženo v oblasti regenerativní medicíny, které dnes vidíme,“ uvedl Peter Mathieson, prorektor univerzity, kde Wilmut působil až do svého odchodu na odpočinek.

I v pozdních letech svého života byl vědě oddán a vědou fascinován.

Na Světový den Parkinsonovy nemoci v roce 2018 prozradil, že touto nemocí trpí, a nabídl se, že se stane pokusným králíkem pro lékařský výzkum. A podpořil program, který měl ve Skotsku otevřít první klinické studie zaměřené na zpomalení progrese nemoci.

Světového věhlasu Wilmut dosáhl poté, co jeho tým představil naklonovanou ovečku Dolly. Její představení světu pochopitelně oživilo otázky, které si lidé dosud spojovali spíše se sci-fi literaturou: K čemu všemu se dá klonování využít a zneužít? Dokážeme naklonovat člověka? A nebylo by bezpečnější a etičtější pokusy spíše omezit než jim tleskat?

Z pohledu současné vědy se stvoření Dolly jeví jen s malou nadsázkou jako průkopnický čin z dávných dob. Dnes není na pořadu dne téma, jak naklonovat kopii původního jedince, nýbrž téma, jak naklonovat jedince s vlastnostmi podle přání.

Ale Dolly byla pro vědce velkou inspirací. A především: zásadní otázky a pochybnosti zůstávají stejné.

Narození Dolly bylo pro vědu milníkem především proto, že se prokázalo, že jádro dospělé buňky obsahuje veškerou potřebnou DNA pro vytvoření nového živočicha. „Dolly byla prvním příkladem procesu, kdy vezmete dospělou buňku a dostanete dalšího dospělého jedince,“ shrnul molekulární biolog Robin Lovell-Badge pro Scientific American. „Znamená to, že můžete přeprogramovat jádro dospělé buňky do embryonálního stadia.“

I laik si dokáže představit, jaké moci se vědci přiblížili: Stačí v podstatě jedna jakákoli buňka a máte dostatečný základ pro vytvoření nového života! Respektive staronového, protože klon je kopií dárce. Tak proč neklonovat třeba milované lidi nebo i domácí mazlíčky? Proč jim nedat nový život?

A inspirace „přeprogramováním buňky“ vedla vědce dál. „Ovečka Dolly mě přesvědčila, že přeprogramovat buněčné jádro je možné i u buněk savců, a inspirovala mě k mému vlastnímu projektu,“ říká japonský vědec Shinya Yamanaka, který za tento svůj projekt získal v roce 2012 Nobelovu cenu.

Vypadá to složitě, ale pochopit to jde: Yamanaka jako první vytvořil takzvané iPS buňky (indukované pluripotentní buňky). Přeprogramoval běžné specializované buňky tak, aby z nich vznikly buňky kmenové. Tedy ty, které se dělí a organismus je využívá pro „opravu“ poškozených tkání. Součástí přeprogramování byl navíc návrat buňky do dětského věku.

Yamanaka tedy vytvořil buňky, které mohou stárnout, dělit se a „opravovat“ škody v jakémkoli, a to i dospělém organismu. Možný základ „léčení na míru“ – každému člověku mohou být teoreticky vytvořeny a nabídnuty buňky, které budou právě v jeho organismu co nejúčinněji bojovat s jeho nemocemi.

Sám Ian Wilmut v roce 1997 médiím vysvětlil, proč se „nejslavnější ovce“ jmenuje právě Dolly: „Základem pro vznik Dolly byla buňka prsní žlázy. A my jsme nemohli myslet na působivější dvojici prsních žláz, než jsou ty patřící Dolly Partonové.“

Měl na mysli americkou zpěvačku, herečku a skladatelku, která je kromě svých uměleckých kvalit proslulá i svým tělem a péčí o svůj vzhled.

Dnes by velice pravděpodobně toto vysvětlení a tato inspirace neprošly a byly by odsouzeny jako nekorektní, sexistické, buranské… Zcela právem. I přes zřejmě autentické Wilmutovo zdůvodnění: „Nechtěli jsme nikoho urazit. Chtěli jsme jen trochu zlidštit vědu, vypadat lidsky. Věda a její prezentace totiž bývají strašlivě vážné,“ vysvětloval.

Wilmut měl nepochybně pravdu – věda potřebuje „polidštění“ a vědci se stále musí učit srozumitelně, lidsky komunikovat. Na druhou stranu může někomu připadat jako velký problém, když vědcům, kteří se zabývají otázkami klonování, a tedy i otázkami možného klonování člověka, chybí empatie a vkus.

Když „polidštění vědy“ provozují na úrovni nejvýše středoškolské, takového kamarádského dloubnutí do spolužačky s velkými ňadry, jsou v řešení zásadních etických otázek důvěryhodní?

Dolly měla dvě, možná spíš tři „matky“: Nejprve vědci odebrali buňku z vemene šest let staré ovce plemene Finn Dorset, tu pak spojili s neoplozeným vajíčkem jiné ovce a embryo vložili do dělohy náhradní matky – skotské černohlavé ovce. A nakonec se narodila Dolly – klon „Finn Dorset matky“.

Přes tento svůj podivný původ žila Dolly alespoň zčásti normální běžný život s ostatními ovcemi v Roslin Institute. S velšským horským beranem měla dohromady šest jehňat; první, Bonnie, se narodilo v roce 1998.

Jenže už v té době její „stvořitelé“ věděli, že Dolly se pravděpodobně vysokého věku nedožije – stáří buněk v jejím těle jako by odpovídalo spíš věku její „hlavní matky“. Dolly jako kopie šestileté ovce stárla rychleji. Později se přidala artritida a kašel.

Dolly „uspali“ v roce 2003, bylo jí něco přes šest a půl roku, a dožila se tak polovičního věku ve srovnání s běžnými ovcemi. Jako by příroda přičetla věk její „matky“. Do té doby byla prý kvalita jejího života zcela normální.

Její tělo věnoval Roslin Institute Skotskému národnímu muzeu, kde se Dolly stala jedním z nejnavštěvovanějších a nejobdivovanějších exponátů.

Celebritou zůstala i po smrti.

V rodišti Dolly Roslin Institute v Edinburghu pokusy s ovcemi pokračují. Před nedávnem tady vědci stvořili několik ovcí odsouzených jen ke krátkému bolestivému životu. Zkoumají totiž, jak by se dala léčit vzácná dědičná Battenova nemoc, která napadá většinou dětský mozek a nevyhnutelně končí smrtí.

Výzkumníci tak řeší klasické dilema pokusů na zvířatech: Ano, víme, že je problém způsobit zvířatům bolest a zabíjet je, manipulovat s nimi. Ale jde o cestu, jak zmírnit utrpení lidí. A člověk je nadřazený tvor. (Poslední teze má mnoho kritiků, ale to je téma, které přesahuje rozměr vzpomínky na Dolly.)

Při současném experimentu využívají v Roslin Institute převratnou metodu známou pod zkratkou Crispr-Cas9. V tomto konkrétním případě to zjednodušeně vypadá asi takto: Vědci vezmou embryo ovce, oplodní ho a metodou Crispr ho pozmění tak, aby neslo gen odpovědný za Battenovu nemoc. Pak embryo vloží do dělohy náhradní matky… Narodila se tři jehňata s Battenovou chorobou.

Převratnost této metody spočívá v něčem, co je možná na první pohled skryté: Nejde o zásah do jednoho konkrétního organismu, ať už zvířecího, či lidského, jde o ovlivňování budoucnosti. O změnu dědičného kódu.

„Technologie Crispr-Cas9 jako taková je naprosto fascinující, vyřeší spoustu nemocí… Myslím, že to je největší objev molekulární genetiky od objevení struktury DNA v roce 1953,“ soudí bioetik Marek Vácha.

Ale…

Blížíme se rychle okamžiku, kdy vědci budou umět DNA „nastříhat“ nejenom tak, aby se v organismu objevil gen nějaké nemoci. Ale i tak, aby vznikl tvor „na přání“. Kritici tady mluví o nejvyšší formě eugeniky. A naléhavě se nabízí obraz dětí.

„Zneužití dětí, kdy jim rodiče dopředu budou určovat, jaké budou a jaký bude jejich osud. Takže dítě bude třeba nuceno stát se intelektuálem, protože rodiče do něho investovali, aby mělo lepší paměť,“ shrnuje Vácha. „Dříve rodiče jen žádali, aby dítě bylo zdravé. Dnes už může pomalu přicházet doba, kdy rodiče budou chtít, aby bylo takové a takové.“

Opravdu to chceme?

Pozn. red.: Původní text jsme publikovali v dubnu 2021. Nyní jsme do článku doplnili informaci o skonu Iana Wilmuta.