Článek
V Hřensku, na hranicích s Německem, kam se lidé vypravují za přírodními úkazy jako jsou soutěsky nebo Pravčická brána, si v posledních měsících zvykají na velké plochy vymýcených lesů. Jde o problém, na který se kvůli pandemii covid-19 pozapomnělo: následky kůrovcové kalamity.
Někteří obyvatelé Hřenska jsou z řádění lýkožrouta smrkového otřesení. „Od silnice je vidět až na Pravčickou bránu, to si nepamatuji, že by někdy bylo,“ říká převozník, který zrovna pracuje u svého domu v centru obce.
„Vyjeďte z Hřenska nahoru a jsou tam jen holé pláně,“ hrozí se další místní žena.
„Z hlediska obyvatel Hřenska a Mezní Louky je třeba přiznat, že je oprávněný jejich pocit, že prožíváme těžké období. Ti lidé tam žili v době, kdy smrčiny byly zelené, a najednou teď se jim během velmi krátkého období celé prostředí proměnilo před očima a všechno vypadá jinak,“ souhlasí Tomáš Salov, mluvčí správy Národního parku České Švýcarsko, že okolí Hřenska se zásadně proměnilo.
Otázka nebyla jestli, ale kdy
Lesními zásahy vznikla velká holina například pod Pravčickou bránou, kterou právě jeden z obyvatel Hřenska zmiňuje. Správa národního parku také nechala pokácet smrky podél silnic a u hlavních turistických stezek.
„Protože tam máme cesty, kde nám za sezonu projde třeba 200 tisíc návštěvníků. Kdybychom to tam nechali, byla by spíš otázka, kdy se něco stane, než jestli se něco stane,“ říká Tomáš Salov.
Silnice z Hřenska směrem na Mezní Louku. Správa národního parku kácela na délku jednoho stromu, aby projíždějícím nehrozilo nebezpečí.
Podle mluvčího správy národního parku je efekt kůrovce kolem Hřenska znásobený dalšími problémy. Před 80 až 90 roky vysázeli v okolí hospodářské smrky. Vedle kůrovce sehrálo svoji roli historicky nevídané suché období a to, že se smrky nacházejí v nízké nadmořské výšce – samotné Hřensko je nejníže položenou obcí v České republice. A ke všemu i samotné stromy zestárly, a i kdyby nebyly v národním parku, tak by se těžily na dřevo.
„Aby to neznělo tak katastroficky, není pravda, že dřív tam byl les a teď tam není. Je tam poměrně velký podíl lesů, které mají přirozený charakter a stále tam jsou. A ty se rozšíří na celou oblast,“ dodává mluvčí Správy národního parku České Švýcarsko.
Pracovníci z Hřenska, které aktuálně čeká, až se letos rozproudí turistická sezona, tak v posledních měsících odklízeli smrky od populárních soutěsek s loděmi, kam míří většina návštěvníků.
„Zaměřovali jsme se na odstraňování stromů z Edmundovy soutěsky, která je pro nás dominantní, a veškeré úsilí jsme zaměřili na to, aby alespoň ona byla otevřená,“ popisuje starosta Hřenska Zdeněk Pánek. Dodává, že odborníci vytipovali asi 150 stromů, které byly aktuálně nebezpečné a bylo nezbytně nutné je odstranit.
Práce pokračují i na navazující Divoké soutěsce. I ta by měla být podle starosty otevřená pro turisty co nejdříve.
Návrat lososů
Paradoxně do řeky Kamenice napadané větve a stromy oslabené kůrovcem představují podle strážce Národního parku České Švýcarsko Miroslava Rybáře úkryt pro drobounké lososy, které do zdejších vod společně s rybářským svazem už dvacet let vysazují.
Ročně jde o desítky tisíc lososů různého stáří a velikosti. A vrací se jich několik nižších jednotek.
„Nejsme úplně spokojení s tím, kolik se těch lososů vrací, ale faktorů, co to může ovlivnit, je hrozně moc,“ líčí Miroslav Rybář, když se třemi kolegy vykládá z koleček s elektrickým pojezdem dva obří pytle. Oba jsou plné vody, ve které plavou stovky drobných lososů.
Tentokrát jdou strážci vysazovat, jak říkají, ani ne „půlročáky“, jen něco málo přes centimetr dlouhé rybky, u kterých je laikovi zatěžko uvěřit, že jednou z nich budou i metr dlouzí lososi.
Losos, kterého strážci Národního parku České Švýcarsko tento týden vysazovali do řeky. Ročně v rámci programu navrátí do řeky desítky tisíc lososů, vrací se po čase jen jednotlivci.
„Jako smolt (asi 15 až 20 centimetrů veliký losos) bude migrovat řekou Labe 700 kilometrů až do Severního moře a pak dál do Atlantiku. Tam bude žít zhruba do sedmi až osmi let, kdy ho jeho přirozený pud přivede k tomu, že se začne vracet zpátky Labem, až připluje do Hřenska, kde mu chuť vody napoví, že má odbočit. Pak postupuje proti proudu řeky Kamenice,“ vysvětluje životní cestu lososa Miroslav Rybář.
Návrat lososů, který se odehrává na podzim mezi říjnem až prosincem, pak monitorují správci parku s pomocí speciálního zařízení, které je umístěné v Hřensku. „Už třetím rokem máme v Hřensku na řece Kamenici takovou hrázku, kde je monitorovací zařízení. Islandská technologie. Ryba ja nahnaná do boxu, a jakmile cokoliv propluje boxem, tak je to vyfocené a je tam i UV kamera. Takže máme přesný přehled, jak je ten losos velký a jak vypadá,“ popisuje strážce.
Přestože se s kolegy snaží se síťkami v rukách umisťovat drobné lososy do vhodných míst kolem břehu řeky, zmíní, že úbytek turistů kvůli pandemii měl ještě další efekt na faunu: ve větším klidu hnízdí ptáci, jako například černí čápi. „A to na místech, kde to dřív nedělali. Otázka je, co se stane, až se lidé vrátí,“ dodává strážce parku.
