Článek
Jak jste vůbec přišla na téma podvodů a obelhávání důchodců na předváděcích akcích?
Na Šmejdech jako na filmu bylo nejsilnější, že to vůbec nebyl záměr, aby ten dokument vznikl. Moje babička mi opakovaně k Vánocům nebo k narozeninám dávala věci, které pořídila na předváděcích akcích. Já jsem jí opakovaně říkala, ať tam nejezdí, protože z toho nemám dobrý pocit z různých zkazek, které se ke mně dostávaly.
Ona tam stále jezdila. Já jsem pracovala dlouho ve zpravodajství a v televizi, tak jsem si jednou řekla, že pojedu s ní. Vzala jsem si skryté nahrávací zařízení a vyrazily jsme. Po pár minutách v tom sále jsem byla v naprostém šoku, že se děje takový masakr důchodců. Je to věc, která byla tolerována naší společností. Byla jí podceňována a v tu chvíli jsem věděla, že to tak nemohu nechat. Kdybych se proti tomu výrazně nevymezila, tak klesnu na úroveň těch prodejců a budu ve svých vlastních očích stejná jako oni.
Bylo složité se na to připravit, nebo jste vůbec nečekala, co na místě zažijete?
Mě se spousta lidí ptala na tu přípravu a já vždycky říkám, že jsem byla strašný střelec. Neměla jsem nic připraveného. Mě nehnal rozum, mě hnaly emoce. Já jsem měla opravdu zakalený úsudek, že jsem potřebovala pomoci těm starouškům. Já jsem v první fázi jezdila a jenom natáčela. Pořád jsem nevěděla, co z toho vznikne, ale věděla jsem, že tam musím být a nějak jim pomohu. Přistoupili do toho právník a psycholožka. To byla druhá fáze, kdy už jsem si i já uvědomila, že je potřeba tomu nějaký rámec dát, kdy jsem si uvědomila, že když ty praktiky popíšeme a rozklíčujeme, tak by to třeba těm seniorům mohlo otevřít oči.
Pan doktor Černý všechny ty skutky popsal z právního hlediska. Psycholožka Romana Mazalová perfektně popsala, jak funguje manipulace na tom sále. Salámovou metodou prodejci ty přítomné masírují a vysvětlují jim, že ty hrnce jsou to nejlepší, co je v životě mohlo potkat. Následně jsme z toho udělali celek a vznikl z toho film, který jsem prostříhala a chtěla jsem ho promítat v domovech důchodců jako osvětu.
Tenkrát jsem ten film nahrála na YouTube a poslala jsem ho jako skrytý odkaz distributorovi. Nikoho jsem tam neznala. Aerofilms řídí Ivo Andrle, úžasný chlap, který v tom viděl potenciál a řekl, že tomuto musí pomoci. Uděláme pár projekcí seniorům, pomůžeme s tím a z původně plánovaných projekcí vznikla celonárodní mobilizace proti prodejcům hrnců.
Má ten audiovizuální charakter podle Vás větší dopad na společnost? Je to ten důvod, proč jste tehdy zvolila tento přístup a formát?
Úplně v začátku, když jsem byla tehdy na Primě a pracovala jsem tam ve zpravodajství, protože nerada měním barvy, když jsem měla hotový ten celek, tak jsem napsala svojí tehdejší šéfce Jitce Obzinové s tím, že bych chtěla spojit Primu s tím filmem. Jitko, tady máte film, je to silné a bude to bomba.
Napsala mi zpátky, ať to zkrátím na deset minut a dáme to do publicistiky. Já jsem říkala, že to nejde. Odmítla jsem to, že když to zkrátím a sáhnu do té stopáže a nebude to celovečerní film, tak to jen prošumí a nic se dít nebude. Díky tomu, že jsem se nenechala omezit, co jsem cítila, že je správné, jsme mohli docílit těch velkých věcí.
Ten film vzbudil velkou pozornost u veřejnosti i u lidí, kteří byli spojeni s těmi praktikami. Jak složité to bylo tehdy?
Zažila jsem u toho natáčení celou řadu velmi negativních věcí. Nemohla jsem spát. Zažila jsem verbální výhrůžky. Vesměs to byli pěkně rostlí kluci a boxeři. Když si vás takový člověk vytáhne na chodbu a tam na vás z pár centimetrů řve a naruší vám intimní zónu, tak jsem mnohokrát měla nahnáno, ale pořád jsem si říkala, že to musím vydržet a dodělat to.
Když to spatřilo světlo světla a my jsme poprvé informace o filmu vypustili na Streamu, kdy jsme s Romanem Vaňkem udělali v pořadu Peklo na talíři díl věnovaný Šmejdům a ve sledovanosti to trhalo rekordy, věci se daly do pohybu a v tu chvíli mi začaly chodit výhrůžky ze strany prodejců a lidí na ně napojených. Chtěli mě topit v Labi. Přišly i věci z druhé strany. Snažili se mě uplácet a nabízet mi různé výhody. Brát mě na veletrhy nádobí. Těch věcí, které se tam děly, bylo strašně moc. Já jsem si jenom říkala, že to musím vydržet, protože to je fáze. Pomáháš lidem, kteří to potřebují. Stvořila si dítě v podobě tohoto filmu a jsi matka, která je odpovědná za své dílo, a musíš nést všechny následky, které s tím souvisejí.
Jak velký byl dopad těch filmů z dnešního pohledu? Čekali jste takový zájem?
Na mnoha úrovních. Když to vezmu od toho, kolik seniorů ten film mohlo vidět. Díky distributorovi jsme udělali v rámci našich podmínek nevídanou věc. Pozvali jsem zdarma seniory do kina. Nemuseli platit. Slýchali jsme, že do toho kina ti lidé nepřijdou. Jenže oni přišli. Měli jsme plné sály seniorů, kteří se přišli podívat na to, co moc dobře znali.
Říkali si, že ti prodejci jsou zlí, ale najednou to začali chápat. Spousta těch seniorů měla pocit, že je to jejich chyba a že selhali, ale to tak vůbec není. Oni v této hře nebyli špatní. Díky tomu filmu to začali konečně chápat. Začaly se na nás obracet celé rodiny a děkovat nám. Lidé začali pouštět ten film doma babičkám a hovořili s těmi svými staroušky o tom, co se tam děje.
Zachránili jsme moc peněz a lidí od neštěstí. Spousta měst a obcí začala přijímat vyhlášky a zakazovala podomní prodej na svém území. Spousta měst zakázala pořádání předváděcích akcí ve svých prostorách. Kulturní zařízení tam najednou prodejce nepouštěla. Policie, úřady i Česká obchodní inspekce to téma začaly brát vážně. Do té doby to bylo asi takto: bůhví, co tam ta babka zažila a jak to bylo. Najednou to nebylo bagatelizované téma, ale celospolečenský problém a každý z nás si musel hrábnout do svědomí, protože každý z nás to svým způsobem dopustil.
Přes tu intenzivní mediální „masírku“ se podařilo dosáhnout legislativních změn, které de facto znemožnily těm prodejcům pokračovat v činnosti. Neříkám, že dneska předváděcí akce nejsou. Zčásti určitě jsou. Ti lidé budou hledat nové formy, jak někde přijít poměrně snadno k penězům. Dostali obrovskou ránu a předváděcí akce v té podobě jsou už minulostí.
Sledujete pořád tu kauzu Šmejdi?
Okrajově. Já jsem poté, co se toto všechno dělo, cítila obrovskou zodpovědnost za to dílo a snažila jsem se všem říkat ano. Jezdili jsme na přednášky a neodmítla jsem žádný rozhovor. Když někdo potřeboval, abych přijela přednášet do domova důchodců, tak jsem jela. Vždycky to bylo na úkor toho, že si někdo ze mě utrhl kus. Já jsem se snažila rozdávat bez ohledu na sebe. Což bylo možná na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu si to vybralo daň v podobě toho, že jsem narazila na svoje silové dno. Já už jsem prostě nemohla dále. Když se to všechno přehnalo, tak jsem si potřebovala od toho tématu odpočinout. Nějakou dobu jsem o šmejdech nechtěla slyšet. Dneska to nevyhledávám aktivně, ale zajímá mě, když ke mně něco doputuje. Poslední informaci mám z jedné vesnice, kde bohužel shodou okolností bydlí moje babička, že se ty šmejdské firmy modulovaly do podoby, že obcházejí seniory, zvoní na ně a říkají jim, že jim jdou kontrolovat těsnost oken. Potom jim to doma prošmejdí a nutí je něco podepsat.
Jak se koukáte na to, že to téma šmejdů se dostala až do popkultury?
To, že ten termín šmejdi se stal něčím, co má dneska každý ve slovníku, je pro mě obrovským zadostiučiněním. Musím říct, že v rámci té osvěty jsem byla šťastná, když jsem zjistila, že se tomu tématu věnují i seriály, které běží na komerčních televizích od osmi hodin. Najednou se v tom seriálu řešilo téma předváděcích akcí, což bylo super, protože na to kouká cílová skupina, která na ty předváděčky jezdila. To bylo naprosto úžasné, že jsme se s tím tématem dostali do toho kanálu a k hlavám těch potenciálně ohrožených lidí.
Slavíme třicet let svobodné novinařiny i dokumentaristiky. Co byste Vy osobně popřála k těmto narozeninám českým novinářům?
Já bych určitě k tomu výročí všem popřála to, aby si užívali možnost dělat věci, které dělat chtějí, v plné míře a aby je dělali, protože člověk by si na sklonku života, až bude sedět na lavici před domovem důchodců, neměl říct, že něco prošvihl a někde se rozhodl špatně. Jsem velmi ráda, že mohu svobodně realizovat svoje sny tak, jak to cítím.
