Článek
Slavnostní akt na historicky první ustavující schůzi Senátu zahájil před dvaceti lety tehdy neznámý Mirek Topolánek. Komunální politik z Ostravy byl ve 40 letech nejmladším senátorem, takže podle pravidel přednesl za všechny ústavou daný slib. Ani on tehdy nemohl tušit, že ho čeká velká politická kariéra předsedy ODS a premiéra.
A pak také v politice docela obvyklý tvrdý pád.
Topolánek poskytl Seznamu rozhovor přímo ve Valdštejnském paláci, vzpomínal na své politické začátky, úspěchy a také na pozdější chyby. „Přiznám se, že si tu první schůzi moc nevybavuji. Netrpím přehnaným sentimentem, nejsem nostalgik. Když jsem se díval na tehdejší fotky, byl jsem neotesaný chasník v nepadnoucím obleku, ale měl jsem nejméně o dvacet kilo míň,“ usmívá se Topolánek u pultíku v konírně.
Senátu jsem říkal „senilát"
Tehdy v prosinci 1996 netrpěl ani přehnaným respektem ke starším kolegům, když tady jako „politický zobák“ stál vedle polistopadových lídrů - premiéra Václava Klause, předsedy Sněmovny Miloše Zemana nebo čerstvě zvoleného prvního šéfa Senátu Petra Pitharta.
„Je pravda, že jako první jsem začal pro Senát používat poměrně hanlivé označení senilát. Dneska už jsem shovívavější, vždyť je mi také šedesát,“ směje se.
Bouřliváka Topolánka to v poklidné horní komoře ovšem nikdy moc nechytlo. Dnes přiznává, že už po dvou letech měl „jistou pochybnost“, jestli to vlastně chce dělat a uvázat se tady na dalších šest let. A do toho si cynicky dobíral kancléře Kněžínka: Že Senát nebude zbytečný, pokud se kvůli němu ty tři malostranské starobylé paláce - Valdštejnský, Kolovratský a Malý Fürstenberský – opraví...
„Přiznám se, že jsem měl vždy k existenci Senátu určité výhrady. Tolik poslanců a senátorů na desetimilionovou zemi je zbytečně moc. Možná dnes začíná mít smysl v situaci, do které se jako země řítíme, kdy se mění politika, stáváme se korporativistickým státem se všemi negativy a mohl by sehrát funkci pojistky a ty změny brzdit. Jenže k tomu má na druhé straně málo pravomocí,“ míní expremiér.
Vzpomínky nejstaršího senátora
Zatímco Mirek Topolánek byl v roce 1996 nejmladším senátorem a přednášel slib, schůzi do zvolení předsedy řídil nejstarší člen horní komory - tehdy pětasedmdesátiletý Jaroslav Musial z ČSSD. Dnes, po dvaceti letech, je tento muž z Teplic stále aktivní a sleduje domácí politiku. I on si vzpomíná na historicky první schůzi horní komory.
Nejlepší nápady se rodily večer v senátní ubytovně
Topolánek s pobavením vypráví, že nejdůležitější senátní věci se od počátku děly v takzvaném „jinonickém klubu“, což byla pražská ubytovna pro přespolní senátory. „Večer, když jsme neměli co dělat, jsme popíjeli, hrálo se na kytaru a připravovala se důležitá rozhodnutí napříč stranami. Bylo to jako někde na stavbě na ubytovně. Doba her a malin nezralých," vypráví Topolánek.
Takhle u skleničky v Jinonicích za ním jednou večer - v létě 2002 po sněmovních volbách, v nichž ODS byla poražena - přišel stranický matador a místopředseda Senátu Přemysl Sobotka s nápadem, že Václav Klaus už by měl z čela strany odejít a že Topolánek se má stát novým předsedou. „Já mu říkal – Přemku, ty ses zbláznil! Mě nikdo nezná. Mě znají asi tak čtyři lidi v Senátu, ale nikdo v ODS. Nakonec jsem mu na to ráno kývl. Pro mě platí navíc název songu Édith Piaf - nikdy ničeho nelituji.“
Na kongresu občanských demokratů ve Františkových Lázních v listopadu 2002 byl skutečně zvolen lídrem, když mimochodem dokázal porazit Petra Nečase. Topolánek pak zvládnul stranu změnit – s ODS tehdy nikdo nechtěl vládnout, všichni ji viděli jako arogantní, zapouzdřenou partaj.
Kraje? Věrchušky a velkoknížata, začátek mého konce
Pak začala divoká jízda tvořená rekordními vítězstvími, reformami, ale také skandály, bez nichž se žádné vládnutí neobejde.
„Najednou jsem měl 75 poslanců a 49 senátorů, což bylo něco mimořádného. Ale právě v tom byl zakódován problém. Když jsme získali dominantní postavení v krajích, vznikly tam vlivné regionální věrchušky a strašně silné pozice hejtmanů - velkoknížat. Vystřízlivěním byla porážka v krajských volbách v roce 2008 a oranžáda na třicetikorunovém poplatku," říká se vzpomínkou na tehdejší volební vítězství sociálních demokratů.
Topolánek míní, že tím započal jeho konec: „I když jsem byl dál premiérem, jen se oddaloval můj odchod. Už jsem neměl autoritu jako předtím,“ popisuje svůj zdlouhavý odchod z politiky, který začal na jaře 2009 pádem vlády.
Definitivně však odešel Mirek Topolánek z postu lídra ODS až v dubnu 2010, kdy ho kolegové měsíc před sněmovními volbami dotlačili k rezignaci a nahradili Petrem Nečasem. Topolánek to dnes označuje za vnitrostranický puč.
Dnešní ODS drží palce, ale zároveň jako jedinou spásu pro roztříštěnou pravici vidí integraci stran.
„Když dnes ODS mluví o své hegemonii na pravici a má deset procent, tak je to spíše k zasmání. Ale má šanci získat voliče, kteří nechtějí volit Babiše a nechtějí volit levici. Pokud je ovšem nezíská KDU-ČSL,“ věští Mirek Topolánek. Dnes pracuje pro Energetický průmyslový holding Daniela Křetínského. Má na starosti slovenského přepravce plynu Eustream a lobbing v zahraničí.
