Článek
„Byl jsem v partě lidí, kteří se nedají nazvat jinak než jako náckové. Byl jsem patnáctiletý kluk, který hledal svoje místo pod sluncem,“ začíná popisovat svůj příběh Michal Dzurko. Jeden z aktivistů iniciativy Nie v našom meste, která dnes bojuje v Banskobystrickém kraji proti extremismu a xenofobii, byl dříve členem party neonacistů.
„Nebyl jsem nejpopulárnější dítě. Byl jsem frustrovaný, měl jsem mindráky a zlobil jsem se na řadu věcí. Dostal jsem se k tomu přes kamaráda, který mě vzal do baru, kde jsem se bavil s několika lidmi a tím to začalo,“ popisuje detaily svého příběhu.
„Byli jsme parta. Dobíjeli jsme si ego tím, že máme super starší kamarády. Ti starší zase tím, že je následují mladí kluci. Ožrali jsme se a šli jsme vyhledávat konflikty. Důležité bylo vytvořit si imaginárního nepřítele. Dnes se stačí podívat na protimigrantské nálady. Máme jich tady pět a půl a postavila se na tom celá kampaň.“
Podle svých slov mu chyběla zkušenost, seberealizace a aktivita, na kterou by mohl být hrdý: „Bil jsem se do hrudi, že jsem Slovák. Byl jsem děcko nula, ale říkal jsem si, že já jsem Slovák, kdo je více.“
Své názory začal postupně měnit, protože se našly věci, na které mohl začít být hrdý. Pomohlo mu k tomu i působení v první práci, kde se poprvé potkal s lidmi, kteří otevřeně přiznali, že jsou homosexuálové. „Byla to pro mě facka. Zjistil jsem, že to jsou naprosto normální lidé, kteří nechtěji unášet děti z dětských domovů a nabourat tradiční hodnoty. Zjistil jsem, že to jsou úplně skvělí lidé,“ dodává v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Xenofobie a rasismus jsou podle něj v lidské povaze. „Před pár lety by bylo nemyslitelné, aby člověk veřejně řekl některé rasistické názory. Dneska za ně lidé získávají na sociálních sítích stovky lajků,” dodává.
Jak se z mladého kluka stane neonacista? Přivedla ho k tomu frustrace z vlastního života a obava z lidí, které do té doby neviděl? Jak se z neonacisty stane bojovník proti extremismu? Podívejte se na rozhovor, který v Banské Bystrici natočil Filip Horký.
