Článek
V osudný den 19. ledna 1969 projížděl tramvají přes Václavské náměstí. Všiml si davu lidí. Co se dělo, ale neviděl. Až večer na koleji se dozvěděl, že se na Václavském náměstí upálil student Jan Palach.
Životní příběh Plzeňana Oldřicha Sojky se s tím Palachovým prolnul i poté. Jednak byl jako student medicíny na praxi na klinice popálenin, na podzim se pak stal obyvatelem studentského pokoje, kde Jan Palach před svým činem bydlel.
Bylo to na univerzitní ubytovně na Spořilově. „V polovině října jsem přišel na jeden z pokojů, volná byla jediná postel,“ vzpomíná 74letý Oldřich Sojka. Patřila v minulosti Janu Palachovi. Náležel k ní i plechový noční stolek.
„Na tom nebylo nic mimořádného. Ale co bylo nádherné, byla Palachova výzdoba na stěně. Ví se o něm, že miloval jihovýchodní Asii. Na stěně byly obrázky rýžových polí, teras, orajících buvolů,“ líčí Oldřich Sojka a dodává, že věřil, že si tuto výzdobu bude moci nechat. Po malování během vánočních svátků ale na stěně nezůstalo nic.
„Mám pouze optický dojem té barevné stěny nad čelem postele. To je všechno, co mi po Jeníkovi Palachovi zbylo,“ říká Sojka.
Místo podle něj něco zvláštního vyzařovalo. „Nechci duchařit, ale nějaké to fluidum tam určitě bylo. Nevědomky jsem to cítil třeba, když jsem usínal,“ přibližuje Oldřich Sojka. Zároveň si prý představoval, že právě tady trávil Jan Palach své poslední večery.
Co se týče samotného Palachova činu, ten podle Oldřicha Sojky neměl obdoby.
„Pro to snad neexistují slova na vysvětlenou,“ zamýšlí se a dodává, že se samozřejmě mezi studenty o tom mluvilo. Například hned následující rok v lednu 1970, když se na lyžařském výcviku za Jana Palacha uspořádala v malém kroužku tryzna. „Samozřejmě se o tom hovořilo. Velice brzy se pak našel kroužek sympatizantů a slušných lidí, na které bylo spolehnutí a již to nešli hlásit na patřičná místa,“ popisuje Sojka.
Jako student lékařské fakulty se dostal na praxi i na kliniku popálenin v Legerově ulici, kde se o Jana Palacha starali. Zmiňuje v této souvislosti jméno Palachovy ošetřovatelky Jaroslavy Moserové, na jejíž jméno se podle něj zapomíná.
Když se 25. února 1969 odhodlal ke stejnému činu jako Jan Palach další student Jan Zajíc, Oldřich Sojka byl znovu nedaleko. „Kráčel jsem opět po Václavském náměstí. Opět tam byl shluk lidí, opět jsem byl neznalý věci. Nepátral jsem po příčině, ale zase jsem byl jenom několik metrů od této události,“ říká Sojka.
Oldřich Sojka úspěšně dokončil studium v roce 1973, poté nastoupil na městskou hygienickou stanici v Plzni. Těší jej, že i dnes se na Palachův čin vzpomíná s dojetím, pietou a uznáním. I on se letos na Václavském náměstí Palachovi poklonil. A navštívil i pietní místo na filozofické fakultě.
