Článek
Severní Dakota patří k těm státům USA, které bude většina lidí stěží hledat na mapě. Počet obyvatel se pohybuje okolo tří čtvrtin milionu, a jedná se tak o tamní čtvrtý nejméně lidnatý stát. Donedávna upoutávala Severní Dakota pouze jménem hlavního města – Bismarck, ale zanedlouho by na svém území mohla mít největší vychytávač atmosférického uhlíku u tepelné elektrárny.
Uhelná elektrárna Miltona R. Younga, která leží uprostřed státu, patří společnosti Minnkota Power Cooperative - a právě tato společnost ohlásila vznik projektu Tundra.
Tundra proti tundře
Projekt si dává za cíl vybudovat největší zařízení na zachycování uhlíku u elektrárny na světě. Stavba by měla začít za dva roky, podmínkou ale je astronomická výše investic: jedna miliarda dolarů.
Společnost uvádí, že toto zařízení dokáže zachytit více než 90 procent oxidu uhličitého, který vyprodukuje 455megawattový generátor přilehlé uhelné elektrárny. Je to stejné jako kdyby ze silnic zničehonic zmizelo 600 tisíc aut.
Celá elektrárna se ale sestává ze dvou generátorů – a u toho druhého zůstane vše při starém. A tak se jedná spíše o jeden z prvních pokusů využití čističek v širším úhlu pohledu. „Společnost je velmi odhodlaná najít způsob, jak udržet elektrárnu v chodu,“ řekl vědeckému magazínu IEEE David Greeson, který je poradcem u projektu Tundra. „Stejně odhodlaní jsou ale i nalézt způsoby, jak se vypořádat s emisemi oxidu uhličitého,“ dodal.
Vychytávání uhlíku je proces, při němž se odchytí zdroj emisí ještě před tím, než se plyn vypustí do atmosféry. S tím, jak se svět obrací více k zelenějšímu smýšlení a především co se zavázal ke splnění Pařížské dohody z roku 2015, se vychytávání uhlíku stává velmi atraktivním způsobem redukce skleníkových plynů.
Technologie, která se využije v projektu Tundra, se používá pouze u dalších dvou stanic. Jedna leží v Texasu a má poloviční velikost oproti plánovanému projektu. Druhá leží v kanadském Saskatchewanu.
Proces vychytávání zjednodušeně začíná průchodem spalin skrz pračku, která odstraní nečistoty a zároveň snížila teplotu plynu. Plyn posléze putuje do absorbéru, jenž obsahuje aminový roztok, který umí vázat CO2 a ten se následně stlačí a zkapalní. Projekt poté počítá s tím, že tekutý oxid uhličitý bude uskladněn téměř dva kilometry hluboko v pískovcových skalách nedaleko hnědouhelných dolů.
Kritika vychytávání
O samospásnou technologii se ale nejedná. Vybavit každou uhelnou elektrárnu podobným zařízením je finančně nepředstavitelné. Nejen počáteční investice jsou astronomické, ale výrazně by se prodražila i výsledná energie. Z nynějších 30 dolarů na 96 za megawatthodinu podle propočtů Institutu pro ekonomii energetiky a finančních analýz (IEEFA). Tím by se smazala i poslední výhoda uhlí proti obnovitelným zdrojům, a to jeho nižší cena.
Tato čisticí zařízení navíc sama potřebují energii, která je bude pohánět. Uhelná elektrárna musí ze své vyprodukované energie odečíst tři až pět procent, aby sama sebe udržela v chodu. Čističky by tuto zátěž mohly zvýšit až na 33 procent, uvádí ve své studii David Schlissel z IEEFA.
Přes tyto všechny problémy počítá Mezinárodní energetická agentura s vychytáváním uhlíku i do budoucna a předpokládá, že se bude podílet na redukci uhelné stopy až z 15 procent v roce 2050.
