Budou slzy, bude loučení. Muzika zůstane. Poslední rozhovor s Dušanem Vančurou

V prosinci a lednu, při natáčení pořadu TV Seznam Moje místa, Dušan Vančura plánoval, jak bude jeho život vypadat poté, co Spirituál kvintet v dubnu ukončí po 60 letech svou kariéru. Většina závěrečných koncertů v Lucerně se kvůli epidemii odsunula na podzim, zpěvák a kontrabasista Dušan Vančura se jich bohužel už nezúčastní.

Nabízíme vám záznam rozhovoru, který vznikl při natáčení Mých míst před koncertem s kapelou i doma u Vančurů v jižních Čechách. Autorka a Dušan Vančura si při něm tykali.

Co se ti vybaví jako první, když se řekne Spirituál kvintet?

Pro mě je Spirituál kvintet celý profesní život. Padesát let! Pokládám to za velice úspěšný a radostný život. Pozitiva převažují nad všemi trápeními nebo neshodami, které vznikly. A když se ohlédnu, tak nemůžu říct nic jiného, než že Spirituál kvintet je můj hezký život. Pestrý, napínavý. Není to vůbec fádní. Je to dobrý život!

Chce se ti pořád na koncerty? I po těch padesáti letech?

Co se říká, když nechci říct ano a nechci říct ne? (směje se) Ono je to totiž smíšené. Někdy padám únavou a už se mi na ten koncert nechce. A pak si uvědomím, že na nás čeká spousta lidí, které nezajímá, že mně není dobře, jsem unavený a že se sotva belhám, a to ti dá takovou energii, že prostě najednou z toho, že musíš, je to, že chceš.

Spirituál kvintet chystá poslední sérii koncertů, narozeninové a zároveň rozlučkové Lucerny. Budete se vídat i po nich?

Rozcházíme se v takovém stavu, že nevidím žádnou překážku, abychom se někdy v budoucnosti zase nesešli. Tohle je hrozně důležitý pocit: nerozcházíme se s úlevou, že se rozcházíme. Tak proč se zase nesejít a nezahrát si?

Jak ses vlastně do Spirituál kvintetu dostal?

Představ si, že já jsem byl celý život klavírista. Odjížděl jsem do Prahy z Pelhřimova asi po třinácti letech hraní na klavír. A najednou vokál ve vysokoškolském souboru. Pak Tichota založil Spirituál kvintet, tedy tehdy vlastně kvartet - a mě tam nevzal! Velká křivda.

Až tak?

Založil jsem Antikvartet. Na truc. To je vidět už z toho názvu. No, žádná sláva. Bylo to tak, že jsme zazpívali pár koncertů, takových „jakoby“, a po půl roce Tichota začal loudit jednoho našeho člena za druhým, protože jeden mu odjel do zahraničí, další na služební cestu… A když jsem zbyl sám, nic jiného mi nezbylo než prostě zadními vrátky se přišourat do toho Spirituál kvintetu také. To byl rok 1969.

Jsi tam padesát let.

Ale to číslo nerad vyslovuji. Protože když to řeknu, tak to vypadá jako delší doba, než jaká to ve skutečnosti je.

Připadá ti to jako chvíle?

Úplně ne, protože ten život byl velice rušný. A když je život rušný, tak běží rychleji, jak říká pan Einstein, že jo?

Jsi tam celých těch padesát let spokojený?

Je to takové napůl. Já jsem zodpovědný člověk, mám to v povaze, a když někam vstoupím, tak se to tam snažím dělat co nejlíp, jak umím. I když toho umím málo, tak se to snažím dělat poctivě.

Dlouho jsi měl muziku jako „vedlejšák“, jako většina kapely.

Živobytím se nám stala od roku 1986. Domluvili jsme se na tom, když se Spirituál kvintet rozjel tak, že už to nešlo dělat při zaměstnání.

Bylo pro tebe, odborníka na počítače, těžké opustit svoji profesi?

Bylo to nutné. Měl jsem rodinu, skoro jsem nebyl doma, děti mi málem vykaly. Jsem vzděláním elektroinženýr, pracoval jsem dlouho v podniku Aritma, který se specializoval na výpočetní techniku, já jsem se konkrétně zabýval vývojem a výzkumem. V roce 1986 to skončilo, od té doby mám jako povolání hudbu. Ale nechci říct, že by se tím objevil nějaký volný čas, to ne, protože my jsme si o to nabrali víc těch muzikálních aktivit. Takže jsme vlastně pořád v jednom kole.

Dušane, zajímala by mě nějaká zajímavá historka z toho spirituálského období?

Za padesát let mám vybrat jednu jedinou historku?

Tak dvě.

Ne, já vyberu jednu. Už vím kterou. Váže se k naší exotické výpravě do Chile v roce 1996. Ta naše cesta se zrovna shodovala s prezidentskou cestou Václava Havla do Jižní Ameriky. Už v Praze jsme byli dohodnutí, že se potkáme v Chile a že oni nás vezmou tím „Air Force One“ ze Santiaga na Velikonoční ostrov a zpátky. My jsme se na to hrozně těšili, čekali jsme na letišti v Santiagu de Chile, bylo deset hodin večer a prezidentský „Air Force One“ pořád nepřilétal odkudsi z Bolívie, kde byl Václav Havel na státní návštěvě. Když to letadlo přistálo, pan prezident říkal, že se moc omlouvá, že se zpozdili, ale že mu nějaký náčelník v Bolívii dal do ruky luk a: „Poprosil mě, abych sestřelil támhletu věc. A já jsem se pokoušel a pořád jsem to nemohl sestřelit. A proto jsme se opozdili.“ Tak jsme potom nasedli, letěli jsme na Velikonoční ostrov a pořád jsme měli v hlavě to, jak prezident nemůže něco sestřelit lukem.

Kdy bylo kapele ouvej? Narážím na cenzuru a další „radosti“ minulého režimu.

Těch ouvej bylo dost. Měli jsme tu a tam zákazy činnosti. Někdy byly lokální, někdy krajské i celostátní. Jednou jsme měli zákaz, protože nějaká paní, která ještě dodnes funguje někde v Klatovech, nás práskla, že jsme chtěli smrt soudruha Fojtíka, činovníka ÚV KSČ. Prý proto, že jsme zpívali písničku o Fojtově synovi, který ukradl koně - měl být za to pověšen a byl tak pyšný, že říkal: „Dobře, ale já jsem Fojtův syn, tak chci zlatou šibenici.“ Což je lidová písnička.

Na desce Šibeničky.

Ano, na Šibeničkách. Sice jsme říkali, že to byl malý Fojt, takový Fojtík. Paní si stěžovala, že jsme požadovali popravu soudruha Fojtíka. Dneska to působí jako taková operetní záležitost, ale tenkrát to bylo hrozné. Ale ne fatální. Takové klíčové momenty byly dva. První, když jsme v roce 1970 na bohoslovecké fakultě zazpívali na počest Palacha rok po jeho upálení. Bohdan Mikolášek zazpíval písničku Ticho a my jsme navázali Jednou budem dál. Někdo to ohlásil - a byl konec. Nejhorší bylo, že to odnesli zcela nevinní lidé, byla naprostá čistka na bohoslovecké fakultě: odnesl to děkan, studenti, kteří koncert pořádali, byli vyhození, dívka Bohdana Mikuláška byla vyhozená. Ta v tom vůbec nejela, přesto jí znemožnili studovat. Měli jsme pocit provinění, že to kvůli nám odnesli jiní.

A druhý klíčový moment?

Druhé velké ouvej bylo, když jsme zpívali z balkonu Melantrichu na plném Václaváku v listopadu 1989. Tehdy ještě nebylo nic jistého, kam se to nakonec vrtne, tanky byly připravené, lidové milice také. Druhý den jsme odjížděli do Německa na turné, nechali jsme tu rodiny a vůbec nevěděli, co se tady bude dít, jestli třeba režim nepůjde po těch, co zpívali z toho balkonu Melantrichu. Byli jsme v Německu denně přilepení u televize, hltali jsme zprávy z Československa, a když přišla zpráva o demisi Jakeše (generální tajemník komunistů, pozn. red.), byli jsem v těžké euforii. Cestou zpátky, ve vánici na hranici, otočil Jirka Tichota auto na střechu do polí, zranil si ruku. A když pak chodil po Praze, lidi nechápali, proč ten člověk chodí s rukou na dlaze a usmívá se od ucha k uchu.

Doktora Tichotu znáš od studií. Co o něm prozradíš?

No, Jirka Tichota je velký frajer, musím říct. Už jenom udržet na uzdě takovou partu, jako jsme my. Celou tu dobu! Už to je nadlidský úkol. Ví, co chce, je paličatý. Nerad uhýbá, což já špatně nesu, poněvadž já jsem podobný, ale tady nemůžu, protože jsem loajální. On je navíc vzdělaný. O historii muziky ví všechno a je neomylný. Má to pěkně seřazené v hlavě. I obory, do kterých zabrousí „vedle“, třeba namátkou motýli, fotografování, počítač… Vždycky je nastuduje a ví daleko víc než běžný amatér. On se do toho oboru pohrouží, je důsledný…

Zastihli jsme tě u klavíru s manželkou Zuzkou. Takhle se u Vančurů muzicíruje běžně?

Muzicíruje. Ale zastihli jste nás u nového spirituálu, který teprve rozpracováváme. Budeme ho zpívat s Antikvartetem, jehož činnost jsem před pár lety obnovil.

Takže až skončí Spirituál kvintet, vy se nudit nebudete.

No nebudeme, určitě ne. Protože u muziky neplatí rozdělení mezi skupiny. Prostě s muzikou se žije celý život.

Ale už nebudeš mít přes sto koncertů ročně se Spirituál kvintetem.

Bude se mi stýskat, samozřejmě. Protože když je někdo někde padesát let v nějaké organizaci a je to jedno, jestli jsou to rybáři nebo Spirituál kvintet, je to historie a člověku se to stane součástí života. Žiješ s těmi lidmi jako s rodinou. Tady fungují velké emoce, velký sentiment a všechno dohromady. Takže stýskat se bude, ale jak říká kapelník Jirka Tichota na koncertech: „Spirituál kvintet zpívat nebude, ale ty písničky zůstanou.“ Takže přinejmenším ty, co jsem já udělal pro Spirituál kvintet, se budu snažit zachovat dál live, zpívat je na koncertech.

Na koncertech Antikvartetu.

Ten mi pomůže netesknit tolik po Spirituálu a jeho písničkách. K tomu si připravujeme další skladby. A také máme ještě malá děcka tady kousek v Chlumu, dětský sbor Sejkorky. Máme velkou pýchu z toho, že děti, které se sžily s hudbou a zpívaly během školní docházky ve sboru, tak když odešly do světa, na internáty a podobně, tak se vracejí vždycky v pátek domů a my pro ně speciálně děláme páteční večerní zkoušku a učíme je to samé, co máme odpoledne s těmi malými. A pak děláme luxusní koncerty.

Sejkorky vedete společně se ženou?

Vedeme. Dokonce bych řekl, že teď čím dál tím víc Zuzka, protože já ty pátky poslední dobou mívám úplně plné. Zuzka to ale zvládá úplně skvěle.

Zuzko, jak se rodině žije se Spirituál kvintetem, takovou institucí?

Zuzana Vančurová: Přiznávám, že si na to člověk musí trošku zvyknout. Žiji vedle Spirituálu už dvacet let. Ze začátku to vypadá jako pozlátko, ale když se člověk v pozadí vyskytuje přes dvacet let, vidí hodně i z druhé strany a musí si na spoustu věcí zvyknout.

Na co třeba?

ZV: Že je to vlastně další rodina, se vším, co k tomu patří. A vztahy v rodinách nebývají vždycky úplně jednoduché. Nikdy to ale nedospělo k prásknutí dveří.

Před Vánocemi Spirituál kvintet vystupoval téměř každý den. Jak se tohle dá skloubit s rodinným životem?

ZV: Někdy je to mazec. Ale horší to bylo, když byli kluci malí. Jsou rok a kousek od sebe, musím říct, že znovu už bych do takového dobrodružství nešla. Ale teď už jim je sedmnáct a osmnáct, už mi dost pomůžou. Občas s úklidem, s nákupem, něco i upečou. Když Dušan odjede, bzučí to tu jako v úle. On se pak vrátí a všechno je tak, jak má být.

Co bude jinak po poslední Lucerně Spirituálu?

ZV: Těžko říct. V každém případě se budeme rodině ještě víc věnovat, Dušan se těší, že bude chodit na ryby, to jsem teda zvědavá.

Dušan Vančura: Možná i přibyde trošku rodinných výletů, ale myslím, že se toho zase tolik nezmění, protože Antikvartet má spoustu nabídek na vystupování.

ZV: Vypadá to, že se to trochu přerodí: kdo si bude chtít Dušana najít a neuvidí ho ve Spirituálu, tak si ho bude hledat jinde. Takže asi budeme dál dost jezdit.

Dušane, jak si závěrečné koncerty Spirituál kvintetu užijete?

To já nedokážu vůbec odhadnout, Blanko. My se toho totiž trošku bojíme. Poslední dobou máme koncerty ve všech městech, kde zpíváme naposledy. Takže se loučíme dlouho. Ale ty Lucerny už budou definitivní. Jak se bude blížit ten opravdu very last day, tak to opravdu bude těžké. Ten poslední koncert si neumím představit, jak se kdo z nás sedmi bude chovat. Kam se odeberou ty emoce? Bude loučení. Asi budou slzy. Nebo bude okno? Vím zcela bezpečně, co bude potom: budeme se z toho hojit. Jak fyzicky, protože to bude velký záhul, i psychicky, na to se nedá připravit předem. Až tam nám teprve bude docházet, že to, co jsme všechno udělali, jsme uzavřeli. A co bude dál? Já vím jedno zcela bezpečně: v muzice zůstanu.

Říkáš si, dokdy budeš zpívat?

Já tyhle věci neřeším. Já už velkou část svého života žiji v bonusu. Mně už je tolik, že už vlastně všechno chápu jako dar. Já miluji zem, ve které žiji. Mám rád ten kraj, kde bydlím. Dům, tady to prostředí… Ten domov. Mám rád lidi, s kterými žiji. Jsem šťastný člověk! Já kolikrát říkám, že jsem takhle šťastný v životě ještě nebyl. A vždycky říkám, že jsem možná ještě šťastnější, než si zasloužím.

Rozhovor s Dušanem Vančurou vznikl při natáčení pořadu TV Seznam Moje místa a Intimní zpovědi. Jejich záznam najdete na videoportálu www.televizeseznam.cz.