Článek
Vyjmenovat několik českých světců nebo patronů zvládne asi každý. Jejich životní osudy a působení jsou ale z dnešního pohledu hodně historické. Vždyť svatý Cyril a Metoděj, Václav, Ludmila, Vojtěch i Jan Nepomucký žili před staletími.
To ale neznamená, že by prohlášení za svatého či svatou byla záležitost středověku. Na pomyslné cestě k tomuto uznání dokonalých křesťanských ctností je vícero českých osobností z nedávné minulosti. Jen se o tom patrně málo ví.
Asi nejznámější z těchto „kandidátů“ je katolický kněz z Vysočiny Josef Toufar, oběť komunistického teroru spojená s takzvaným Číhošťským zázrakem.
Povědomí o Toufarovi bezpochyby posílilo i letošní výročí jeho tragické smrti - v únoru od ní uplynulo 70 let. Tehdy sedmačtyřicetiletý kněz zemřel na následky několikatýdenního brutálního vyslýchání příslušníky Státní bezpečnosti.
Pro komunistický režim bylo nepředstavitelné, aby po nastolení diktatury toleroval šířící se pověst o zázraku, který se udál v číhošťském kostele. V prosinci 1949, během Toufarova kázání, se tam nevysvětlitelným způsobem rozpohyboval křížek nad oltářem.
Toufar zemřel 25. února 1950 po operaci v sanatoriu v pražské Legerově ulici - ve stejné budově, kde o 19 let později zemřel na následky sebeupálení Jan Palach. Toufara tam převezli z valdické věznice. Necelé dva dny předtím ho přitom Státní bezpečnost ve zuboženém stavu dopravila do Číhoště, aby nafilmovala rekonstrukci zázraku, která měla ukazovat na podvod.
Oficiální příčinou Toufarovy smrti byl prasklý žaludeční vřed. Podle historiků však pitevní zpráva působí velmi nevěrohodně.
„Všimla jsem si, že pacientovy končetiny byly plné podlitin, jako kdyby byly přivazovány či utahovány škrtidly,“ vzpomínala ještě s odstupem několika desítek let tehdejší zdravotní sestra Růžena Kozlová-Mladá v knize Krok do tmavé noci.
Okolnosti úmrtí se krátce vyšetřovaly v období pražského jara v roce 1968. Skutečné otevření celého případu ale umožnil až pád komunistického režimu v roce 1989.
O devět let později byl odsouzen velitel Toufarových trýznitelů, bývalý estébák Ladislav Mácha. Ve vězení si nakonec odseděl pouze rok a poté byl podmínečně propuštěn.
Velkou zásluhu na tom, že se veřejnost dozvěděla o nových podrobnostech z Toufarova života i tragického konce, má spisovatel Miloš Doležal, autor knězova životopisu.
I díky jeho úsilí dali čeští katoličtí biskupové v roce 2013 oficiální souhlas k tomu, aby se zahájil Toufarův beatifikační proces, tedy pevně stanovený postup, při kterém se shromažďují podklady a posuzují se činy pro prohlášení za blahoslaveného, což je předstupeň možného svatořečení.
První část beatifikačního řízení probíhá vždy v domovské diecézi, v tomto případě královehradecké, do které spadá Číhošť.
Proces se naplno rozběhl v listopadu 2018. Na starosti ho má tzv. postulátor, kterým je teolog a církevní historik Tomáš Petráček. Byla také jmenována historická komise.
Při beatifikačním šetření se zjišťuje, jestli ctnosti kandidáta dosáhly „heroického“ stupně. Mučednictví se přitom považuje hned za souhrn heroických ctností. U mučedníků se také prověřuje, zda jejich pronásledovatele vedla nenávist k víře.
„Je to běh na dlouhou trať,“ uvedl pro Seznam Zprávy Petráček o vyhlídkách řízení. Zatím stále pokračují výpovědi svědků, historická komise připravuje podklady. Ty se budou posléze překládat a posílat do Říma, papežské Kongregaci pro blahořečení a svatořečení, kde bude proces pokračovat.
Rozhodnutí o blahořečení by mohlo padnout v řádu několika let. „Letos nám postup prací nabourala pandemie a další nepříznivé okolnosti, ale za sebe bych rád, kdybychom to mohli směřovat k výročí 120 let od narození Josefa Toufara, tedy rok 2022. Ale záleží to na mnoha okolnostech,“ dodává Petráček.
Pokud se beatifikace dovrší, bude Toufar blahoslaveným, což je podmínka pro možné uznání za svatého. K tomu, aby byl svatým skutečně prohlášen, musí dospět Vatikán. Završením je tzv. kanonizace, papežský úkon, kterým je blahoslavený vepsán do seznamu svatých.
Zatímco pro blahoslavení je postačující mučednictví ve jménu Krista, pro svatost se vyžaduje uznaný zázrak. S Toufarem je spojený zmíněný úkaz s křížkem v Číhošti, podle Petráčka je ale v tomto případě jako zázrak myšleno spíše nějaké vyslyšení proseb, nebo uzdravení.
Ať už příprava na blahořečení a případně i následné svatořečení dopadne jakkoli, podle Petráčka je neméně důležité, že se informace o Toufarovi postupně šíří ve společnosti. Letos v únoru se například uskutečnila bohatě zastoupená konference o Toufarovi v premonstrátském klášteře v Želivu, začátkem března se na umučeného kněze vzpomínalo v Knihovně Václava Havla, vyšly dvě nové publikace, toufarovský místopis a křížová cesta inspirovaná jeho příběhem a texty.
„Dnes je Pater Josef Toufar vedle Milady Horákové asi nejznámějším příběhem 50. let. Na demonstraci na pražské Letné v listopadu 2019 ho herec Ivan Trojan uvedl mezi desíti nejvýznamnějšími svědky českého národa dramatického dvacátého století,“ vyzdvihl Petráček. Toufarův příběh je podle něj známý také na Slovensku a jinde v zahraničí.
Za nejcennější z toufarovského odkazu považuje Petráček jeho kněžský zápas o ryzí lidství a křesťanství. „Navzdory všemu násilí, kterého se na něm dopustili, působí dnes Josef Toufar jako kněz mnohem více, než by mohl během svého pozemského života. Je dokonalým naplněním základního velikonočního mystéria naší víry. Umírá jako oběť rozdělené společnosti. Dnes ten, který za svého života nevedl kulturní války, ale spojoval, opět dává lidi dohromady,“ dodal Petráček.
Toufar přitom není jedinou církevní obětí z dob totality, která je na pomyslné cestě za svatostí.
V Římě už se několik let posuzuje beatifikace dvojice kněží Václava Drboly a Jana Buly popravených v roce 1951 ve vykonstruovaném procesu, v němž byli označeni za spoluviníky vražd tří funkcionářů v Babicích na Třebíčsku.
Jezuité usilují o blahoslavení Adolfa Kajpra, kněze a publicisty, který byl vězněn za nacismu i komunismu. V roce 1950 byl odsouzen za velezradu a o devět let později zemřel ve věznici v Leopoldově.
Z Opavska pocházela dominikánka Marie Filomena Dolanská, která se zastávala osob stíhaných gestapem a zemřela roku 1943 v koncentračním táboře Ravensbrück.
V koncentračních táborech byl vězněný také Josef Beran, pozdější pražský arcibiskup a kardinál, kterého komunistická tajná policie nuceně internovala na několika místech až do roku 1963.
Podobný osud postihl litoměřického biskupa Štěpána Trochtu, který byl v roce 1954 odsouzen na 25 let k těžkému žaláři. Nakonec byl po šesti letech amnestován a později se mohl vrátit ke své službě, režim se ale přece jen podepsal na jeho smrti. Trochta zemřel v roce 1974 na mozkovou mrtvici po vyčerpávajícím jednání s opilým krajským tajemníkem pro církevní záležitosti.
