Článek
Britská společnost je natěšená na nadcházející veselku prince Harryho s americkou hereckou celebritou Meghan Markleovou. Popularita monarchie je v období před královskou svatbou a těsně po narození třetího potomka logicky vysoká. Šílenství kolem společenské události roku je ale paradoxně možná větší v cizině. „Nadšení jiných států z monarchií se podle mě řídí heslem, že se lidé na něco takového rádi dívají, pokud to nemají sami doma. Je v tom staromilství, romantika, pohádkový příběh. Kdyby si lidé mohli neomezeně vybrat systém, který určí příštího vládce země, tak si monarchii nikdo nezvolí. Je ale fascinující takové zřízení sledovat,” myslí si dlouholetý zpravodaj deníku The Times pro záležitosti královské rodiny Valentine Low.
Samotná Británie se ohledně monarchie připravuje na jisté „přechodné období“. Většina Britů by na trůnu nejraději viděla už rovnou prince Williama. Jenže ten je v linii nástupnictví až za svým tatínkem Charlesem, který nedělá dojem, že by se ve prospěch svého nejstaršího syna vzdal královské koruny. „Princ Charles se ani zdaleka netěší takové oblibě jako královna Alžběta II. Jeho dva synové spolu se svými manželkami, respektive jednou nastávající manželkou, se derou vzhůru. Ukazují, jak by se monarchie dala modernizovat a stát se pro běžné lidi něčím významnějším. Princ Charles má k plnění triviálních úkolů pořád ještě služebnictvo. On si ani sám nedává pastu na kartáček. To je pro lidi, kteří za chod monarchie platí, prostě nepřijatelné,” všimla si ředitelka Foreign Press Association v Londýně Doborah Bonettiová.
I když jsou mediálně v podstatě neviditelní, v Británii existuje houf republikánů, kteří monarchii považují za historický přežitek. Jedním z předáků je Peter Tatchell, britský aktivista australského původu, jenž šíří teze, za které by ho v minulosti čekal popravčí špalek. „Máme tu hlavu státu, která dědí své postavení na základě příslušnosti k rodině, do níž se narodila. Je to dynastická vláda. To je zcela neslučitelné s principy demokracie, kde jsou hlavy států a představitelé vlády vybíráni ve volbách a jsou odpovědní svým voličům. Když se panovník jaksi nepovede, jako král Edward VIII. ve 30. letech, který sympatizoval s nacisty, tak se ho nezbavíme a máme ho tu na doživotí.”
Mladí členové královské rodiny dynastický princip těžko zpochybní, ale přicházejí s jinými revolučními prvky, jako je přiznání vlastních slabin a potíží. To přitom bylo v minulosti v britské monarchii naprosté tabu. „Dosud jsme byli svědky pojetí ‚nikdy si nestěžuj a nikdy nic nevysvětluj‘. U Harryho vidíme, že si stěžuje i vysvětluje. Do určité míry to platí i pro Williama, ale ten je přece jen o něco rezervovanější. To je dáno tím, že je starší a stane se jednou panovníkem,“ připomíná Deborah Bonettiová. Harrymu bylo teprve 12 let, když jeho matka zemřela. Vyrostl ve světlech ramp a naučil se větší otevřenosti. „I díky tomu ho veřejnost vnímá jako normální lidskou bytost, a ne coby nedotknutelného prince žijícího ve slonovinové věži,” dodává Bonettiová. Každopádně mladí členové královské rodiny, jako jsou William a Harry, až zoufale bojují o právo žít normální život a dělat běžné věci. Jsou v tomto směru „infikovaní“ odkazem své matky, princezny Diany. „Myslím, že to v královské rodině vyvolává napětí a takhle to prostě nemůže dál pokračovat. Nemůžete být současně normální a výjimečný. Bude zajímavé sledovat, jak se tenhle střet bude v příštích desetiletích vyvíjet,” říká pro TV Seznam Valentine Low z Timesů.
