Článek
Konzervativec Cameron se do dějin zapsal jako ten, který rozpohyboval brexitovou mašinerii. V červnu roku 2016 uspořádal referendum o odchodu z Evropské unie. Sám přitom stál na straně „Remainers“, tedy těch, kteří v Unii chtěli zůstat. Do kampaně se ale prakticky nezapojil. Tři týdny po výhře brexitového tábora rezignoval. V září 2019 sepsal své paměti v knize For the Record. Uvedl v ní, že kolem svých rozhodnutí o referendu i svých kroků v politice celkově má spoustu výčitek.
Mayová převzala žezlo po spolustraníkovi Cameronovi 13. července 2016. I ona přitom v referendu hlasovala pro setrvání v Unii. V březnu roku 2018 podle Financial Times řekla, že Britové pro brexit hlasovali, a je proto na jejich politicích, aby toto rozhodnutí naplnili. Mayová s EU vyjednala návrh brexitové dohody, který ale poslanci odmítli. A to hned třikrát. Vyvést Británii z Unie se jí na konci března roku 2019 nepodařilo a premiérka na funkci lídryně konzervativců rezignovala loni na začátku června. V čele vlády zůstala do 24. července.
Mayovou nahradil Boris Johnson – svérázný exministr zahraničí, který v loňských červencových volbách lídra Konzervativní strany získal šestašedesátiprocentní podporu. Johnson byl jeden z členů konzervativní frakce, která byla silně pro brexit a která (stejně jako níže Nigel Farage) se o vítězství protiunijního tábora zasadila. A to i masivní kampaní Vote Leave.
Po převzetí vládních otěží, týdnech vyjednávání a sérii neúspěchů se mu spolu s týmem unijních vyjednavačů podařilo dosáhnout nového návrhu dohody. Ta mimochodem výrazně stavěla na původním návrhu Mayové. Johnsonovým plánem byl odchod z Unie 31. října, Dolní sněmovna ale jeho finální návrh napoprvé nepřijala. Johnson tedy požádal o tříměsíční odklad, drtivě zvítězil v předčasných parlamentních volbách v prosinci a sněmovna, v níž má většinu, mu dala zelenou. Premiér tak svůj předvolební slogan „Dokončíme brexit“ skutečně naplní.
Původně člen Konzervativní strany, poté zakladatel euroskeptické formace UKIP, který si loni založil další stranu Brexit Party. Za brexit silně lobboval u britské veřejnosti už od dob před referendem a se svou často dezinformační kampaní Leave.EU významně přispěl k tomu, jak hlasování o setrvání v Unii dopadlo. Je příznivcem tvrdého brexitu a v posledních měsících několikrát vystoupil proti Borisi Johnsonovi s tím, že odchodem se smlouvou se Británie nikdy od pravidel Unie neoprostí.
Lídr Labouristické strany byl při referendu v roce 2016 pravděpodobně pro setrvání v Unii. V jeho případě ale není situace tak jednoduchá. Svůj postoj charakterizoval dvěma slovy: setrvat a reformovat. V kampani před unijním referendem byl zcela pasivní. V necelém čtyřletém brexitovém boji sehrál on a jeho labouristé důležitou roli – Mayové několikrát nenechali projít její návrhy dohody Dolní sněmovnou. Tvrdou ránu Labouristické straně zasadily loňské vánoční volby. V mnoha obvodech, které byly tradičně pro Labour Party, zvítězili konzervativci. Jedním z důvodů mohl být i fakt, že se Corbynovi a jeho straně nepodařilo v případě brexitu nabídnout žádné alternativní řešení.
Hlavní vyjednavač Evropské unie a dřívější eurokomisař pro vnitřní trh a služby. Michel Barnier se stal jednou z nejvýraznějších tváří brexitu za evropskou stranu. Ani po několika letech jednání o odchodu Británie z EU nezměnil názor – nikdo ho podle Al-Džazíry nepřesvědčil o „přidané hodnotě brexitu“. Dále Brity varoval, že rozvod s Unií bude mít negativní následky. I díky Barnierovi byli unijní vyjednavači připravenější.
Frost je Barnierův protějšek, na rozdíl od svého bruselského kolegy je ale ve funkci značně kratší dobu – několik měsíců. Byl to on, kdo s ostatními členy britského týmu premiéru Johnsonovi dodal vyjednanou dohodu. Podle kritiků ale šlo jen o lehce předělanou dohodu z roku 2018, tedy z dob Theresy Mayové. Další část své role Frost teprve sehraje, Johnson si ho vybral i pro budoucí vyjednávání obchodních a dalších vztahů v přechodném období.
Podnikatelka, aktivistka a obávaná žena ve vládních kruzích. Při jednání o brexitu totiž dokázala oběma vládám pěkně zatopit. Dvakrát stála u nejvyššího soudu proti britskému kabinetu, v obou případech zvítězila. Byla to například právě Millerová, kvůli komu nejvyšší britský soud v září rozhodl, že premiérovo odstavení parlamentu bylo protizákonné. „Toto rozhodnutí potvrzuje, že jsme národ, jenž se řídí principy právního státu,“ reagovala na to Britka.
