Článek
Jiří Hošek odchodu Británie opravdu věřil, náměstek Chmelař už méně. Podle něj bylo málo času na dojednání prováděcích předpisů, a proto k odchodu nedošlo. Přepis části debaty vám nabízíme v následujících řádcích:
Znáte nějaký dobrý vtip o brexitu?
JH: No, já myslím, že brexit sám o sobě je vtip. Ale líbí se mi tenhle: Píše se rok 2189 a jako každý rok přijíždí do Bruselu delegace z Velké Británie, aby požádala o odklad. Nikdo už neví, jak tahle tradice vznikla, ale z celého světa se sjíždějí tisíce turistů, aby tomuhle ceremoniálu přihlížely.
Nějaký vtip o brexitu i od vás, pane Chmelaři?
ACH: Ten váš je opravdu dobrý, protože možná opravdu popisuje, co se může stát v budoucnu ohledně těch prodlužovacích procesů. Mně se ale líbilo přirovnání francouzské ministryně pro Evropu, že jí Velká Británie připomíná kočku, která se domáhá, aby šla ven, a ve chvíli, kdy jí otevře dveře a ona uvidí tu tmu, tak se jenom dívá na toho majitele, jestli to jako myslí vážně, že ona nikam jít nechce. A to je pocit, který zažívala celá řada diplomatů. Nic na tom nemění to, že paní ministryně si ten vtip pravděpodobně vymyslela, protože žádnou kočku nemá. Ale byla to opravdu ta emoce, kterou celá řada diplomatů a celá řada lidí, kteří jednali, měli.
Je to inspirativní téma, nás zaujal kreslený vtip, kde se píše: Můj otec byl vyjednavač brexitu a předtím jeho otec. Jsou ale tyhle vtipy vůbec ještě vtipné?
JH: No myslím si, že když půjdeme na dřeň, tak nejsou úplně vtipné, protože tím všichni trpí. Trpí tím britská ekonomika, britští občané, britští zaměstnavatelé a v o něco menší míře ty samé skupiny lidí na evropském kontinentu. Myslím si, že už asi nějakou dobu je nějaký převažující pocit, že to všichni svým způsobem chtějí mít z krku, ale v té Británii se samozřejmě pořád hledá taková ta rovnováha mezi snahou na jednu stranu vyslyšet přání občanů v demokratickém hlasování versus tím, že v těch posledních letech a měsících vypluly na povrch informace, jak moc je celý ten proces poškozující pro Spojené království a jak je ten samotný mechanismus unijního odcházení strašně složitý, že to není tak jednoduché, jako když chce člověk změnit mobilního operátora.
Ty jsi věřil, že se 31. října Británii skutečně podaří z Unie odejít?
JH: No, v jednu chvíli jsem tomu docela věřil. Musím říct, že ano.
Vy jste věřil, pane Chmelaři, že 31. říjen bude ten den D?
ACH: Já jsem už do médií říkal, že si myslím, že dojde k odkladu do konce ledna, to se stalo. Ne, že bych dokázal předvídat budoucnost, ale on opravdu člověk v téhle věci nedokáže předvídat. Ale je prostě pravda, že to riziko tam bylo, protože od času, kdy byla, kdy byl kongres Konzervativní strany, tak bylo extrémně málo času na dojednání i těch prováděcích předpisů a to je vidět, že to bylo právě na nich, kde to ztroskotalo.
Když se Boris Johnson stal premiérem, tak řekl: 31. 10. opustíme Evropskou unii. S dohodou či bez ní. A v září potom své tvrzení ještě zostřil, když prohlásil, že by radši ležel mrtvý ve škarpě, než aby souhlasil s odložením brexitu. Kde se tedy, Jirko, stala chyba, když byl sám Boris Johnson tak odhodlaný?
JH: No, já myslím, že on proto vlastně udělal dá se říct maximum a je třeba říct, že třeba na rozdíl od své předchůdkyně Theresy Mayové, která vlastně ta tři velká hlasování o brexitové dohodě prohrála naprosto propastným rozdílem, tak on teď minulý týden zaznamenal vlastně první parlamentní vítězství.
Ale ta chyba je tedy na čí straně, proč se to nepodařilo, když Boris Johnson byl poměrně úspěšný?
JH: No, já si myslím, že to v širším měřítku trošičku souvisí s tím, že něco jiného je ta komunikace s vlastními voliči, s vlastní veřejností a myslím si, že i určité diletantství a podceňování toho, jak věci reálně fungují. Právě co se týče toho vyjednávacího procesu, schvalovacího procesu, že zkrátka se snažila britská vláda dostat meloun do dámské kabelky a prostě zjistila příliš pozdě, že to není možné.
Vy taky vidíte chybu na straně britské politické reprezentace?
ACH: Tak ten hlavní moment byl pravděpodobně ten, že v dolní komoře britského parlamentu nebyl schválen rychlejší prováděcí postup ve schvalování prováděcích předpisů. Takže tam ještě byl teoretický čas, že se to může stihnout do konce října, ale politická scéna jako celek řekla ne, potřebujeme více času. Teoreticky to bylo možné ještě před týdnem, že se to stihne projednat, teď už to samozřejmě možné není.
Ty si to nakousl před chvílí. Přestože Británie tedy znova posunula ten odchod z Evropské unie, tak vlastně říká, že Borisi Johnsonovi se podařilo něco výjimečného. Co se Therese Mayové tedy úplně nepodařilo. Pro Seznam si to okomentoval: Časově se možná brexit oddálí, obsahově je ale blíž, než kdykoliv předtím? Co jsi tím tedy přesně myslel?
JH: Myslel jsem tím to, že Boris Johnson nezměnil tu brexitovou dohodu tak dramaticky, jak to prezentuje britské veřejnosti. Ono to ani dost dobře není možné. To znamená, když se nějaký ten balíček, nějaká ta Pandořina skříňka otevřela, tak to neznamená, že se ten text úplně celý rozboural, ale samozřejmě on dokáže své politické úspěchy a své politické kroky prostě mnohem lépe odkomunikovat. V tomhle je mnohem více obratnější, mnohem lépe to prodal a to, že vlastně řekl: Podívejte se, i když jste říkali, že to není možné, tak já jsem odstranil a) irskou pojistkou, ale už vlastně neříká b), že irskou pojistku nahradil vlastně irský protokol, který v mnoha ohledech je v podstatě z pohledu Konzervativní strany a Borise Johnsona kontroverznější a horší, než ta původní irská pojistka. Ostrovní média jdou ale Johnsonovi hodně na ruku, proto kladou příliš málo kritických otázek a Johnsonovi to vlastně neuvěřitelně prochází.
Poslanci ale neřekli, že tu dohodu schválí. Jenom se usnesli na tom, že o ní tedy budou jednat.
JH: To, že ten zákon o brexitové dohodě prošel druhým čtením, tak už měl nakročeno ke schválení. A já upřímně řečeno nevím, jestli Boris Johnson ty časové kroky úplně dobře ukočíroval, protože ten minulý týden, jak říkal pan náměstek, prohrál to hlasování o to, že se to nedá projednat ve zrychleném řízení, že zkrátka poslanci řekli: Podívejte se, tady se rozhoduje o osudu Velké Británie, my jsme všechny ty stránky ani nestačili přečíst. Nemůžete po nás chtít, abychom během 48 hodin takhle důležitou věc schválili. Ale co se týče toho meritu věci, tak on měl opravdu nakročeno k tomu, že vlastně se ta smlouva skutečně schválí.
Souhlasíte, pane Chmelaři? Prolomil Boris Johnson ten pat?
ACH: Svým způsobem ano. On to udělal podobně jako Richard Nixon, který cestoval do Číny. Říkalo se, že žádný prezident nemůže jet do Číny, protože nikdo není dostatečně protičínský, aby vlastně mohl s Číňany jednat a zároveň si to uhájit doma v Americe. A tohle přesně nastalo. Boris Johnson vzal dohodu Theresy Mayové, v podstatě ji ještě zmírnil, jenom ji dal do jiného balíčku a prodal ji voličům jako ten opravdový pravý brexit. A v tomhle smyslu to je legitimní politická práce, je to svým způsobem dobře odvedená práce. Ale ta substance té dohody je prakticky stejná jako u paní Mayové. To, co dojednala, naopak to riziko, že Británie dlouhodobě ztratí vlastně kontakt na severní Irsko a že to může ještě do budoucna působit velké politické potíže Velké Británii, tak tím vzrostlo a tím se řekněme vytvořil další problém. Takže ta dohoda sama o sobě není lepší, ani pro Velkou Británii.
Je horší?
ACH: Myslím si, že do určité míry může být horší, protože do budoucna vytváří určitý problém z hlediska právě statutu Severního Irska, ale to je doufám tedy hudba daleké budoucnosti.
Taky v tom vidíš to nebezpečí?
JH: Já souhlasím s tím, že v podstatě britská vláda si musela rozhodnout, co je pro ni víc, jestli je to dotažení brexitu nebo takřka možná i ohrožení územní celistvosti Spojeného království s tím výhledem, že Severní Irsko bude driftovat nějakým směrem jako ke Skandinávii a nebude nad ním mít londýnská vláda už takovou kontrolu, ale tam samozřejmě už v okamžiku vypsání referenda a toho postoje severoirských politických stran bylo zaděláno na problém a tam vlastně ta otázka nemá i s ohledem na možný návrat násilností žádné úplně dobré řešení.
