Brexit. Anglická variace na Make America Great Again

Pamatuji si to úplně detailně. Bylo 24. června, před sedmou hodinou ráno českého času, a v živém vstupu na Radiožurnálu jsem kolegu Jana Pokorného a posluchače informoval o tom, že už není matematicky možné, aby v unijním referendu odpůrci brexitu zvítězili. Bylo jasné, že Spojené království odejde z Evropské unie.

Když se o pár minut později Honza zeptal ve vysílání na pocity Václava Klause staršího, bývalý prezident mluvil o krásném, nádherném dni. Já se cítil přesně opačně. A cítím podobnou směsici rozčarování a smutku i tři a půl roku poté, kdy teď Britové zbytku EU dávají poslední sbohem.

Přece jen teď ale brexit vidím o něco smířlivěji, i když si pořád myslím, že je to chyba.

I když se většinou odchod Spojeného království hodnotí až někdy od let 2014, 2015, kdy se David Cameron rozhodl vypsat referendum, které přitom vypisovat vůbec nemusel, je zásadní připomenout i události mnohem starší. Od samého počátku totiž britské členství v Evropském hospodářském společenství nebylo dvakrát populární a zrušit ho už po pár letech chtěli hlavně labouristé.

Nestíháte číst? Poslechněte si celý komentář v audioverzi.

V kombinaci s neznalostí, co takové členství vlastně obnáší a hlavně vlastní zemi přináší, to spolu s tradičně spíš euroskeptickými ostrovními sdělovacími prostředky vytvořilo ve Spojeném království nebezpečný koktejl. Když nepočítáme nebohého Camerona, problémy vyplývající z britského členství podřízly větev dvěma premiérům, jak Margaret Thatcherové, tak Johnu Majorovi.

Láska nebeská

23. června 2016 většina sympatizantů brexitu hodila do volební urny lístek s variantou Leave s celkem jasnou představou, co chtějí, aby skončilo. Mnohem méně jasné ale bylo, a do značné míry stále je, co by si dotyční představovali, aby začalo, jaká by Británie zbavená unijního „jha“ vlastně měla být.

Jedna věc ale evidentní je. Země by podle brexiterů měla být britštější, měla by mít větší esenci britství. Zní to trochu xenofobně, i když to řada brexiterů xenofobně nemyslí a rozhodně mezi nimi nejsou jen lidé adorující Tommyho Robinsona, nýbrž i vzdělaní a dobře situovaní Britové, kterým rasismus a odpor ke všemu cizímu nemůžeme předhazovat.

Je fakt, že migrace z členských zemí Evropské unie dosáhla v letech před unijním referendem takových rozměrů, že to prostě bylo dál neúnosné. Tenhle stav a s ním související nespokojenost lidí fatálně podcenila jak britská vláda, tak Evropská unie. Upřímně, dobře to nevyhodnotil ani pisatel těchto řádek. Přínos Evropanů státní pokladně byl nesporný, ale stejně nesporné byly i „napnelismy“, které to místy začalo působit ve školství nebo zdravotnictví.

Při jednáních s Davidem Cameronem se Angela Merkelová a spol. tvářili, že o nějakém zastropování migrace nemůže být při zachování volného pohybu osob vůbec řeč. Ve světle brexitu by se to najednou jevilo jako zcela přijatelná varianta.

Když to zjednoduším, Britové nebývale silně touží po něčem podobném, jako bylo vystoupení premiéra na tiskové konferenci s americkým prezidentem ve filmu Láska nebeská. Ano, skutečně se věci důležité pro Británii částečně přehlížely a zapomínalo se na to, co je pro Británii vlastně důležité.

Brexit se možná příliš posuzuje skrze dopad na pracovní místa, rostoucí ceny dovážené zeleniny nebo chybějící unijní peníze na nové dálnice. Vzpomeňte si, že radikálním zastáncům brexitu byly poslední tři roky tyhle hrozby ukradené. Na jejich názoru na odchod z EU se nezměnilo vůbec nic a jejich jedinou prioritou naopak bylo „být co nejrychleji pryč“.

Brexit je do značné míry stav mysli. Brexit je britská variace na trumpovské „Make America Great Again“. Ostatně podporovatelé amerického prezidenta a zastánci brexitu jsou z jednoho těsta. Mají rádi jednoduchá řešení, jsou to patrioti a zajímá je jejich vlast a pak dlouho, dlouho nic. To bude také paradoxně důvod, že navzdory proklamovanému „special relationship“ nemohou Britové čekat, že jim trumpovská Amerika bude házet nějaký záchranný kruh.

Když jsem psal o „britské variaci“, musím se důrazně opravit. Brexit je výsostně anglická záležitost. Když se ostatně na výsledek unijního referenda podíváte pozorně, tak brexit rovná se Anglie bez Londýna plus na obyvatele chudý Wales. Theresa Mayová mohla horem dolem opakovat, že si Británie odhlasovala brexit jako jeden celek a jako jeden celek z ní také odejde. No, formálně možná, ale v reálu Skotové brexit přijmou asi tak stejně, jako kdysi ve středověku právo první noci anglických velmožů.

Spousta lidí, která se v plebiscitu vyslovila pro brexit, ale vůbec neřešila Evropskou unii. Chtěla potrestat vládu, stávající systém, z něhož podle jejího přesvědčení neprofitují, potrestat elity.

Úvaha byla celkem jednoduchá – když mi premiér, bankéři, odborníci v dalekém Londýně říkají, že se mám dobře a že je to díky EU, jenže já se tady na anglickém severovýchodě moc dobře nemám, tak logicky zakřížkuji druhou variantu, protože horší už to asi nemůže být…

Mimochodem, dobře si vzpomínám, a asi nejsem sám, jak se při jedné z televizních debat před referendem Boris Johnson náhle podíval přímo do hlavní kamery a pravil: „Co kdybychom jednou udělali něco jiného, než co nám experti doporučují?“ A tak se i stalo…

I když Theresa Mayová a další zdůrazňovali, že Velká Británie neopouští Evropu, ale pouze Evropskou unii, není to tak snadné. Vztah s evropskými národy se brexitem naruší. Politicky, ekonomicky, lidsky. Už nebudeme úplně stejní kámoši, jako jsme byli předtím, a novopečená šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová to při návštěvě Londýna řekla úplně jasně.

Evropská unie nehodlá připustit, aby se někdo další inspiroval britskou cestou. Žádnou mstu za tím nehledejte. Prostě nemůžete disponovat stejnými benefity jako držitelé smlouvy s operátorem, když vy sami máte jen dobíjecí kupon… Být plnoprávným členem Unie musí být zkrátka výhodnější než být mimo tuto množinu zemí.

Je smutné, že těsně po unijním referendu se předáci Evropské unie tvářili, že chápou svůj podíl na brexitu, že rozumějí nutnosti sebereflexe a změn ve fungování Unie. Tři a půl roku poté? Zůstalo jen u slov, což Brity nebo tedy aspoň Angličany musí také utvrzovat v tom, že se vlastně rozhodli správně.

Argumentovat tím, že když Británie vydržela nálety nacistické Luftwaffe, vstřebá i šok jménem brexit, je samozřejmě trochu mimo. Myslím si ale, že si i vzhledem k neustálému zdůrazňování toho, jak moc bude brexit bolet, potřebují Britové dokázat, že to zvládnou, že na Evropské unii nejsou závislí. Bylo by to víc než jen injekce národního sebevědomí.

Kvůli brexitu je mi líto hlavně pošramocených přátelství a rodinných vazeb. Odchod Velké Británie z Evropské unie, jakkoli byl politicky dosažený silně populistickými metodami, nemusí nutně znamenat katastrofu. Po unijním referendu jsme v Británii svědky značného nárůstu zájmu o politiku ze strany mladých lidí. Těch, kteří se plebiscitu v roce 2016 nezúčastnili v dostatečném počtu, i když se přitom rozhodovalo hlavně o jejich budoucnosti. Snad si ji na druhý a všechny další pokusy už nezpackají.