Bratři Tomáš a David Svobodovi: Telepatie mezi dvojčaty? To je mýtus

Po vítězství na OH v Londýně se z vás stala známá osoba. Jak jste s možná nechtěnou popularitou zacházel?

V tomto smyslu jsem s tím nemohl nic dělat, musel jsem to jenom přijmout. Ale nebylo to vůbec tak strašné. Dalo se to celkem dobře vydržet. Když je nejhůř, tak se vždycky člověk má kam uklidit.

Poznávají vás lidé stále?

Poznávají. Občas si mě pletou s bráchou nebo s někým úplně jiným, třeba s herci. Nebo s jinými sportovci. Takže když se s někým dám do řeči, tak si na začátku ověřuju, jestli dotyčný ví, s kým mluví.

Máte coby sportovec, stejně jako tomu bývá u zpěváků či herců, své fanynky?

Nevím u sebe, zda jsou to fanoušci nebo fanynky, zda je to to správné slovo, ale na sociálních sítích mám nějaké sledující. To je asi přesnější výraz. A doufám, že v tom sportovním prostředí snad mám nějaké sportovní fanoušky.

Obklopujete se lidmi výsadně ze sportovního prostředí, anebo jsou vaši blízcí přátelé z jiné sorty?

Je pravda, že v podstatě 90 % všech svých aktivit trávím ve sportovním prostředí. Takže žiju v „bublině“, ale ta bublina je obrovská. Protože sport se dotýká téměř každého, nebo většiny aktivních lidí. Na každodenní bázi se stýkám s lidmi z rodiny. Takže trávím svůj čas s rodinou, se sportovci, nebo s lidmi, se kterými pravidelně spolupracuji. Ať se to týká nějakých reklamních aktivit, nebo projektů, na kterých pracujeme do budoucna. Nebo jsme pracovali v minulosti.

A do rodiny řadíte koho, Davide?

Rodina v současné době jsou nejvíc bráchové Pavel a Tomáš a občas se stavím za rodiči a za babičkou.

Máte ještě staršího bratra a pak své dvojče, Tomáše. Je rozdíl v těchto dvou vztazích, funguje to mezi vámi jinak?

Jsou rozdílné, vždyť s každým člověkem máme jiný vztah. Ale tím nechci říct, že by byly kvalitativně rozdílné. Starší brácha má určité výsadní postavení. Je přeci jenom o sedm let starší, vždycky všechno uměl, všechno věděl… A s bráchou Tomem jsme na stejné úrovni. Myslím, co se životních zkušeností týče.

Jsou na sebe dvojčata daleko víc naladěná?

Já si myslím, že to je mýtus. Co se týká nějaké telepatie, nebo nějakého vciťování se na dálku, tak to tedy nevím, s tím žádnou zkušenost nemám. Ale je pravda, že tím, jak se spolu dobře známe celý život a odmalička jsme toho spolu spoustu prožili, tak máme podobný náhled na svět. Takže se dá snadno a s poměrně velkou přesností odhadnout, jak ten druhý bude v určitých situacích reagovat.

Byli jste vždycky ve shodě?

Jsme v celoživotní shodě, ale takové ty drobnější neshody, tak ty nás provázely vždycky a provázet budou. A myslím, že to je v pořádku, že máme na stejné věci jiný úhel pohledu. A ano, jako děti jsme se rvali celé dětství, a vlastně bych to neměl možná říkat, trochu se rveme i teď. Ale to je z legrace.

Kdo býval ostřejší? Vy, nebo brácha?

To nevím.

A kdo vás srovnal? Táta, nebo máma?

Nejčastěji starší brácha. A pak někdy rodiče. Spíš táta.

Co jste si vzal do života od svých rodičů?

Takové hluboké úvahy. Máma, ta byla víc emocionální. Jediná ženská v rodině, tak to měla trochu těžké. A táta, ten zase prosazoval takové to klasické: nesmíš být „blbej“! Oba jsou pro mě ale vzory v určitém směru.

Výchova rodičů byla směrem k vám klukům spíš tvrdší, anebo byla volná, svobodomyslná?

Tak já myslím, že se to nevylučuje. Byla svobodomyslná a zároveň občas docela přísná, zejména od táty. Ale myslím, že to bylo dobře, že to kluci, takoví, jako jsme byli my tři, potřebovali.

Přilétl občas pohlavek?

Pohlavek ne, ale něčím jsme občas dostali.

Takže jste byli s bráchou sígři?

Samozřejmě že nebyli. My jsme byli hodní. Nebo myslím si, že jsme byli bezproblémové děti. Protože jsme byli odmalička zaměstnaní sportem. Neměli jsme ani moc času a energie na to, vymýšlet nějaké velké kraviny.

Zažil jste dobu, která by možná mohla provázet každého kluka, když je mu šestnáct, sedmnáct a rozhodne se pít, střídat holky…?

Zažil jsem to později, ale ne zas moc. Dělo se tak v rámci toho, co mi umožňoval trénink a nějaký program mezinárodních závodů a reprezentace. Třeba po sezoně, během podzimu, bylo daleko víc času na to, zajít si do hospody a nějak trošku víc žít. Zatímco od února, března až do září byl můj režim dost striktní. Ne proto, že bych měl nějakou extra větší disciplínu, ale ono to prostě jinak nešlo, když chtěl člověk vydržet tréninky a podat na závodech co nejlepší výkony.

Umíte zapařit?

Uměl jsem to. To se člověk nemusí učit, to jde samo.

Zažil jste v životě moment, kdy jste se neměl rád?

Furt! Jsou to drobnosti. Ale já jsem na sebe přísný, mně vadí každá blbost, kterou by leckdo přešel.

Přísný k sobě jste byl odmalička, anebo vás k té touze stavět si laťku vysoko dovedl sport?

To je otázka typu: co bylo dřív, jestli vejce, nebo slepice? To já nevím, ale myslím si, že ve sportu se projevilo to, že to tak u mě je. Jestli to ten sport způsobil, nebo jestli se to díky tomu jenom ukázalo, to je těžké říct.

Není někdy přílišná sebekontrola ke škodě? Nepřemýšlíte o tom?

Tak to naopak. Pokud se člověk svědomitě snaží být co nejlepší, tak si snáz odpustí chybu. On má totiž čisté svědomí, protože udělal všechno nejlíp, jak mohl. A když se věc nepovede, zvládne to celkem hravě přejít. Ale kdyby na to kašlal a nedařilo se mu, tak pak by si teprve mohl vyčítat, co měl udělat jinak. Takže asi tak. Jsem maximalista, to je pravda.

Kdy máte strach?

Napadlo mě hned několik věcí teď, a přemýšlím, co je takticky vhodné říkat veřejně (smích). Ale ano, mám věci, kterých se bojím, opravdu. Ale nechce se mi je moc přiznávat.

Tak jinak: Setkal jste se v životě se situací, ve které byste si nevěděl rady, nezvládl ji?

No samozřejmě! Myslím si o sobě, že se rozhoduju rychle a relativně snadno, ve srovnání s ostatními lidmi. Ale samozřejmě že mám okamžiky, na které se doteď pamatuju, kdy jsem nevěděl, jestli jo, nebo ne.

Máte nějakou berličku před důležitým rozhodnutím či závodem?

Berličku mám – své blízké, nebo rodinu. Když nevím, tak se poradím s lidmi, kterým věřím. To mi pomáhá nejvíc.

Žijete sám, mohu se zeptat, zda jste takzvaně singl?

Ano.

A v tomhle směru to v životě vidíte jak? Rád byste rodinu?

Rodinu by rád každý, jednou, až to přijde vhod. Takže určitě ano, ale celé to stojí na tom, jestli se podaří správný výběr na té druhé straně.

Proč to dodneška není tak, že by vedle vás byl ten pravý nebo ta pravá? Víte to?

Tak to jste mě zaskočila. Já jsem si dlouho myslel, že je to tím, že mám prostě jiné priority v životě. Protože jsem sportu, ještě donedávna, dával sto procent svého času. A ještě jsem byl poměrně ambiciózní, takže to s tím osobním životem nešlo tak úplně dohromady. Nebo jsem si to aspoň myslel, a tím pádem jsem k tomu tak přistupoval, a proto to asi nemohlo fungovat. A vidíte, teď ty tři roky, co jsem skončil v reprezentaci… zase jsem se ocitl v přechodném období, kdy jsem si musel najít jiné aktivity a přetransformovat se profesně, což je také náročné období pro sportovce, takže jsem zase měl jiné priority. Ale já to už asi trošku přehodnotím. Už mi bude za čtyři roky čtyřicet, takže bych se mohl posunout, to je pravda.

Jste náročný i na partnerku, jako jste náročný na sebe?

Samozřejmě. To by byla chyba, kdybych byl všemi směry náročný a na partnerku ne. Na partnerku také, to je jasné. Ale zase prrr, abych nevyděsil všechny, co se nato podívají!

Byl jste, Tomáši, někdy u zpovědi?

Nebyl.

Teď jste, dokonce u Intimní. Ale vážně, kdybyste se měl z něčeho vyzpovídat, našlo by se něco?

Je celá řada věcí, které bych udělal líp v minulosti. Ale v podstatě nemám žádnou lítost v takovém smyslu, že bych chtěl něco vracet zpátky. Naopak si myslím, že všechno mělo nějaký důvod. Jakákoliv chyba, malá i velká, člověka někam posunuje. Svědomí mám čisté, takže dobré.

Našla by se situace, kdy se něčeho bojíte?

Strach tam není, ale nervozita ano. Z toho, aby se ukázalo to, co umím nebo čemu jsem věnoval nějaký čas. Nikdo nechce marnit čas zbytečně, člověk chce být efektivní. Ale vyloženě strach, ten nemám. V tom jsem poměrně bezmozkovitý.

Co tím myslíte? Že jdete třeba i do poměrně vysokých risků?

Myslím, že moje rozhodování neřídí strach. Což může někdo považovat za bezmozkovitost a já si z toho dělám legraci. Můžu se bát třeba velkého hada, ale stejně bych si na něj sáhl. Jsem takový, že bych proti tomu šel.

Vychází vám v životě věci, po kterých toužíte?

V podstatě ano. Já mám dlouhodobé cíle. Mám je nějak hluboko v podvědomí zakořeněné, mám nějakou vizi, nebo sportovní cíl, nebo jakýkoliv jiný, a když se k němu přibližuju každodenní činností, tak mi to dělá radost. V každém dni. A jestli se ten cíl splní, nebo ne, mi nemůže onu radost zkazit v ten daný den, v té přítomnosti, kdy se k němu přibližuju.

Dělíte se s někým o své vize?

To je různé. Pokud jde třeba o moje sportovní vize, tak tam není s kým se dělit. Můžu to tak maximálně svým blízkým říct u piva. Pak jsou ale větší cíle a tam potřebuju další lidi. Potřebuji je do toho nějak vtáhnout, ukázat, že to má smysl. Tak pak jim to rád vysvětluji a přesvědčuji je. Ale ne slovně, spíš nějakým vlastním nasazením.

Máte spřízněnou duši?

Nevím, asi ano. Klidně by to mohl být bratr.

A žena?

Tam se zatím moc neupínám.

Takže jste na tom jako brácha? Jste singl?

Já nevím, jak je na tom brácha.

Vy se o osobních věcech nebavíte?

Ne.

Teď jsem skutečně překvapená!

Tak když jsou nějaké problémy, tak si třeba postěžujeme, ale já to moc nesdílím. Mám pocit, že k tomu nemám co říct. Já jsem v tomhle pasivnější. To je stejné jako se zpovědí. Nemyslím si, že by mi nějak v zásadě pomohlo, kdybych tyhle věci ventiloval jinde. Nejsem ten typ. A nevyhodnocuji svůj osobní život natolik zajímavý, abych tím obohacoval někoho dalšího.

Přesto se zeptám: s bráchou jste dvojčata, víte o sobě všechno?

Určitě nevíme všechno. Myslíte si, že existují dva lidé, kteří o sobě vědí všechno?

Myslím, že jsou lidé, kteří se sobě hojně svěřují.

Já si myslím, že ne, že každý tak trošku kecá. Myslím si, že to ani moc nejde, že tam je velký prostor pro nějaké předstírání.

Zeptám se ještě jinak. Říká se o dvojčatech, že pokud něco slovem neřeknou, své pocity přesto vycítí. Je to mýtus, nebo je to pravda?

To je blbost. Já nevidím nikomu do hlavy. Mám sám co dělat se svojí hlavou. Samozřejmě, když někoho znáte, tak si umíte představit, jak bude reagovat na nějaké věci. Ale to je všechno.

Jak jste s Davidem fungovali jako kluci? Pletli si vás lidé?

To záleží na situaci. Když jsme se pohybovali v rámci rodiny, ve sportovních týmech nebo ve škole, kde máme společné kamarády, tak ti nezaváhali nikdy. Ale cizí lidé si nás mohou splést. Co se dá dělat…

David říká, že jste se jako malí kluci úplně běžně rvali. Má pravdu?

Dát jeden druhému v nestřežený okamžik facku nebo pohlavek znamenalo hroznou potupu. Takže jsme celé dětství byli v permanentním střehu, jakmile jeden jen zvedl ruku, druhý už uhýbal. To ale byly spíš takové hry. Později to bylo většinou tak, že to já spíš bráchu trochu fackoval, provokoval a on, když ho to přestalo bavit, mi dal větší ránu. Až tak, že mi třeba tekla krev, já to musel jít řešit a byl konec legrace. Takhle se mě zbavoval. Ale to nebylo nic zvláštního. To nebyly bitky s cílem chtít si ublížit. Já vždycky z legrace říkám, že jsem z něj udělal šermíře. Prostě jsem ho doma nonstop cvičil.

Pokud nejste v zajetí svých sportovních disciplín, jak žijete dneska, Tomáši?

Dneska? Dneska se nedá žít, to je hrozné! Já se vybiju sportem a pak doma odpočívám.

A kdyby covid nebyl, jak byste žil? Patří do vašeho života dneska ještě něco jiného než sportovní aktivity?

Jasně. Rád se vidím s kamarády, takže bych třeba šel na nějaké pivo. Většina věcí je ale, pravda, spojená se sportem. I okruh kamarádů jsou buď bývalí, nebo současní sportovci. Do nějaké úplně jiné sorty lidí se vlastně nedostanu. To už musím naplánovat a chtít. Ale cítím se tam jako nahý v trní. Takže já ani nevím, jaký žiju život. Není na něm vlastně nic zajímavého.

Když jsme u těch kamarádů a pivka, umíte, jak se říká, pořádně zapařit?

Dneska už ne. Užil jsem si toho dost na gymplu a na vejšce. Měl jsem, řekněme, deset let klasického studentského života.

Jste abstinent?

Alkoholu se nevyhýbám. Když mi něco nalijete, tak to rád vypiju, ale já to neiniciuji. Jezdím všude autem, takže tyhle momenty se dějí málo. Párkrát za rok, v podstatě. Ale rozhodně nejsem abstinent. Já si myslím, že abstinenti jsou divní lidé. Stejně jako alkoholici. Nepatřím ani do jedné skupiny.

Co máte v životě nejraději nebo hodně rád? Bez čeho byste nemohl žít?

Bez pohybu, bez sportu. Bez nějakého rozšiřování si obzorů, bez zajímavé četby. Nebo bez filmů, bez hudby a bez odpočinku. A bez cestování. Ale to jsem si užil, když jsme jezdili na závody. Teď už toho cestování vlastně nikdo nemá moc. Ale uvidíme, jak to bude, jestli mi bude chybět. Jestli mi ta jeho absence bude stát za to, abych šel na nějaké testy nebo na vakcínu.