Branky, testy, sestupy. Najednou to jde

Profesionální sport patří v době koronavirové celosvětově mezi „ohrožené druhy“. Žije z toho, že lidi baví. Proto jsou ochotni koupit si vstupenku nebo třeba přístup k televiznímu přenosu. A dívat se na sportovce oblepené reklamami a logy sponzorů.

Po úderu koronavirové nákazy se kromě běloruské fotbalové ligy a turnaje v šachu kdesi na Sibiři dlouhé týdny nedělo vůbec nic. Pak se sport začal vracet alespoň před prázdná či poloprázdná hlediště, aby se zápasy mohly vysílat v televizi a alespoň nějaký ten finanční přítok se oživil.

Ohrožení nicméně přetrvává, vakcína je v nedohlednu, virus planetu neopouští. Někde je ho, lidově řečeno, více, někde méně. Ale dokonce i v českém sportovním prostředí, které je zvyklé naplňovat obsah slova profesionalismus naplno především ve výplatní den, by už všechny zainteresované měla situace přinutit, aby se hygienickým opatřením napsaným na papíře začali věnovat vskutku seriózně a neházeli je se smíchem rovnou do koše. Protože se může snadno stát, že mnohé už smích brzy přejde. Hlavně v ten výplatní den.

Ať jsme i trochu pozitivní: Potenciální krize a hrozba nouze může naopak leckoho probudit z tradiční české polovičatosti a přístupu ve stylu „mám to na salámu“.

V českém hokejovém prostředí už teď panuje mimořádná nervozita, protože televizní práva na extraligu jsou zobchodována ještě trapnějším způsobem než ve fotbale. A vybrané vstupné je pro kluby natolik důležitou položkou, že se před nuceně (polo)prázdnými hledišti prakticky nevyplatí zápasy hrát.

Ale i fotbal se ocitá pod tlakem. I proto, že se díky bizarnímu závěru ligy, z níž nikdo nesestoupil, ocitl i v krizi své důvěryhodnosti, na což je sice zvyklý, ale v téhle těžší době by to mohlo vést i k trpčím koncům než obvykle.

Základním sdělením ze středečního jednání profesionálních klubů je proto reforma řádů, jež prakticky znemožňuje variantu, že by se sestupu všichni vyhnuli i napřesrok. To se může stát jedině v případě, že by se z celkového počtu 306 utkání nesehrála ani polovina.

A z celé záplavy nových ustanovení je zapotřebí zdůraznit, povytáhnout a třikrát podtrhnout ještě to, které nařizuje pravidelné průběžné testování profesionálních fotbalistů na přítomnost viru covid-19. V důležitých ligách, k nimž vzhlížíme, když se nám to hodí, je to v jejich restartované podobě naprosto základní věc, od níž se mnohé další odvozuje. V Česku ovšem až dosud nerealizovaná s odůvodněním, že je to strašně drahé.

Strach z toho, že by covid-19, podle aktuálních čísel nákazy nepříjemně probuzený, mohl českým zástupcům zkomplikovat jejich působení v předkolech i v případných dalších fázích evropských pohárů, ale vyčaroval změnu náhledu. Byť s českou specialitou ve způsobu řešení a hlavně financování. Testy totiž nebude centrálně financovat liga, ale jednotlivé kluby.

To vše doplněno konejšivými slovy Dušana Svobody, předsedy Ligové fotbalové asociace, že to snad bude opatření jen na dva tři měsíce, neboť pak se prý situace bude zlepšovat.

To se jistě může stát. Pokud se nejen fotbalisté, ale i my všichni nebudeme chovat ani jako hysterici, skrývající se před hrozbou apokalypsy ve sklepích, ani jako lehkovážníci, kterým i teď přijde cool poplácat a pocelovat každého, kdo jde zrovna kolem. A ještě s ním a spoustou dalších popít nějaký ten drink, samozřejmě za použití jediného sdíleného brčka.

Ono by snad mohlo stačit chovat se trochu rozumně a zodpovědně. Což je zjevně pro leckoho až nečekaně těžká věc. A pro fanoušky zejména, protože se díky projevům své sportovní vášně leckdy pocitově vracejí do bezstarostnosti dětství, což je samozřejmě úžasný relax a sama podstata toho, proč se fandovství stává součástí životního stylu. Jenže shlukování fanoušků před (polo)zavřenými stadiony nebo potřeba poplácání se i v téhle době s milovanými kolemjdoucími hvězdami, to jsou jaksi projevy, které se v této době nejeví jako zrovna ty z nejchytřejších.

Tituly a poháry už se oslavily, tak věřme, že tyhle davové scény s vysokou mírou rizika přenosu nebudou v blízké době aktuální. Ale jde o ten princip a pochopení faktu, že leckterá taková pošetilost a zdánlivá malichernost by váš milovaný klub mohla přijít i pěkně draho. Například kdyby kvůli zbytečnému zvyšování rizika nákazy přišel někdo o postup do evropských pohárů, neboť by kvůli týmové karanténě nemohl do utkání v předkole vůbec nastoupit.

Hokejisté z NHL a basketbalisté z NBA jsou v dohrávkách sezony separováni od okolního světa prakticky jako ve skleníku, soustředěni do jediného místa, aby odpadlo riziko cestování, navíc jsou permanentně testováni. Odvysílání restartovaných sezon ale může alespoň trochu zahladit šílené ekonomické ztráty, které těmto globálně sledovaným soutěžím vznikly.

Evropské fotbalové poháry v dohrávce ročníku minulého se odehrají v podobném duchu, předkola sezony následující pak otestují, zda UEFA dokáže pro fotbalové týmy opravdu všude vyjednat výjimky z přeshraničního provozu, automatických vstupních či výstupních karantén a podobně.

Česká republika se v posledních týdnech kvůli nárůstu nákazy jevila řadě evropských vlád jako země, na kterou je potřeba dát si pozor. Takže i kdyby nově zavedené pravidelné testování všech fotbalistů v lize mělo přinést už jen tento podpůrný argumentační efekt právě v debatách o propustnosti hranic, nebylo by rozhodně zbytečné.

Aby mělo pozitivní vliv i na průběh domácích soutěží, bylo by však zapotřebí pozitivně vyladit jednu extrémně důležitou věc. A sice sladit se s ministerstvem zdravotnictví, potažmo krajskými hygienickými stanicemi, na čitelných pravidlech hry v případě pozitivního nálezu.

Sezona začíná o měsíc později než obvykle a končí v závěru května. Pokud se v létě 2021 uskuteční Euro, budou časové mantinely jasně dané. Proto je každá potenciální čtrnáctidenní týmová karanténa jen obtížně řešitelnou záležitostí z hlediska hledání náhradních termínů.

I proto může mít pravidelné testování hráčů první i druhé ligy správný efekt, jen když povede ke včasné separaci nakaženého jedince. A ne když bude vlastně kontraproduktivně vytvářet další a další nezacelitelné díry do termínovky.

V první lize se hráči a další osoby uváděné v zápisech o utkání budou testovat každý týden, ve druhé lize jednou měsíčně. Při ceně jednoho testu kolem 1 700 korun to v celosezonním účtování může zatížit každou prvoligovou adresu úhrnným výdajem někde kolem 1,8 milionu korun.

Vzhledem k tomu, v jakém klidu a míru si kluby odhlasovaly, že si to zaplatí ze svého, lze odtušit čísi slib, že se jim to z něčeho vrátí a proplatí, ať už z výnosu působení českých klubů v evropských pohárech, nebo z projednávané státní dotace i pro oblast profesionálního sportu. Uvidíme.

Každopádně se celý ten systém poněkud bizarně promítne do MOL Cupu, kde si celky z nižších fotbalových pater, jež v soutěži narazí na soupeře z první či druhé ligy, musí testy na své náklady pořídit jakbysmet a také ze svého.

Tedy částečně. Jak dnes zpřesnila Fotbalová asociace ČR, je i v aktuálně těžké ekonomické situaci připravena amatérským klubům v tomto ohledu pomoci uhradit 50 procent veškerých nákladů na testování.

Lize, která v ročníku 2019/20 tvrdě bazírovala na tom, že se kvůli smlouvám s partnery musí sehrát všechno, což se nakonec úplně nepovedlo, nezbylo nic jiného než pro novou sezonu upravit řády tak, aby mohla být vyhodnocena jako regulérní, i kdyby se opět kompletní program neuskutečnil.

V takovém případě by se tabulka sestavila podle koeficientů. Počet získaných bodů by byl vydělen počtem absolvovaných zápasů. S dodatkem, že kdo jich nemá alespoň polovinu, nemůže se stát mistrem či postoupit do evropských pohárů. Ale může sestoupit.

I tento systém samozřejmě může leckoho lákat k tomu, že pro něj může být výhodné některé zápasy nesehrát. Nicméně na rozdíl od letošní šarády už v květnu 2021 tři kluby sestoupí, ledaže by snad mezitím nastal konec světa.

Tak alespoň něco. Pak že to nepůjde.