Článek
Theresa Mayová oficiálně neoznámila datum odchodu z funkce britské premiérky, nicméně souhlasila se sestavením časového plánu pro volbu jejího nástupce. Mayová své stanovisko oznámila po jednání se členy Konzervativní strany takzvaného Výboru 1922, píše na svém webu The Independent.
„Dohodli jsme se na společném postoji a souhlasíme s prohlášením premiérky, že je odhodlána zajistit odchod Británie z Evropské unie a že se soustředí na zajištění druhého čtení zákona o brexitové dohodě. A to se bude konat v týdnu počínaje 3. červnem a poté se sejdeme a dohodneme se na harmonogramu volby nového vůdce Konzervativní strany,“ řekl po jednání šéf Výboru 1922 Graham Brady.
Svou kandidaturu na post britského premiéra mezitím oznámil bývalý ministr zahraničí Boris Johnson, který měl o funkci zájem už v roce 2016. Nakonec ale z boje odstoupil. „Samozřejmě, že do toho půjdu,“ řekl Johnson podle BBC na zasedání asociace britských pojišťovacích agentů.
Johson vycouval „v cílové rovince“
Anglické slovo „choke” znamená „udusit se”. Zároveň jde o slangový výraz pro stav, kdy člověk psychicky selže v situaci, kdy sahá po vítězství. Takovým „chokem” bylo ženské finále Wimbledonu v roce 1993, kdy Jana Novotná vedla nad Steffi Grafovou 4:1 a 40:15 v rozhodující sadě, aby vzápětí přišel strach z vítězství a kolaps. Ve vrcholné politice se coby definice takového „udušení” může použít chování Borise Johnsona v létě roku 2016.
Po oznámení rezignace Davida Camerona několik desítek minut po zveřejnění výsledků unijního referenda museli britští konzervativci nečekaně hledat nového předsedu a premiéra. Největší šance se logicky dávaly tehdy nejpopulárnějšímu politikovi země, bývalému londýnskému starostovi a pohádkově placenému příležitostnému sloupkaři Telegraphu Borisi Johnsonovi. Kurz na jeho vítězství byl hodně vysoký i proto, že se Boris, jak se plavovlasému a hubatému politikovi jednoduše říká, přidal velmi brzy na stranu zastánců brexitu.
Učinil tak v okamžiku, kdy odchod Spojeného království z EU podporoval z relevantních politiků jen vysmívaný Nigel Farage. Johnsonův coming out udělal z varianty brexitu reálnou volbu a úplně změnil pohled na plebiscit. Mnoho Britů si zákonitě řeklo, že pokud se takto ambiciózní člověk vyslovil pro odchod země z EU, zřejmě má tato myšlenka šanci na úspěch.
Realita byla ovšem taková, že Boris Johnson chtěl podporu euroskeptiků použít coby výtah k moci a zvýšit tak své šance, že jednou, ovšem řádně a spořádaně, nahradí Davida Camerona. V létě 2016 se o funkci ucházel, a to v tandemu s další těžkou váhou Toryů Michaelem Govem. Nejspíš s vidinou obrovského a nevděčného úkolu, který předsedu strany, potažmo premiéra čekal, ale z volebního klání v „cílové rovince” vycouval. Argumentoval tehdy tím, že se právě s Govem rozešel a že necítil dostatečnou podporu.
Boris Johnson ochotný kritizovat kohokoli kdykoli za cokoli nakonec od spoluodpovědnosti za brexit neutekl, když nemohl dost dobře odříct nabídku Theresy Mayové, aby se stal ministrem zahraničí. I toto jeho působení skončilo dosti neslavně. Teď Johnson trochu doufá, že mu spolustraníci, potažmo Británie uvěří, že teď to myslí skutečně vážně a že další „choke” v jeho podání už nehrozí. I v personálně vyprahlém Spojeném království, které má aktuálně smůlu na extrémně slabou generaci politiků, by Borisu Johnsonovi takový škraloup neměl projít. Kdo v sobě státnické chování a odvahu nenašel poprvé ani podruhé, by třetí šanci už dostat neměl. Bez šance ale politický bouřlivák rozhodně po brexitovém zoufalství v podání Theresy Mayové není.
