Článek
Jste stále ve své zemi? Jak to tam teď z vašeho pohledu vypadá? Účastníte se protestů?
Jsem v Bělorusku. Internet je blokovaný a komunikovat s venkovním světem můžeme jen pomocí VPN. Mnoho lidí se účastní pokojných protestů, protože si chtějí ubránit svůj hlas, nevěří, že má současný prezident osmdesátiprocentní podporu. Vážou bílé stuhy na auta, troubí na podporu, jdou do ulic. Je tu ale spoustu vojáků, po celém městě, centrum je uzavřené, metro a jiná veřejná doprava nefunguje. A je velmi nebezpečné se pohybovat v okolí centra města - v jakoukoliv chvíli může přijet anton a lidé v maskách vás odvezou pryč.
Většina podniků i obchodů zavírá v šest večer, od té chvíle jsou v ulicích vojáci. Já jsem proti jakémukoliv násilí v ulicích, takže se střetů neúčastním a nemyslím si, že je to jediná možnost, jak něčeho dosáhnout. Na vlastní oči jsem ale poznal, že jsou lidé za svobodu opravdu připravení statečně bojovat.
„Každý den vidím na seznamu zatčených své přátele.“
Bojíte se?
Ano. Bojím se o svoji bezpečnost a svobodu už od té chvíle, kdy v Bělorusku přestaly fungovat soudy. Nedbají na fakta a rozhodují po svém. Objektivní důkazy a svědectví nikdo nebere v potaz. Každý může skončit ve vězení a kdokoliv z policie bude svědčit proti němu. Sám jsem podporoval nezávislého kandidáta, byl nezávislý pozorovatel u volebních místností, sdílel na sociálních sítích statistiky a poznatky a také napsal stížnost na průběh voleb do kanceláře prokurátora - to dneska stačí k tomu, aby mě v Bělorusku perzekvovali.
Každý den vidím na seznamu zavřených své přátele a známé, kteří rozhodně nespáchali žádný kriminální čin. To vyvolává strach. Je opravdu nebezpečné být právě teď v mé zemi. Když večer někdo zazvoní u mých dveří, jako první mě napadne, že mě jde policie zatknout. Děti se tu ptají rodičů, kdo je bude chránit, když policie mlátí lidi. To je prostě příšerné. Předtím jsem nemyslel, že je to vůbec možné v evropské zemi jednadvacátého století, takhle tu ale žijeme poslední měsíc.
Situaci v Bělorusku sledujeme online:
Vy jste pracoval pro Viktara Babaryku, co to obnášelo?
Podle běloruského práva nemůže člověk kandidovat na prezidenta, pokud nemá 100 tisíc podpisů občanů. Viktar Babaryka se snažil rychle nasbírat hlasy a svolal skupinu dobrovolníků, asi 10 tisíc lidí, včetně mě, aby mu pomohli nasbírat podpisy. Za měsíc jsme měli 435 tisíc podpisů, celkem z 6,8 milionu voličů, to je dost obdivuhodný výsledek. Všechny podpisy jsme velmi pečlivě kontrolovali, museli jsme vyškrtnout i ty nejdrobnější chyby.
Nakonec ale úřady uznaly jen 165 tisíc hlasů. Bylo to nepříjemné, ale na nominaci to stačilo. Měl šanci. Nepatří totiž do klasické proevropské opozice, se kterou se režim snaží už roky bojovat. Přesto 18. června Babaryku zatkli a později, bez soudu, mu bylo zakázáno kandidovat na prezidenta. Tím začalo celé toto období.
Záběry z pondělního Minsku.
Zároveň ale musím říct, že běloruská mentalita je velmi klidná a disciplinovaná. Všichni se semkli okolo jiné nezávislé kandidátky. Slíbila, že propustí všechny politické vězně a vyhlásí nové svobodné volby. Čekali jsme, až ji budeme moct zvolit. Atmosféra před volbami byla z tohoto hlediska vlastně pozitivní.
„Je podle mě důležité ukázat zahraničí, že tu nejde jen o protesty a násilné střety, ale o fakta.“
A tehdy jste se účastnil voleb jako nezávislý pozorovatel. Čeho jste byl svědkem?
Sbíral jsem hlasy a měl jsem platnou akreditaci do volební místnosti. Za celý volební týden se mi ale nepovedlo ani jednou dostat dovnitř. Ústřední volební komise totiž vyhlásila, kvůli pandemii, že přítomní pozorovatelé v místnosti mohou být v týdnu pouze 3 a v neděli jich může být 5. Přestože jsem se akreditoval brzo, dostal jsem se až na dvacáté místo v pořadí. Všichni nezávislí pozorovatelé skončili až ve druhé desítce. Všechno, co jsme mohli dělat, bylo stát na ulici a pozorovat odtamtud. Mohli jsme být ve vzdálenosti třiceti metrů, přesto k nám přišel voják v civilu a žádal nás, abychom odešli.
Jak jste se tedy dostali k nějakým údajům?
Každý den měla ústřední volební komise ukázat pozorovatelům denní protokol, já jsem ho ale neviděl ani jednou. Stávalo se, že běžní voliči viděli protokol vevnitř a dávali nám informace. Lišili se třeba počty lidí, kteří vstoupili do volební místnosti, a to až násobně. Tedy daleko více lidí bylo v protokolu, než opravdu přišlo volit. Ale i obráceně.
Voličům se také v místnostech zakazuje fotografovat, přestože to není ani ve volebním zákoně, ani v ústavě. Plenty jsou otevřené a viditelné. Stejně jako tomu bylo u sbírání podpisů kandidátům, ani tady nikdo nemůže říct, že čísla byla přesná.
Každopádně je podle mě důležité ukázat zahraničí, že tu nejde jen o protesty a násilné střety. Jde o fakta o očividně zfalšovaných volebních výsledcích.
Máte nějaké informace o tom, jak budou protesty vypadat dál? Co se bude dít?
Dneska Svjatlana Cichanouská zveřejnila video, že opustila zemi. Stejně tak Valerij Capkala, další politik a symbol změny, se ženou opustili zemi. Viktar Babaryka i jeho syn jsou ve vězení. Sjarhej Cichanouski je také ve vězení. Současné protesty nemají lídra, ale mají velkou sílu ze strany společnosti - chtějí férové volby, propustit politické vězně. Nikdo netuší, jak dlouho budou protesty trvat, úřady ale musí vidět ten signál. Občanská společnost tu z politiky byla vyřazena spoustu let, teď se probudila a vyžaduje změny. Už nejde dál ignorovat vůli většiny.
