Článek
Jak vnímáte uplynulých třicet let svobody v české justici?
Základní posun je v tom, že po pádu totalitního režimu došlo k tomu, že justice si uvědomila, že skutečně musí být nezávislá a svobodná. Nejenom nezávislá na běžných vlivech, které do ní vstupují, ale především nezávislá na politicích. To vyvolává i v současné době napětí mezi politickou sférou a justicí. Myslím si, že politici tady nechápou, že právní stát je možno budovat hlavně tím, že budeme mít nezávislou justici. Jsem přesvědčen, že už ji máme a že nezávislá justice bude případy rozhodovat tak, jak má. Tedy že budou řešeny v souvislosti se zákonem a s platnou legislativou a na základě toho justice bude získávat vyšší důvěru.
Posunula se od revoluce důvěra v justici?
Ano, důvěra stále roste. Sice pomalu, ale za poslední tři roky se dostala nad padesát procent. Z tohoto hlediska je vývoj dobrý. Je potřeba ho podpořit, nelze si říct, že důvěra roste a už na tom dále nepracovat. Musíme se na ni zaměřovat a pokračovat v jejím budování. Máme k tomu dobře nakročeno. Myslím si, že i právní stát u nás funguje a je to důsledek vývoje posledních třiceti let.
Kde je prostor pro vylepšení českého soudnictví?
Nedostatky samozřejmě máme. Jsou to třeba konkrétní případy korupčního jednání. To by v justici být nemělo. Je to základní věc, o kterou se musíme snažit, aby se odstranily všechny excesivní případy. Jsem přesvědčen, že jde skutečně o výjimky, a ne o nějakou obecnou tendenci. Objevuje se názor, že by snad soudci byli upláceni. Chyby lidé dělají. My ale musíme zajistit, aby se do justice dostali pouze ti, kteří na to mají morální vlastnosti, jsou bezúhonní a mají dostatečnou odbornost. Ale těch míst, kde je prostor pro vylepšení, je více.
Jaké třeba?
Chceme nadále pracovat na vylepšení systému podmíněného propuštění vězňů, dále se snažit vyhýbat kumulaci podmíněných trestů.
V čem konkrétně by bylo potřeba rozhodovací procesy podmíněného propouštění vězňů změnit?
Já si myslím, že je třeba napřed zjistit, jaké jsou příčiny toho, že to podmínečné propuštění nám v posledních letech klesá ve vztahu k podaným návrhům, to je první krok. Pak samozřejmě jsme připraveni na to tu praxi sjednotit ať už stanoviskem, nebo nějakou zprávou. To závisí na tom, jak budou splněny zákonné podmínky pro stanovisko a jakým způsobem je třeba reagovat na praxi.
Jak konkrétně u nás po revoluci klesá podmíněné propuštění?
V posledních letech se objevil negativní trend. Dříve bylo kolem šedesáti procent návrhu vyhověných. Dnes je to asi 40 procent. Chtěli bychom se zaměřit na to, jaké jsou příčiny tohoto jevu, který se potom projevuje vyšší naplněností našich věznic.
Co by měly podle vás soudy především zohledňovat při rozhodování o podmíněném propuštění?
Samozřejmě především zákonné podmínky. Mimo toho, že musí uplynout lhůta, kdy je možné podmíněné propuštění, což je přibližně polovina trestu, případně za výjimečných okolností i kratší doba. Potom to, zda se odsouzený polepšil a jestli tu je předpoklad, že povede řádný život. Samozřejmě si uvědomujeme, že ty pojmy jsou velmi obecné. Je třeba, aby soudce dostatečně zdůvodnil, jestli se vězeň polepšil, nebo ne. Pak musí vyšší odvolací soud přezkoumat postup a potom Nejvyšší soud můžeme tuto praxi usměrnit. Je to individuální otázka.
Občas se ale objevují ve veřejném prostoru názory, že soud propustil vězně jen proto, že se tam chová tak, jak se tam chovat má, že rozhodnutí soudu je subjektivní. Jde tomuto názoru veřejnosti nějak předejít třeba právním předpisem, který bude podmínky propuštění blíže definovat?
Máme určitá kritéria, jak k tomu přistupovat. Chceme to dát do jednotného materiálu, aby to bylo přístupnější veřejnosti a aby tam byly vysvětlené vzájemné souvislosti. Nyní je proces nastavený tak, že když se vězeň chová ukázněně, tak tím dokazuje polepšení. Vzal si z výkonu trestu své ponaučení a na základě toho existuje odůvodněný předpoklad, že bude žít řádným životem. Myslím si, že v tomto případu podmíněné propuštění není negativní jev. Pokud tomu takto laická veřejnost přistupuje, tak to souvisí s tím, že veřejnost je punitivně založená.
Co znamená pojem „punitivně založená veřejnost“?
Že lidé příliš spoléhají na odstrašující funkci trestu. Kriminologický výzkum u nás i v zahraničí ukazuje, že tomu tak není. Neznamená, že když je někomu uložen přísnější trest, tak je jisté, že se toho trestného činu už nedopustí. Neexistuje přímá souvislost mezi recidivou a přísností trestu. Naopak přehnaně přísné tresty vedou ke zvlčení společnosti. Veřejnost, včetně pachatelů trestních činů, se dopouští závažnějších trestních činů, než by se dopouštěla, pokud by k přehnanému punitivnímu trestání nedocházelo.
Mluvil jste také o hromadění podmíněných trestů. Jakým způsobe chcete kumulaci trestů řešit?
Opakované ukládání podmíněného trestu není správné. Neznamená to ale, že tam nemůže být uložený nějaká jiný alternativní trest, třeba peněžitý, zákaz činnosti, nebo tyto dva ve spojení. Je to typické pro dopravu. Lidé, kteří páchají přestupky jsou zvyklí, že dostanou pokutu, případně je jim odebrán řidičský průkaz. Obdobným způsobem by se to mělo řešit i v trestním právu. Je to daleko účinnější než nějaké podmínky, kde hrozí to, že jich bude hodně. Pokud ale někdo opakuje trestný čin, nejde mu stále ukládat podmíněný trest.
Vidíte naopak nějaké propady v justici, nebo v jejích částech od revoluce?
Justice je celek. Samozřejmě se rozlišuje trestní justice, civilní, ústavní a podobně. Justice ale působí komplexně. Všechny části justice se zlepšují, někde to jde třeba pomalu, možná na můj vkus až moc pomalu, ale jde to. Žádné propady nevidím. Justice za posledních třicet let prokázala to, že se dokáže sama očisťovat, dokáže odhalovat korupční případy i případy nějakých kárných provinění a dovede je adekvátně řešit.