Článek
„O Františku Rajtoralovi se dlouhodobě vědělo, že je to hráč, který mívá psychické problémy," říká v rozhovoru pro Seznam Luděk Mádl, šéfreportér deníku Aktuálně.cz a respektovaný znalec českého fobalu i jeho zákulisí. „V průběhu let dvakrát na několik měsíců přerušil kariéru. Vždycky se to schovalo za termín únavový syndrom nebo vyhoření. Dokázal se pokaždé vrátit, ale jak říkal jeden člověk z fotbalového prostředí, se kterým jsem o tom hovořil: Franta měl vždycky v hlavě cvrčka. Takže to, co se stalo, nebyla bohužel rána z čistého nebe. Někteří lidé kolem fotbalu říkají: Byť je to strašná věc, asi se u něj trochu dalo předpokládat, že se něco takového může stát."
František Rajtoral, jednatřicetiletý někdejší český reprezentant a člen zlaté generace Viktorie Plzeň, s níž získal čtyři mistrovské tituly a hrál i dvakrát Ligů mistrů, si vzal život minulou sobotu, během angažmá v tureckém klubu Gaziantepspor.
Četl jsem názor bývalého reprezentanta Václava Svěrkoše, který prý byl zděšený, že právě František Rajtoral odchází sám kamsi do Turecka k syrským hranicím. Nemá se o takové hráče někdo starat? Není to práce agenta nebo klubu?
František Rajtoral odcházel do Turecka se spoluhráčem z Plzně Danielem Kolářem, který později odešel. V té době měl ještě i partnerský vztah. Kdyby hrál v Manchesteru United, tak tam si dokážu představit, že se kolem něj budou točit čtyři lidé a nějakým způsobem tu situaci zachraňovat. Ale Gaziantepspor je klub, který, jak se ukázalo, nasliboval hráčům vysoké platy, ale podle dostupných informací jejich platební morálka nebyla úplně ideální. A trochu chápu, že agenti jsou placení podle toho, co hráči dostávají od klubu - a když tam teče nula, tak je asi složité tam ještě posílat někoho, aby se staral o třicetiletého hráče.
Gaziantep je poblíž syrských hranic, to znamená, že je tam i problematická bezpečnostní situace. Krátce před tím, než tam čeští fotbalisté přestoupili, tam na svatbě vybuchla bomba, na místě byla spousta mrtvých. Město Gaziantep funguje tak, že uvnitř je uzavřená, exkluzivní zóna pro cizince, ze které se ani nedá moc vycházet ven, nebo se to minimálně nedoporučuje. Je to takové vnitřní ghetto. František Rajtoral, obávám se, příliš neovládal cizí jazyky a musel se tam cítit velmi osamocený. V kontextu s jeho predispozicí se sečetlo asi příliš mnoho věcí a bohužel to neunesl.
Když byla řeč o Manchesteru United: Mají tyhle opravdu velké kluby propracovanější i péči o psychický stav hráčů?
Předpokládejme, že v Manchesteru United je komplexní péče o fyzický i psychický stav hráčů vyšší než v Gaziantepsporu. Ale jde i o další jevy. Zejména v českém prostředí, o němž mohu mluvit, je zvykem, že se fotbalisté, kteří většinou nemají úplně vysokoškolské vzdělání, dostanou k poměrně velkým penězům. A velmi často se stává, že se na ně navalují různí lidé, kteří na nich parazitují. Nedávno tu v rámci jednoho soudního řízení vyšlo najevo, že jistí hráči Plzně byli v kontaktu s jedním drogovým dealerem. Další lidé prodávají fotbalistům třeba kradená auta. A tady bych viděl asi hlavní rozdíl oproti tomu, jak to funguje ve velkých západoevropských klubech. Když v Manchesteru United skončil trenér Alex Ferguson, provalilo se, že nechával dokonce hráče hlídat bezpečnostní agenturou, lidmi, kteří měli zkušenosti z tajných služeb, aby se k hráčům oni paraziti nedostali a nekomplikovali jim život a kariéru.
V čem vlastně spočívá psychický tlak na hráče? Je to spíš pochopitelný tlak na výsledek, nebo právě fakt, že se v mladém věku dostanou k velkým penězům nesrovnatelným s vrstevníky a začíná se kolem nich točit spousta různých lidí?
Asi je to případ od případu. Třeba ve Viktorii Plzeň nebyly problémy s tím, že by hráčům netekly peníze, které měly dostat. Tam se asi hráči nedostanou pod finanční existenční tlak, pokud nedělají nějaké opravdu zásadní chyby, což možná v některých případech dělají. Ale je tady i spousta klubů, které hráčům dluží několik měsíců. Tam se opravdu může stát, že se hráč dostane na hranu. Začne si peníze půjčovat a může se dostat do problémů. Objevily se tady i případy, že někteří hráči podlehli tlaku takzvané sázkařské mafie, že si nechávali slibovat peníze za to, že nějakým způsobem zmanipulují výsledek. Třeba, aby v utkání padlo hodně gólů. A jak se dostanete do tohoto soukolí, tak se to potom začne násobit i osobními problémy, finančními problémy... To se pak opravdu může namíchat do hodně nebezpečného koktejlu. Teď ale nemluvím o konkrétním případu Františka Rajtorala. Bavíme se obecně.
Samozřejmě. To, co tu bylo popsáno, vědí pravděpodobně i v klubech. Chápu, že Plzeň, Sparta či Slavie, velké české kluby, nemohou mít vlastní rozvědku jako Manchester United za Alexe Fergusona, ale předpokládal bych, že se s tím snaží něco dělat...
Přiznám se, že tak hluboko do toho nevidím. Ale nepamatuji si za posledních pět, deset let, že by se nějaká taková aféra objevila kolem Sparty či Slavie. U Plzně je to možná smůla, možná to je specifické, ale nějak se tam problémů objevuje víc. Třeba je to náhoda, nevím. Ale jsou kluby typu Příbram, Zlín, Jihlava, kde pracují tři čtyři lidé a tam opravdu asi není na nějaké hlídání úplně kapacita. Sparta zaměstnává sto lidí.
A čím větší klub, tím větší peníze, tím větší potenciální problémy. Je to tak?
Ještě jsme nezmínili jednu věc, která je bohužel u fotbalistů poměrně častá, a to, že podléhají gamblingu a vysedávají u hracích automatů. Tam jsou schopni v průběhu dvou dnů nasypat celou výplatu. Vychází to i z faktu, že mají obrovské množství volného času.
Na to jsem se chtěl zeptat. Při vší úctě k povolání profesionálních fotbalistů, kteří mají velmi krátkou kariéru zhruba patnácti let: V běžný den trénují zhruba dvě hodiny. A pak mají volno. Co dělají?
Jdou na kafe.
Co znamená jít na kafe ve fotbalovém světě?
Ještě relativně nedávno to znamenalo, že se jde skutečně na kafe. Sparťané takhle vysedávali dlouhé dny, měsíce a roky v Parkhotelu nedaleko svého stadionu. A v Plzni se prostě hodně pije pivo i mezi fotbalisty, asi víc, než by bylo zdrávo. Fotbalisté samozřejmě nejsou svatí, ale jde o to, co jim situace umožňuje. Mají relativně spoustu peněz a začnou se kolem nich motat krásné, velmi náročné dívky, které je potom opouštějí, občas o nich vyprávějí do novin i nehezké věci, když se rozejdou. Když má problém ve vztahu instalatér, tak se to nikdo nedozví, ale když ho má fotbalista, protáhne se to bulvárem.
Čeští fotbalisté už neodcházejí do špičkových evropských lig v takovém množství, jako v minulosti. A Turecko se všemi svými problémy se tak pro mnoho českých fotbalistů stávalo docela přijatelným zahraničním angažmá, je to tak?
Tak. Vždycky byly řekněme módní země. Jeden čas se chodilo do Ruska, potom do Turecka. Teď je bohužel stav takový, že v Česku není tolik fotbalistů, o které by byl extra zájem aspoň v Turecku. Kolář a Rajtoral byli hráči na úrovni reprezentace. Je pravda, že odcházeli na konci přestupního období, takže už pro ně nebylo moc zbytí, ale šli do Gaziantepsporu, který hraje o udržení v turecké lize. Ale nebohatší kluby z Istanbulu, jako Besiktas nebo Fenerbahce, už se do české ligy moc neohlížejí. Tam hrají hvězdy jako Robin van Persie. Český fotbal neprodukuje prostě tolik fotbalistů, aby byli konkurenceschopní i v takových zemích jako je Turecko.
V Turecku hrál i Jan Rajnoch, bývalý reprezentant, který otevřeně mluví o tom, že i on měl velké psychické problémy. A říká, že se o tom ve sportu nemluví, že to nikdo neřeší a nikoho to nezajímá. Podle studie mezinárodní hráčské asociace FIFPro z roku 2014 víc než čtvrtina profesionálních fotbalistů trpí depresemi nebo úzkostnými stavy. Bylo tohle číslo známé?
Přiznám se, že mě překvapuje. Na druhou stranu chápu, že se fotbalistům o tom moc nechce hovořit do médií. Sednout si ke stolu s novináři s diktafony a bavit se o depresích, asi není úplně jednoduchá věc. A je pravda, že i kluby by tomu měly věnovat větší pozornost.
Byl tu třeba případ fotbalisty Milana Pacandy. Byl to obrovský talent, který měl rozjetou kariéru do Itálie a těsně před tím, než se podepsala smlouva, utrpěl těžké zranění kolene. Byl z Brna, pak se pokoušel nějak rozjet kariéru ve Spartě, ale nezvládl přechod do, řekněme, velkoměstského prostředí a stal se opravdu těžce závislým na gamblingu. Prohrával obrovské peníze a je jedním z těch, kteří o tom otevřeně hovořili. Jednou už nakráčel někam k železniční trati, položil hlavu na koleje a čekal, až přijede vlak. A protože dlouho nejel, tak se zase zdvihl, odešel - a díky tomu ještě dnes žije.
Když už mluvíme o českém fotbale, pojďme se zmínit ještě o jedné věci. Vrcholí fotbalová liga. Minulou neděli se hrál vždy napjatě očekávaný zápas Jablonec - Příbram. Příbram potřebovala vyhrát, aby měla ještě šanci na záchranu. Majitelem Příbrami je Jaroslav Starka, majitelem Jablonce je Miroslav Pelta, předseda fotbalové asociace. Příbram zcela překvapivě vyhrála. Máme brát českou ligu ještě vážně? Byla to náhoda, nebo už jenom koukáme na parodii?
Tady je potřeba připustit obě varianty. Je skutečně možné, že ten zápas nijak domluvený nebyl a že příbramští prostě zahráli skvěle. Hráčům do hlavy nevidíme, nemáme v kabinách odposlouchávací zařízení...
To teprve uvidíme...
Je fakt, že některé příbramské góly byly krásné, u některých to vypadalo, že jim hráči Jablonce ani moc nebrání. Hrálo se to prostě ve zvláštní atmosféře. Ale podstata je v tom, že my už dopředu tomu zápasu nevěříme. Před rokem se hrál v posledním kole zápas Jablonec - Příbram, kde Příbramští k záchraně potřebovali bod. A v Jablonci ho uhráli v zápase, ve kterém vlastně nikdo za 90 minut nevystřelil na bránu.
A už před zápasem se na hřišti fotografovala taková pěkná sešlost, aby demonstrovala prostředí, ve kterém zápas probíhal. Takže tam stáli Miroslav Pelta, předseda asociace a majitel jabloneckého fotbalového klubu, kterého známe z odposlechových výroků „celý jaro bylo cinklý". Po ruce měl svého tehdejšího sportovního ředitele Ivana Horníka, kterého asi nemusím nějak zvlášť představovat. Za příbramskou stranu tam stál pan Jaroslav Starka...
Ano, to byly Jardovy prachy, jak známe z dalších odposlechů.
Pan Starka, kolem kterého se léta objevují mnohá podezření na jeho spolupráci se světem organizovaného zločinu. A vedle něj stál pan Spěvák, viceprezident klubu, s nímž se pojí podobné konotace.
Prostě byl to all star tým.
All star tým se tam sešel, zápas končil 0:0 a byla kolem toho docela aféra. A pokud je mi známo, tehdy se už vůči tomu, co se dělo, ohradila i ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová. Z jejího ministerstva plyne do fotbalu velké množství dotací, tuším 380 milionů korun ročně, což je poměrně dost peněz. A ministryně Valachová tehdy na pana Peltu zatlačila v tom smyslu, že jí přijde nevhodné, aby u jeho osoby docházelo ke střetu zájmů, kdy je majitelem jabloneckého klubu a zároveň šéfem fotbalové asociace. Pan Pelta veřejně slíbil, že klub prodá. Pokud je mi ale známo, tak se to do dnešního data nestalo.
