Článek
Výstřely, které za bílého dne a před zraky stovek lidí zabily prezidenta představujícího sílu a naději nastupující poválečné generace. Kromě letadel narážejících do budov Světového obchodního centra nezažili Američané více traumatizující událost než vraždu Johna F. Kennedyho.
Okamžiky, od kterých uplynulo už 57 let, se nyní dostaly opět na přetřes. Poděkovat za to můžeme modernímu bardovi a černému svědomí Ameriky Bobu Dylanovi. Naprosto překvapivě a bez jakéhokoli avíza uveřejnil před pár dny svou první autorskou píseň po osmi letech – Murder Most Foul. Umístil ji na sociální sítě takřka mimoděk, pouze s pozdravem a slovy, že by to mohlo možná někoho zajímat. Typický Dylan.
Greetings to my fans and followers with gratitude for all your support and loyalty across the years. This is an...
Zveřejnil(a) Bob Dylan dne Čtvrtek 26. března 2020
Sedmnáctiminutový baladický epos pojednává právě o atentátu na JFK, činí tak ovšem způsobem, který dokazuje, že ani v 78 letech nemá Dylan v hudební branži konkurenci. Text je protkán tolika popkulturními, historickými i biblickými odkazy, že jejich odhalování a dohledávání zabere desetkrát více času než poslech samotné písně.
Aranžmá je přitom velice jednoduché, až primitivní – klavír, někde v dáli housle, buben. Jakákoliv zapamatovatelnější melodie chybí, stejně jako verše, zůstává jen Dylanův chraplák recitující do posledního slova promyšlenou temnou baladu o duši Spojených států a jejich obyvatel. Na mysl se vkrádá rozlučka Johnnyho Cashe American IV: The Man Comes Around, doufejme však, že to neplatí o Bobu Dylanovi.
Snad každý hudební kritik při recenzi Dylanova alba nebo koncertu musí zmínit, zda při koncertě vypadal a hrál jako z donucení, nebo alespoň vzdáleně působil, že ho to baví. V případě Murder Most Foul je jeho projev velice soustředěný a zaujatý. Ostatně není divu, Kennedyho vražda jej vždy zajímala, a ačkoliv to nikdy nepřiznal, velmi ho ovlivnila.
Dylan byl vždy silně politickým autorem, tvrdým a nesmlouvavým kritikem sociální nespravedlnosti, hlasem lidskoprávního hnutí, skvělým pozorovatelem a kronikářem měnící se americké společnosti od sklonku 50. let. Kennedyho smrt je v tomto smyslu mezníkem, po němž následovala jen deziluze a hrůzy vietnamské války.
Není jasné, kdy přesně píseň vznikla. Někteří mají za to, že se jedná o skladbu, která se nevešla na poslední Dylanovo autorské album Tempest z roku 2012. Jiní odborníci soudí, že vznikla spíše někdy v nedávné době během přestávky v Dylanově nabité koncertní šňůře. Ať už je to jakkoli, minimálně načasování vydání nemohlo být příhodnější. Spojené státy se kvůli epidemii koronaviru nalézají v obrovské krizi, nezaměstnanost roste tak extrémním tempem, že graf se nevejde ani na titulní stranu New York Times, a mrtví obyvatelé jednoho z největších a nejbohatších měst světa se kupí v chladírenských vozech, protože je není kam dávat.
Na pozadí obrazu zmaru a rozkladu přichází Dylanův song o konci věku nevinnosti, o smrti a beznaději, balada plná apokalyptických vizí a referencí na béčkové komedie i kultovní televizní seriály, a hlavně na desítky písní. Od Elvise přes The Who až po Joan Baezovou Dylan připomíná, co dokázalo národ v těžkých chvílích rozradostnit a povzbudit. Popkultura. Masová zábava. Když vyjmenovává jednotlivé názvy písní nebo úryvky z nich, člověku se ihned vybavují známé melodie, které má tak rád. Ale nebyl by to Dylan, aby v tom nebylo něco děsivého – americká fascinace masovou zábavou a smrtí. Kultura prodchnutá radostí i nenávistí, založená na obsesi pobavením i zabíjením. Kultura schopná svého prezidenta bezmezně milovat i brutálně zavraždit a další léta se „bavit“ vymýšlením konspirací a odhalováním pravdy.
V jedné části Dylan deklamuje:
„Take me back to Tulsa to the scene of the crime
Play another one and Another One Bites the Dust“
Zatímco Take Me Back to Tulsa je známou country odrhovačkou Boba Willse, místo upomíná na obrovský rasový pogrom černošských obyvatel oklahomské Tulsy v roce 1921, při němž byla dokonce použita soukromá letadla shazující improvizované bomby. Another One Bites the Dust (Další je pod drnem) je zase klasickou vypalovačkou od Queenů a současně asociuje sérii politických atentátů v 60. letech, kterým padli za oběti bratři Kennedyové, Martin Luther King, Malcolm X a další. Morbidně chytré, něco takového už se dneska nevidí. A takových asociací naleznete v songu desítky. Při karanténě vlastně ideální trávení mnoha volných chvil, kdy se můžete ponořit do útrob Wikipedie a bádat, co tím vlastně písničkář-nobelista myslel.
Murder Most Foul je výjimečným dílem, které docení až čas. Působí, že snad ani není z této doby a zjevuje se jako svědectví proroka. Není to píseň určená k běžné konzumní spotřebě třeba při jízdě autem. Vyžaduje svůj prostor a čas. A teprve po několikátém poslechu člověku dojde, že Dylan zůstává i po 60 letech na scéně naprostým unikátem.
