Článek
„Lidé nejsou vůbec hloupí. Akorát jsou dezorientovaní. Musíte se ptát, proč volili tak, jak volili, a to je jediná legitimní otázka.“
„Lidé byli vrženi do nového režimu po pěti desetiletích totality a nejsou připraveni brát zodpovědnost za sebe ani za životy těch druhých. A my, místo abychom se tomu těch 20 let věnovali, tak jsme se na to vykašlali. A Zeman teď sklízí ovoce toho, co jsme v posledních 20 let zanedbali.“
Dvě citace – ta první z úst Petra Pitharta, druhá od sociologa Jana Hartla – zaznívají v novém českém filmu Hlasy pro prezidenta. Ten se sice českému publiku poprvé představí až na konci října v rámci festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, aktuální je ale už v těchto dnech. Režisér a sociolog Martin Kohout v něm několik let sledoval českou politiku zejména v období minulých parlamentních a prezidentských voleb, tedy před čtyřmi a třemi roky. Teď – čerstvě po dalších volbách – je to tak unikátní šance si připomenout, jak jsme na tom byli před čtyřmi lety a porovnávat a uvažovat, co bude dál.
Film Hlasy pro prezidenta bez velkých efektů, ale velmi efektivně vypráví o bariérách, které v české společnosti vyrostly. Řada z těch největších vznikly před třemi lety v době, kdy se Miloš Zeman stal v přímé volbě podruhé prezidentem. Dnes – na možném sklonku Zemanovy éry – stojí za to si tuto dobu znovu prohlédnout. Kohout tu postupně chronologicky rozplétá malé dějiny boje Čechů proti Čechům, které v podstatě začaly už sametovou revolucí.
Rozpolcenost české společnosti je nejvíc rozpolceností mezi obranou tradic a zaváděním nových pořádků – přičemž za nové pořádky může být tradicionalisty vnímáno prakticky vše, co běžně patří k současné společnosti, třeba i respekt k menšinám sexuálním, národnostním i náboženským. Neprostupné hráze staví i stoupající radikalita obou znesvářených množin; čím dál víc tu je patrná nenávist či odpor k těm na druhé straně.
„Na pět let máme zase zachovány tradice, zachovanou Českou republiku,“ raduje se ve filmu v lednu 2018 anonymní účastník oslav Zemanova znovuzvolení, zatímco Zdeněk Škromach tu ve svém legendárním bazénku ovíněně dramatickým hlasem hřímá: „Zapalte ohně. A dejte najevo, že my se svých tradic nevzdáme. Ti, kdo přicházejí, ať se přizpůsobí, a když ne, tak ať si táhnou do jiný země. My jsme tady doma!“
Škromachův bazének už vypustil čas, příkopy se ale spíš ještě prohloubily. A před každými volbami vzájemné rozdíly a odlišná očekávání vyplouvají na povrch nejvíc. Není divu, že situace zaznamenané ve filmu před minulými parlamentními volbami nápadně připomínají situace letošní. Před volbami přibylo nenávisti a vyhrocené rétoriky, ale jinak jako by se nic nezměnilo. Stále tu máme kauzy Andreje Babiše, slabou, nyní z povrchu už prakticky vymazanou sociální demokracii a opozici, která se musí spojit, aby rivaly porazila. Lidé demonstrují na náměstích a aktivizují se zdola – přesto se nakonec většinou radují jejich protivníci ve filmu zastoupení vítěznými Andrejem Babišem (2017) a Milošem Zemanem (2018). Letošní volby jsou v tomto směru čestnou výjimkou – a pro někoho nadějí, že situace zachycené v Kohoutově filmu zůstanou (alespoň na pár let) minulostí.
V jedné z nejsilnějších scén filmu Lubomír Zaorálek v rámci předvolební kampaně víří tanečním rejem důchodkyň na píseň Išel Macek do Malacek. Přesvědčivě to ilustruje předvolební tanečky politiků, kteří se snaží – nejen v tomto dokumentu – zavděčit především starší generaci, která patří mezi poctivé voliče. Mladí, kteří často s účastí u voleb váhají, tak mají smůlu, ač politici budou v příštích čtyřech letech svými rozhodnutími ovlivňovat hlavně jejich budoucnost.
Proč vůbec volíme tak, jak volíme? Proč moc v zemi v posledních letech tak často uchopují populisté? Kohout se ve filmu vrací až k listopadu 1989, zpovídá trpělivě příznivce obou stran a snaží se dobrat kořenů současné české politiky. Několikrát tu zazní tvrzení, že právě relativně bezbolestný průběh sametové revoluce dal vzniknout současným bariérám, odporu větší části české společnosti k novotám, neochotě převzít zodpovědnost za své životy a svěřit je raději do rukou autoritativních vládců. „V těchto volbách byli nejúspěšnější ti, kteří nejvíc křičeli ‚My vás ochráníme‘,“ říká ve filmu Martin C. Putna s odkazem na Andreje Babiše a jeho už tehdy „putinovskou a orbánovskou rétoriku“.
Po parlamentních volbách přichází ve filmu na řadu volba prezidentská provázená vyhrocenými střety, při nichž prezidentovi příznivci nevybíravě napadají média. „Náš prezident místo toho, aby společnost nějakým způsobem stmelil, tak ji evidentně rozdělil na dvě části. Kolikrát ani lidem nejde o správnou věc, ale o to, jít proti někomu. Ne něco vytvořit, ale spíš naopak něco zničit,“ komentuje Zemanův odkaz české společnosti jeden z účastníků oslav 40 let Charty 77.
Film vrcholí na oslavě narozenin prezidentova poradce Martina Nejedlého a záběry z párty dotvářejí smutně bizarní obraz o české politice. Hlasy pro prezidenta budou uvedeny ve světové premiéře na MFDF Jihlava. Do kin se film chystá na začátku roku 2022. Bude jen na našich budoucích politických představitelích, jestli mezitím dokáží příkopy napříč českou společností znovu zakopat nebo alespoň změlčit a českou politiku kultivovat. Níž už v ní ostatně klesnout nelze.
