Článek
Pokémoni letos slaví 25. výročí své existence. Pikachu a spol. byli původně jen smělým snem jednoho Japonce, který chodil na předměstí Tokia chytat hmyz a pulce. Za čtvrtstoletí se z nich stal globální fenomén, který radikálně ovlivnil i generace v Česku. A ukázal, že i neamerická kultura může být globální.
Existuje asi jen málo lidí, kteří by vůbec neznali žlutočernou elektrickou myš jménem Pikachu. Ta vzala ve druhé polovině 90. let útokem obrazovky televizorů v českých domácnostech. V roce 1997 se v Česku začalo vysílat anime Pokémon s ikonickou a chytlavou znělkou (nazpívanou Petrem Kolářem), která začíná slovy Já chtěl bych být ten nejlepší. Od té doby jsou pokémoni i s námi.
Když jsem byl malý kluk, měsíce jsem na kolenou prosil maminku, aby mi koupila příšerně předraženého plyšového Pikachu, s nímž se legendární Ash Ketchum vydal dobýt Pokémonovou ligu. A i dnes si děti po celém světě hrají nejen s Pikachu, ale mnoha dalšími pokémony. Původně jich bylo 151, dnes už jich je s osmou generací celkem 893.
S globálním úspěchem Poketto Monsutá (kapesní příšery, v angličtině Pocket Monsters a odtud poté Pokémon) přitom nikdo nepočítal. Vymyslel je Japonec Satoši Tadžiri. Tadžiri vyrůstal v Mačidě na předměstí Tokia, kde na začátku 80. let minulého století ručně editoval a sešíval gamingový magazín Game Freak, který následně distribuoval do trafik.
Tadžiriho časopisu si jednoho dne v trafice všiml Ken Sugimori, který se nabídl, že jej bude ilustrovat. A byl to právě Sugimori, kdo později kompletně navrhl a nakreslil první generaci 151 pokémonů, a vdechl tak japonským příšerkám život. Prvním navrženým pokémonem mimochodem nebyl Pikachu nebo Bulbasaur, ale Rhydon.
Game Freak se v roce 1989 přeměnil z herního magazínu ve vývojářskou společnost a ve spolupráci s firmou Nintendo začal vyvíjet hry pro konzole NES a GameBoy. Ještě před pokémony Tadžiri vyvíjel dnes již polozapomenuté puzzle hry jako Quinty, Yoshi či Mario & Wario.
Myšlenku kapesních příšer nosil Tadžiri v hlavě už od dětství, když se jako malý chlapec na tokijském předměstí bavil tím, že chytal pulce, langusty a brouky. „V pokémonech bude vždy mé dětství. Myslím si, že dospělí a děti vidí svět rozdílně, což jsem chtěl vyjádřit i ve svých hrách. Proto také nikdy nevidíte pokémony z perspektivy dospělých. Jako dítě jsem nesnášel, když mi říkali prcku. Dospělí mě tak viděli, ale já jsem se cítil být něco víc než jen dítě. To je v pokémonech důležitý motiv. Je to také důvod, proč hlavní hrdinové ve hrách jsou na stejné úrovni jako dospělí, i když ti na ně koukají spatra. Ale když je dokážete porazit v bitvě, začnou se na vás dívat jinak,“ rozvyprávěl se o skrytějších motivech v příbězích kapesních příšer jejich autor v době, kdy ještě dával rozhovory.
Vývoj první videohry Pokémon začal v roce 1990 a Tadžirimu pomáhal i legendární vývojář Šigeru Mijamoto, který stojí za herními fenomény, jako je loňský oslavenec Super Mario. Přesto trval vývoj celých šest let. Když byly hry Pokémon Red a Pokémon Blue na GameBoy hotové, mnozí se báli, že to bude komerční propadák především na americkém trhu. V Japonsku totiž v té době panovalo přesvědčení, že americké děti jsou líné a nebudou chtít číst kvanta textových dialogů, které se ke hře pojily.
„Na rozdíl od Yoshiho tam prostě bylo hrozně moc textu. Mysleli jsme, že děti uvidí několik oken s textem a pomyslí si, co to sakra je?! Speciálně tehdy všichni navíc věřili, že americké děti vůbec nebudou chtít hry s hromadou textu,“ vyprávěl v rozhovoru pro Nintendo Online Magazine prezident Pokemon Company Cunekazu Išihara.
Američané zároveň podle jeho slov neměli pochopení pro estetiku japonských příšerek. „Když jsme pokémony poprvé ukázali v USA, řekli nám, že jsou až moc roztomilí. Američané nám navrhli náhradní design, ale nevěřili jsme vlastním očím, co nám nabízí. Pikachu proměnili v něco, co vypadalo jako tygr s obřími prsy. Vypadal jak postava z muzikálu Cats. Tak jsem se zeptal: Cože, tohle má být Pikachu? A oni mi řekli: Podívejte se, tady má ocas,“ vypráví Išihara.
Původní obavy se nakonec ukázaly jako naprosto liché. Obě hry byly od svého vydání v roce 1996 okamžitý komerční trhák. V Japonsku se za dva roky prodalo více než 4,5 milionu kopií a v USA do konce roku 1998 o půl milionu méně. Celkem jsou Pokémon Red a Blue nejprodávanějším RPG v dějinách. Za čtvrtstoletí se jich prodalo 47 a půl milionu kopií, což z nich činí sedmou nejprodávanější hru vůbec.
Postupně se Pokémon stal nejúspěšnější videoherní franšízou v dějinách. Za pětadvacet let vydělali na prodejích více než 90 miliard dolarů a prodali 368 milionů kopií různých videoher. Žádná jiná videoherní značka jim nesahá ani po kotníky.
Ptáte se, v čem tkví kouzlo pokémonů? Ponechme teď stranou hratelnost RPG videoher, která byla ve své době revoluční a jejíž ozvěny najdete ve hrách ikonické značky dodnes. Základ je vlastně úplně jednoduchý. Do role trenéra, který chce dobýt Pokémonovou ligu, se může (a chce) vžít každý. Tadžiri svůj svět koncipoval podle svých slov tak, aby simuloval touhu prozkoumávat nepoznané kraje. Učaroval mu třeba dálkový autobus Greyhound, který křižuje Ameriku. Děti chtějí posouvat hranice a stále poznávat něco nového. A Tadžiri to věděl a dal jim možnost poznávat roztodivné pokémony všech tvarů a barev, vytrénovat je – a pak to natřít dospělým.
Zároveň samotní pokémoni působili v jistém smyslu uvěřitelně, vlastně by mohli klidně existovat v našem světě. „Přemýšlejte nad pokémony jako je třeba Grimer. Vypadá jako něco, co by mohlo skutečně existovat, speciálně proto, že znečištění a kontaminace vod není problém, který máme jen v Japonsku. Děti po celém světě šly chytat pulce, aby si nakonec uvědomily, že jsou kompletně pokryté kalem. Každý pokémon má za sebou příběh, kterému mohou porozumět lidé po celém světě,“ popisuje svou inspiraci Tadžiri.
Zároveň tu bylo kromě her také již na začátku zmíněné anime s hlavním hrdinou outsiderem Ashem Ketchumem, který si přes naházené klacky pod nohama šel za svým snem zvítězit v Pokémonové lize. Pokud hry udělaly z pokémonů uznávanou herní značku, tak seriál, sledující původně dobrodružství tria Ash, Misty a Brock, z nich vyrobil skutečný kulturní fenomén jak ve světě, tak v Česku. Nejenže pokémoni pro miliony lidí po celém světě znamenali vstupenku do nekonečného světa anime, ale také se stali skutečně prvním poválečným globálním kulturním fenoménem pocházejícím odjinud než z USA. Byl to první signál postupného úpadku americké kulturní hegemonie, který sledujeme dodnes.
Ash navíc naučil děti po celém světě prohrávat se ctí, ale zároveň se nikdy nevzdávat svého snu. Ostatně než vyhrál vytoužený titul v Pokémonové lize, trvalo mu to více než 20 let, tisíc epizod seriálu a 22 celovečerních filmů. Pak to Ash v roce 2019 konečně dokázal.
Takový úspěch svému dětskému hrdinovi prostě musíte z celého srdce přát.
Pokémoni na rozdíl od mnohých dalších značek cílených především na děti prokázali neobyčejnou rezistenci proti zubu času. Stojí za tím několik důvodů. Pikachu a spol. měli štěstí v tom, že ve vyspělém světě už několik desítek let čím dál větší procento rodinného rozpočtu ukrajují výdaje spojené s bydlením. A pokémoni mohli dát dětem nejen v českých panelácích iluzi, že mohou mít vlastního vytouženého domácího mazlíčka, na nějž často nebylo místo, čas či peníze. Není mimochodem divu, že pokémony už roky z duše nenávidí třeba ochranářská organizace PETA, která vidí za celým fenoménem krutost vůči zvířatům.
Zároveň si však pokémoni na rozdíl od mnoha jiných franšíz dokázali udržet více než dvě dekády vysokou kvalitu svých produktů. Což ovšem platí i o dalších značkách spojených s Nintendem, jako je Mario nebo Zelda. Pokémoní videohry mají sice už přes dvě dekády takřka totožný scénář (najdi, chyť, vycvič, poraz všechny), ale zároveň dokážou velice citlivě inovovat a přinášet do her stále nové prvky.
A původní hry v sérii dokázal, stejně jako další videoherní artefakty, vzkřísit obrovský zájem o takzvaný retro gaming a rozšíření herních emulátorů, díky nimž si můžete zahrát na moderních strojích takřka jakoukoli herní klasiku od pokémonů až třeba po první Doom.
V neposlední řadě pokémoni také nakonec dokázali Tadžiriho sen přenést do reálného světa, když v roce 2016 vyšla hra pro mobilní telefony Pokémon Go a okamžitě slavila obrovský úspěch. Možná si vzpomínáte na těch několik kouzelných týdnů před pěti lety, kdy po městě pobíhal a chytal pokémony téměř každý. Lidé hráli Pokémon Go v tramvajích, honili se za příšerkami v autech a i notorické hráče vytáhla tato aplikace od počítačů na sluneční světlo. Trvalo to sice jen pár týdnů, ale během nich chtěl být Ashem skutečně každý.
Postupně tato hra přestala velkou část lidí bavit. Ve velkém ji paradoxně vzkřísil až koronavirus. Vývojáři se rozhodli z „walking simulátoru“ fakticky vyrobit hru, která umožňuje chytat během lockdownu pokémony z pohodlí vlastního obýváku. Z Pokémon Go se stalo Pokémon Stay-at-home. I díky tomu společnost Niantic za rok 2020 vydělala na hře rekordních 1,92 miliardy dolarů.
K tomu zbývá dodat už jen: Všechno nejlepší, Pikachu! A hodně úspěchů do dalších let.
