Článek
V prosinci roku 2016 Sněmovna schválila úplný zákaz kouření v restauracích, barech, na diskotékách. Co si budeme povídat. Uběhlo pět let a ve výčepech, které v našem maloměstě navštěvujeme, se kouří dál.
Hospoda se zamkne, závěsy zatáhnou a člověk se vrátí do devadesátek. Nikotinová mračna pod stropem, stoly ulepené rozcintanou dvanáctkou, v televizi naladěné na Óčko Gold se marně snaží intonovat Kelly Family.
Hovory stárnoucích chlapíků postrádají téma i smysl.
Ač jsem už dávno nekuřák, mám to rád. Putyka bez tabákového odéru mi vždy přišla sterilní. Ano, vím. Trpím směšnou boomerskou nostalgií po mládí. Idealizuji si časy, kdy mi se „zlatým marlborem“ v zažloutlých prstech a po dvou desítkách připadaly horizonty života nekonečné. Jde možná o stesk nezdravý, leč nemohu popřít, že revoluční a polistopadová léta euforicky prozevlená v puchnoucích knajpách patřila v mém životě k nejintenzivnějším a nejbezstarostnějším.
Proč o tom píšu. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch včera po jednání vlády hovořil o tom, jak budou hospodští kontrolovat potvrzení svých hostů. Ta představa je se znalostí venkovské reality komická. „Jiřane, ukaž mi tečku, nebo ti zelenou nenaleju,“ osopí se hostinský na štamgasta Jiřího. Na kámoše, s nímž si na základce vyměňoval angličáky a céčka a v jehož hospodě se Jirka ženil, zapíjel narození dětí, topil rozvodový žal v kořalkách a teď sem chodí na svoje tři každodenní půllitry a odměrku peprmintky.
Pardon, ale toto opravdu nebude fungovat.
A nejde jen o vesnické výčepy. Třeba v Liberci je populární restaurace, již oblibuje například někdejší primátor města a mohutný milovník doutníků Jiří Kittner. Ke kamenné hospodě je nalepený jakýsi igelitovo-plátěný stan s průduchy, vytápěný termolampami. Zákaz kouření se na takové zařízení zjevně nevztahuje. Nad ranní kávou tady s retkem v koutku úst kují pikle celebrity libereckého společenského a politického života.
Čili pět let po zákazu kouření se šlukuje dál. Evidentně nikdo nemá kapacitu, aby lokály objížděl a zákon vymáhal. A i kdyby, nějaká finta se vždy najde. Úplně stejně to dopadne s vymáháním důkazů o covidové bezinfekčnosti. Na rozdíl od kouření, které mi, jak již bylo řečeno, evokuje ztracený ráj, z toho nejsem nadšený. Ale lhát si do kapsy nemá smysl.
Napsal jsem výše, že „hovory stárnoucích chlapíků postrádají téma i smysl“. Není to úplně přesné ani spravedlivé. Zdeformován profesí poslouchám i v krčmě, o čem lidi mluví. Pořád kupodivu platí klišé, že hlavně o Spartě a Babišovi.
Téma, které teď fotbalu a politice konkuruje, je, ejhle, očkování. Muži řvou, spílají si, boxují s imaginárním kouřovým nepřítelem. Ostentativně opouštějí stůl a v tichosti se k němu vracejí. Aby se nakonec shodli, že jsou všichni naočkovaní.
Protože mají strach, že jim zavřou hospodu.
