Článek
Politika je profese, ať se to Andreji Babišovi líbí, nebo ne. Mimochodem on to dobře ví, protože k její marketingové části tak naprosto jednoznačně přistupuje. Každá profese si něco žádá. V době, která dá víc na dojem než na cokoliv jiného, je to právě prezentace. Čeští politici si tuto část postupně osvojují. Vědí, že hezký obrázek na sítích, jak něco prospěšného dělají (od sázení stromů po kontrolu stavby silnice), jak se otlapkávají s celebritou, jak žijí i „obyčejný“ život (třeba běhají nebo jezdí na kole), je často víc než propracovaný program.
V jednom ale stále ještě selhávají. A to v koncepci profesionální image, co se oblečení týče. Je to něco, co je (a nejen na západě) opravdu běžné. Vrcholní politici a kandidáti zaměstnávají konkrétní profíky. Stylisty. A ta práce je docela nevděčná. Tvoříte obraz, který musí být nápadně nenápadný.
„Základem této práce je, aby si nikdy nemuseli dělat starosti o oblečení. A pak hlavně to, aby to vypadalo, že si o módu starosti nedělají,“ popsal pro nejuznávanější oborový magazín Business of Fashion stylista Corey Roché, který je vyhledávaný v Hollywoodu stejně jako ve Washingtonu.
Stylista politiků bruslí na trochu tenkém ledě. Není to tak jednoduchá disciplína jako oblékat celebrity. U hvězd a hvězdiček většinou cena oblečení nehraje roli a navíc povětšinou návrháři a značky rádi oblečení zapůjčí či darují za trochu propagace. V politice se za oblečení platí. Politik nesmí vyčnívat, ale nesmí zapadnout. A to nevyčnívání se týká i nákladů, přičemž otázkou už není, zda mít rozpočet na stylistu a oblečení, ale jak je velký.
Z přemrštěných rozpočtů jsou malé kauzy. Když byl v úřadu francouzského prezidenta už lehce plešatící François Hollande, účet deset tisíc eur za kadeřnické služby měsíčně vzbudil velké pozdvižení. Ostatně chystal se tehdy na návštěvu Česka a tehdejší ministr financí Babiš skandálek využil s tím, že ho vezme do „své oblíbené Sapy na střih za 50 korun“. Hollandův nástupce Emmanuel Macron zase čelil kritice, že za první tři měsíce v úřadu vydal za make-up 26 tisíc eur. Britský premiér David Cameron se dostal pod palbu, když v době ekonomické krize najal speciální poradkyni pro image nejen pro sebe, to by mu snad ještě prošlo, ale i tak s odřenýma ušima, ale i pro paní premiérovou. A to na náklady daňových poplatníků. Tuto chybu nehodlala opakovat Theresa Mayová, která údajně stylistu nikdy neměla. Jenže zase ráda utrácela za některé dost drahé extravagantní kousky, takže se propírala cena jejích kožených kalhot. Ty by jí najatý profík rozmluvil.
Jaké jsou tedy mantinely? Podívejme se do Spojených států. Tam je skutečně už nemyslitelné, že by politik neměl rozpočet na styling a poradce k tomu. Pánové to mají samozřejmě snazší. Stačí dobře střižený oblek, vhodná kravata a jsou z nejhoršího venku. Ale i tady je třeba dbát na náklady. Předražené obleky slovutných značek jsou zapovězené. Takže chodit v Armanim si nikdo netroufne. Doteď byla první volbou značka Brooks Brothers, která ovšem neustála covidovou krizi. Její padnoucí obleky v ceně asi 1000 dolarů oblékalo na 40 amerických prezidentů. Případně trochu víc si můžete vyskočit, když jde o podporu domácího byznysu. Barack Obama si nechával šít obleky u Martina Greenfielda v Brooklynu, ale i tak cenovka nebyla více než dvojnásobná proti tradiční tisícovce za kus.
Výjimkou v tomto směru je Donald Trump. Ten si to ovšem jako miliardář může dovolit a nikdo mu nebude vyčítat, že nosí obleky Brioni. Na ty si zvykl, když je dostával v době své televizní show The Apprentice. Teď už si je platí. A jde o částky nad šest tisíc dolarů.
V podobné pozici je u nás právě Andrej Babiš. Tomu také oblek za desítky tisíc nikdo nevyčte, a dokonce v něm dokáže předstírat, že zapadá do hospody čtvrté cenové skupiny.
Mimo něj se české politické prostředí postupně kultivuje. Tak nějak příznačně postupně zprava doleva, kde na levnější straně spektra je třeba ještě šlápnout více do pedálů. Po připomínce, že při startu senátní kampaně nevypadali kandidáti ČSSD zrovna „vyškatulkovaně“, se jala kolegy bránit Alena Gajdůšková s tím, že jde především o myšlenky, program a tak dále, a ne o vzhled. Jenže politika je čím dál tím víc show neboli podívaná. A to je slovo odvozené od podívat se, ne podivit se. Není proto ostudou ani pro politika hájícího zájmy prostého dělného lidu, aby měl trochu styl. A tím není myšlen jen červený svetr.
Tento týden skončil mimochodem nejstylovější ministr Adam Vojtěch. Podívejte se na jeho roušky.
Dámy to pak mají trochu složitější než pánové. Jejich šatníku se věnuje nepoměrně větší pozornost než u jejich kolegů, což je tak trochu nefér. Ale dá se toho využít, třeba k podpoře domácích návrhářů.
Jsou v zásadě dvě strategie, jak se s dámským politickým šatníkem vypořádat. Co nejvíce splynout s mužským prostředím – neboli volba kalhot a saka a placatých bot či minimálních podpatků. To je třeba cesty Angely Merkelové. A v jistém ohledu tak postupovala i Hillary Clintonová, byť volila výrazné barvy svých kostýmků. Mimochodem, když vystoupila z propracovaného stylu, hned to schytala. To, když si na projev týkající se příjmové nerovnosti oblékla kabátek od Armaniho za 12 tisíc dolarů. Tomu se říká přešlap.
Druhá strategie je naopak zdůraznit ženskost. Ať už kostýmky se sukní, nebo tubovými šaty. Druhé zmíněné jsou téměř podpisem Christine Lagardeové – dříve francouzské ministryně financí, dnes šéfky Mezinárodního měnového fondu.
Pohled k nám je v tomto ohledu trochu smutný. A to se vážně autor těchto řádků nechce nijak zapojit do znevažování političek kvůli vzhledu, které je podpásovkou. Málokterá z dam v politice má totiž ujednocený a rozpoznatelný styl. Čest výjimkám.
Jinak je to přehlídka od povedených modelů k provinčním umělým krajkám a koženkovým sukním a bundičkám. Ale hlavní chybou je, že je to nekoncepční, lidově řečeno „každý pes jiná ves“.
Vylepšená tvář ministryně financí, jak ji prezentuje na stránkách svého úřadu i hnutí ANO.
Z toho se pak rodí ty vysmívané fotografie z kampaně. Protože, když nemáte ujednocený styl, a pak kampaň někdo „vyštafíruje“ a v zájmu propagace vás trochu počítačově vyžehlí a omladí, tak si se svým skutečným já, které voličům ukazujete denně, nejste skoro vůbec podobní. Nejviditelnějšími zástupkyněmi (ale vážně v tom nejedou samy) tohoto postupu jsou teď Jaroslava Pokorná Jermanová a Alena Schillerová. To by se s profesionálním stylistou za zády nestalo. Ten totiž žehlí obraz svého svěřence průběžně a nedopustí pak takový brutální rozdíl.
