Článek
Fotky z liduprázdné Prahy se vrší v médiích, sítích a fotobankách. Obrázky „města duchů“ anebo magické Prahy oškrábané od davů, aut a komerce. Jak je libo.
Madam Praha kdykoli na vašem displeji: v ranním oparu, za soumraku, v měkkém světle lamp. Někdy z toho vyjde kýč jako bič, někdy působivá výpověď – konečně, to je věc názoru a vkusu. Nabízím svůj úhel pohledu.
Co se s Prahou děje?
Ty obrázky v naprosté většině pocházejí ze Starého Města a Malé Strany, z vnitřního města. Že na nich najednou „nejsou lidé“, je pro mě stejně smutná zpráva, jako když tam lidé ještě nedávno byli. Myslím to takhle: Kontrast před a po, který nás možná až zaskočil, jen podtrhuje, jak na tom mizerně historické centrum, roky tupené turistickou komercí, je.
Jasně, že tam nejsou lidé. Protože normálně by tam byli turisté a to kolem, a když nejsou turisté, tak tam není nikdo. Místní lidé došli. Před koronavirem, jako po něm.
Jako kluk jsem vyrůstal za rohem od Staroměstského náměstí, v místech, která od té doby zážitkový a obdivovací průmysl vytěžil nemilosrdně. Vyhýbám se jim – vystavovat se vzpomínkám před naším barákem, pod našimi okny, je na mě moc.
Život, alespoň jak si ho představuji a kus jsem ho tu nechal, tady totiž není. Jenom imitace života. Aušus. Kulisy na pohlednice.
Fotky z prázdného Starého Města sice potvrzují krásu domů a chrámů a taky lešení stojí na chodnících o hodně míň než za komunistů. Ale to, že na fotkách schází život, podtrhuje, že ten život tam už nebyl ani před koronavirem. Bez ohledu na obligátní mraky lidí na Královské cestě.
Měl bych se kochat a radovat – vždyť to je Praha bez lidí, tak ji pamatuji, takhle moje město vypadalo! Nevypadalo. Předražené „hospody“ a masážní salony jsou sice zavřené, trdelníkárny moc netrdelníkují, ale to všechno vlastně jen připomnělo a obnažilo, jak působí Praha 1, její nejznámější adresy, normálně. Napodobenina, předstírání.
Teď je to, jako byste procházeli kolem divadla, na kterém visí cedule: Představení pro nemoc zrušeno. No a? Vašeho života se taková informace až na výjimky netýká.
Mimo vylidněné turistické centrum je situace jiná. Tady se zdaleka tolik nefotí; obrázek o Praze složený z obrázků památkové rezervace by byl zkreslený.
Život i za nouzového stavu a „zákazu vycházení“ plyne mimo vnitřní město znatelněji. Zajímavá věc se stala s dopravou.
Z Prahy je, samozřejmě mluvím o hlavních tepnách, město pro auta. Vysvětlím.
Provoz oproti normálu celkově zeslábl. Ale na nejdůležitějších ulicích - i když nazývat Jižní spojku nebo Severojižní magistrálu ulicí je trochu smělé - je pořád docela rušný (mluvím o všedních dnech). V pátek odpoledne jsem jel přes Nuselský most na kole a jako po vymření to tam vážně nevypadalo.
Na hlavních třídách se zdají být automobily dominantnější než jindy. Ubylo jich, ale toho „ostatního“ ubylo ještě víc, především pěších, a celého „pouličního ruchu“.
Řidiči - spekuluji, autem jsem poslední týden nejel, vidím to z pohledu cyklisty - mohou mít pocit, že je ve městě „volněji“, že „cesta je volná“, že nemusí očekávat tolik interakcí, před kterými by měli být ve střehu, že ulice jsou „jejich“. Jako by v počítačové hře hráčům „utlumili okolí“. Tak sešlápnou pedál.
Povrchová MHD bývá takřka prázdná, evidentně proto, že se lidé nechtějí vystavovat riziku nákazy, pardon, a teď česky: bojí se, že v tramvaji chytí koronavirus. Automobilový provoz, zdá se mi, v porovnání s tím zase tolik neopadl. Lidé se potřebují (nebo nepotřebují, ale chtějí) dál přemisťovat – tak to dělají v izolovaných kabinách automobilů. Někteří řídí s rouškami na ústech, co tím sledují, kdoví, nemohu soudit.
Dočasné zrušení modrých zón, volné parkování, cestování autem podpořilo. Chápu, že je to i proto, aby se lidé v MHD mohli držet dál od sebe. Vzhledem k tomu, že hromadnou dopravu momentálně používají jen ti opravdu nejskalnější, pár cestujících by se do bezpečného odstupu určitě ještě vešlo.
Ale přemlouvat řidiče „nechte auto doma“ dneska nemá cenu: co je strach z nákazy proti bezpečí a praktičnosti automobilu?
V naší ulici ovšem rušný ranní provoz tento týden zmlkl. Což si vykládám jako součást hypotézy, že ho z valné části obstarávají řidiči, kteří se tudy vezou do práce v nové kancelářské čtvrti kolem magistrály. A teď mají home office - a uhlíková stopa šmytec.
Takže, možná nejméně do Velikonoc, obávám se: lidé doma a venku mrtvo, auta a osamělí chodci. Mezi tím skoro nic, jen stavební dělníci, popeláři a podobně. Kdo stačil prchnout na venkov na chalupu, ukrývá se před lynčem místních obyvatel.
