Článek
Škála dvaceti nejzávažnějších stresorů, které vedou k psychickým potížím, především k nejrozšířenějším úzkostným poruchám, čítá až nepříjemně mnoho takových, jimž nyní všichni čelíme.
100 bodů, a tedy největší zátěž, představuje podle uznávaného psychiatra Jána Praška úmrtí partnerky/partnera. Nechci virus podceňovat, ale věřím, že tragédie podobného rozměru mnoho z nás nepotká. Hned třetí v hitparádě strachů je vážné onemocnění (a úraz). I tady směle doufám, že nás koronavirus ve většině ušetří. Problém ovšem přichází hned s dalším, čtvrtým místem zátěžové stupnice. Ztráta zaměstnání. Osmá je co do stresovosti změna finančního stavu. Jen o dva stupně níž jsou závažné neshody s partnerkou/partnerem. Před těmi už od jara varují psychologové a psychiatři v souvislosti s hromadným přechodem k práci z domova. Manželské rozlady zpravidla ještě zesílí, dojde-li k naplnění bodů čtyři a osm, tedy ke ztrátě zaměstnání, případně ke změně finančního stavu. Aby toho nebylo málo, mezi dvacítkou nejdestruktivnějších životních situací jsou rovněž:
- manželka/manžel končí se zaměstnáním
- změna životních podmínek
- změna životních zvyklostí
- změna rekreačních aktivit
- změna sociálních aktivit
- změny v širší rodině.
A co čert nechtěl, na dvacátém místě žebříčku se nacházejí Vánoce, s nimiž reklamní stratégové, řekl bych, vyrukují nejpozději v polovině října.
Asi bych tady mohl apelovat na vládnoucí činitele, aby psychickým dopadům covidu-19 věnovali speciální pozornost. Vždyť už před koronavirem byly v západním světě duševní problémy v top 3 nejčastějších příčin pracovní neschopnosti. Leč, kdo jsem já, sám v nynějším chaosu ztracený, abych poskytoval knížecí rady komukoliv?
Omezím se tedy jen na volnou parafrázi odkazu mého oblíbeného neurologa, terapeuta a psychiatra Viktora E. Frankla, jehož rodokmen podobně jako ten Freudův sahá na Moravu – Franklovi rodiče se do Vídně přistěhovali z Pohořelic u Brna, Freudovi z Příboru. Frankl ostatně začínal jako Freudův následovník, aby ovšem záhy Freudovu „vůli ke slasti“ opustil a založil vlastní terapeutickou školu stojící na oponentních základech „vůle ke smyslu“. Věnoval se i situacím, v níž se aktuálně nacházíme. Okolnostem, jež můžeme jen velmi málo anebo vůbec ovlivnit.
Frankl samozřejmě žádný SARS neznal, na rozdíl od nacistických koncentráků, v nichž sám strávil tři roky a ve kterých ztratil matku, otce, bratra i ženu, aby navzdory této tragédii už v roce 1945 sepsal dílo pojmenované A přesto říci životu ano. Svoje myšlenky demonstroval na případech nevyléčitelně nemocných nebo lidí, jejichž strádání postrádalo časové mantinely. Tedy začalo, bylo život ohrožující, ale nebylo jasné, kdy, jak a zda vůbec skončí. Což je extrémně vysilující pozice.
I v bezvýchodnosti viděl Frankl, jakkoliv to zní podivně, naději. Cestu ke svobodě. Jak psal, když už vše selže, nic není jisté, katastrofa se zdá být nevyhnutelnou, má člověk vždy poslední, supernáročnou, leč klíčovou možnost – zaujmout svobodný postoj.
Postavit se krizi odvážně, podle niterných morálních měřítek, navigován vnitřním mravním kompasem, v jehož neoddiskutovatelnou existenci vědec Frankl bezvýhradně věřil. Chovat se důstojně. Ctnostně. Zastávat postoje, na něž může být uvnitř hrdý, byť je nikdo nevidí. Převrátit svízel v duši obohacující zkušenost, jež člověka hledajícího smysl života – což je podle Frankla úplně každý – posune na jeho cestě dál.
Nevím, jak vám, ale mně se to v případě koronaviru naprosto nedaří. Pandemie mi zatím jen leze krkem.
Zatímco tedy budeme doufat, že se jeden z největších myslitelů dvacátého století nemýlil, můžeme se řídit jedním z jeho imperativů: zásadní je vždy ohleduplnost k ostatním, ale také – a možná především – k sobě.
