Článek
Pandemie covidu i klimatická krize jsou bolesti dvojnásobné. Jednak jsou samy o sobě tragické. Lidé kvůli nim umírají, mnoho dalších trpí. A jednak povaha obou problémů – a bohužel ani jejich efektivní řešení – nejdou dohromady s myšlenkovými šablonami, ve kterých se motají individualizované západní společnosti.
Předně – virus ani klima nezajímá, co si o nich myslíte. Nezajímá je, co si myslíte o čemkoliv. Existují nezávisle na vašem názoru na to, jestli vůbec existují. „Pandemie je pomstou skutečného. Jde o skutečnost, která není otevřená diskusi a která prolamuje příjemné iluze. Bez ohledu na to, s jak velkým úsilím se někteří pokoušejí zahnat ji svým oblíbeným druhem kouzel,“ píše americký sociolog Benjamin H. Bratton v nové knize lakonicky pojmenované Revenge of the Real – Pomsta skutečného.
Z toho zároveň vyplývá, že je do velké míry jedno, jaký máte uprostřed pandemie pocit ze svého jednání. I dobrý člověk může být infekční – a naopak. „Nezáleží na tom, jestli chce člověk ostatním pomáhat, nebo ubližovat. Následky má samotná biologická blízkost, na subjektivních záměrech nesejde.“
A nakonec – z pandemie podobně jako z klimatické krize (té se Bratton v Revenge of the Real věnuje méně) lidstvo nevyvedou líbivé individualistické mantry jako „sami buďte změnou, jakou chcete vidět ve světě“. Cesta vede skrz uvažování v planetární perspektivě, posilování veřejných institucí, expertní modelování na základě dat a s tím související propracovanější – a teď přijde ošklivé slovíčko – dohled. Zkrátka, Brattonovými slovy, skrze úplně novou „pozitivní planetární biopolitiku“.
Jak to u podobných knih bývá, návrh oné nové politiky patří ke slabším částem. Některé pasáže opakují už mnohokrát napsané, jako že „na datech záleží“ nebo že po škrtech ve veřejné správě posledních dekád jsou bohaté západní demokracie při řešení krizí v nevýhodě proti asijským technokraciím. (Nečekejte ale chvalozpěv na Čínu nebo Vietnam, Bratton není naiva.)
Jiné návrhy by si naopak zasloužily rozepsat víc, třeba proč je nutné při řešení globálních problémů pokročit od mezinárodní spolupráce přímo k planetárnímu uvažování. Stará dobrá mezinárodní spolupráce přece dokázala ledasco úctyhodného, zbavit svět pravých neštovic nebo ukončit ničení ozonové vrstvy. Navíc z nekoordinovaných lokálních protipandemických opatření získáváme spoustu cenných srovnání, na kterých je vidět, co funguje a co ne. Pravda, ne všude je o takové lekce zájem.
Nejasné návrhy ale zase tak nevadí. Hlavní hodnota Revenge of the Real totiž spočívá v odstupu, s jakým dokáže Bratton o pandemii psát, a to hned v jejím prvním roce, pravděpodobně prvním z mnoha. A hlavně v jeho pozorování nás, obyvatel bohatších a svobodnějších zemí, kteří se bouříme proti omezením.
Bratton píše: „Starý vtip říká, že na Západě jste v pubertě přečetli buď1984 nebo Atlasovu vzpouru a s vaším pohledem na svět už od té chvíle nic nepohne. Obě knihy vyšly během studené války a vyprávějí o suverénním jedinci, který si vezme zpátky svou ukradenou svobodu. Následně za ni platí tím, že po něm velký společenský Druhý (v orig. ‚larger social Other‘) začne slídit a montovat se mu do života. Svoboda tu znamená svobodu od dozoru, a proto hrdina odolává všudypřítomné společenské manipulaci a útlaku, až dojde ke svému osamocenému existenciálnímu triumfu. Tento motiv je vetkán do gramatiky západního politického selského rozumu napříč ideologickým spektrem.“
Když potom strašidlo jménem stát přijde se vcelku rozumnými a více či méně závaznými požadavky, jako že bychom měli nosit roušky, držet se od sebe dál, testovat se a nechat se naočkovat, situace spolehlivě vyústí v plné márnice: Nejsme přece ovce. A ta mela, když někdo začne jen nahlas uvažovat o onom zmíněném ošklivém slovíčku, o dohledu! Konkrétně třeba o povinných kontrolách certifikátů při vstupu do služeb nebo zapisování seznamů hostů pro případ, že by museli do karantény. (Což jsou příklady vybrané mnou, nikoli Brattonem.)
„Inflace pojmu ,dohled’ je po politické stránce debilizující a po intelektuální stránce nepoctivá,“ píše Bratton a pouští se do obhajoby extrémně nepopulární myšlenky, že totiž pro téma dohledu (v orig. „surveillance“) potřebujeme nuancovanější jazyk a neutrálnější výrazivo. Společenská kontrola a svoboda jednotlivce přece nemusejí být v absolutním protikladu, kontrola může zabezpečovat „svobodu neumřít brzy a nesmyslně“.
Bratton uvádí i další příklady toho, jak limitující je v těchto záležitostech náš jazyk a naše představivost. Starosvětský život na maloměstech si například můžeme idylizovat, pouze pokud zapomeneme, že každé takové město je „systémem sociální kontroly postaveným na rozpoznávání obličejů“.
Bratton, který momentálně působí v moskevském institutu pro média, architekturu a design Strelka, nabízí jakousi naději v příkladech proměn našeho myšlení při minulých pandemiích. Virus HIV nám do kapes vrátil kondomy, se kterými je sex méně kontaktní, a proto bezpečnější, ale zároveň pořád dost kontaktní na to, abychom si ho byli schopni užít. (Možná ještě výmluvnější, Brattonem nezmíněný posun je příklon části lidí k posílání erotických zpráv a fotografií.)
Při čtení mě napadla ještě jedna oblast, ve které společnosti nalezly rovnováhu mezi bezpečností na jedné straně a svobodou a dohledem na druhé: je jí automobilová doprava. Většina z nás vnímá existenci registračních značek, radarů, kamer sledujících provoz nebo emisních kontrol jako legitimní kompromisy. Pořád ale vnímáme linie, za které stát lézt nemá, vzpomeňme třeba na protesty proti tomu, aby dálniční kamery snímaly i posádky aut. I to by nám mohlo dávat naději, že přicházející výzvy nějak zvládneme.
Zároveň se ovšem vkrádá zneklidňující myšlenka, že je tato efektivní rovnováha na silnicích jen trpěným dědictvím minulých, méně individualistických a rebelujících generací. Možná z ní proto nelze vyvodit, že se naučíme s virem SARS-CoV-2 nebo křehkým klimatem žít v rozumně nastavených podmínkách. Kdybychom automobily vynalezli dnes, možná bychom museli poslouchat lidi, podle kterých většinu nehod spáchají absolventi autoškoly, a proto řidičáky nesmějí být povinné. Nebo naopak: Mě do auta nedostanete, je to samá chemie a fyzika.
Možná už jsme zkrátka ztratili schopnost racionálně nastavit pravidla ve sdíleném prostoru. Ověříme si to ještě za našich životů.
