Článek
Aktuální zprávy o cyklostezkách a jiných lidmi obsypaných výletních destinacích obrátily pozornost k otázce: Proč je tak obtížné se usadit a zůstat v klidu doma? Proč si nedokážeme odepřít své volnočasové aktivity?
Na vycházkách a vyjížďkách do přírody ani na běhání pro zdraví není nic špatného. Nutkání „vypadnout“ je srozumitelné. Může ovšem nastat situace, kdy to koliduje nejen s úředním doporučením, ale i zdravým rozumem.
Vysvětlení úkazu spočívá ve slově „aktivita“. Pojďme se na něj podívat blíž.
Přemoct aktivitu, odepřít si aktivitu není jen záležitostí vůle, ale vůbec celého nastavení společnosti. To není přehnané tvrzení.
Být aktivní (činný, výkonný) zní jako skrz naskrz správné a žádoucí. Tak jsme naočkovaní. Aktivita je na piedestalu.
A teď se často - v porovnání s tím, jak většina z nás fungovala a ráda by fungovala dál - žádá opak. Pasivitu ale máme zakódovanou jako nešvar, chybu, zahnívání.
Za což bychom, obáváme se, zaplatili - asi jako když mužstvo XY dostane gól a televizní komentátor shrne, že „doplatilo na svou pasivitu“.
Puzení „něco dělat“, takže například vyrazit „někam ven“ nebo dokonce „mezi lidi“, neplyne jen z nudy nebo potřeby socializace. Jde i o abstinenční příznaky z nedostatku aktivity, jak jsme se ji naučili chápat.
Totiž tak, že naše aktivita potvrzuje naši lidskou cenu a je vlastně smyslem naší existence. Ve skutečnosti někdy nejde o aktivitu, ale o pseudoaktivitu nebo jen neposednost, ale to v tom nehraje roli, neuvědomujeme si to.
Když hladina aktivity klesne pod obvyklou mez, jsme nesví, protože nám připadá, že ztrácíme své sebepotvrzení. Vím, že vysvětlovat tím, proč někdo mermomocí musí s dětmi na kolo nebo na piknik do parku, je trochu divoké. Ale někde vespod to v nás, co se musíme s naordinovanou pasivitou vypořádat, koluje. Tím spíš, jak jsme byli aktivní nebo pseudoaktivní doteď, je obtížné vstřebat vynucené omezení.
Koneckonců i psaní tohoto článku je mimo jiné pokusem o aktivitu nebo pseudoaktivitu, jak jí nejspíš společně rozumíme.
Aktivita je dobrá. O sportu už byla řeč, jejím dalším královstvím je hospodářství. Aktiva versus pasiva. Ekonomická aktivita, aktivita na trhu práce, aktivní politika zaměstnanosti. Nákupní aktivita.
Opatření jsou nejlepší, když jsou aktivní. Věci je potřeba řešit, zapojit se, o tom žádná, ale pokud možno aktivně. Vezměte si příklad z ministra Havlíčka.
Nejen to: Aktivní znalost cizího jazyka je víc než pasivní. Kdyby si měli vybrat, rodiče na třídních schůzkách uslyší raději, že dítě je v hodinách aktivní.
O aktivní dovolené, aktivním odpočinku nebo aktivním občanství ani nemluvě. Aktivita je únik od zlého. Možná i aktivní uhlí sem patří!
Výjimky ze schématu aktivní-pasivní se v jazyce vyskytují snad jen dvě: nikým nevolení, samozvaní aktivisté (z čehož plyne pro někoho vytoužený opak: pasivisté). A pak ještě pasivní dům. Tady se pro jednou znaménka aktivního dobra a pasivního zla přehazují.
