Článek
Demokracie je dlouhá a vážená tradice, ale tou může být pro někoho i rituální snědení předků. Ani demokratické volby nemusí přivádět k moci odpovědné politiky, aspoň ne konzistentně. Volby jsou vedené zástupnými tématy, které štěpí společnost na margináliích a zvolení zástupci politických stran nereprezentují celou společnost, jsou svázaní vlastními ideologickými škatulkami a snahou o znovuzvolení. Zastupitelská demokracie je stále lepší než alternativy, ale nešlo by volit trochu jinak? Klidně losem?
Letošní volební výsledek vedl zatím k oprávněně nadějným komentářům, které místo triumfalismu správně poukazují na ohleduplnost vůči voličům, kteří koalice nevolili, i proto, že za výsledek tentokrát může do značné míry souhra náhod. Bez ohledu na to, jak bude příští vláda vládnout, velmi pravděpodobně bude mít na příští volby vliv jen to, co se stane nejdříve čtvrt roku před nimi.
Politologové Larry Bartels a Christopher Achen si položili otázku, jestli může typický člověk zaneprázdněný vlastním životem zformulovat své vlastní legislativní preference, porovnat je s názorem jednotlivých stran a kandidátů, zapamatovat si jejich počínání během celého volebního období, odignorovat nereálné sliby a vybrat politiky, kteří budou zodpovědně reprezentovat jeho názory?
Odpověď na všechny otázky je hlasité: ani náhodou.
V knize Democracy for Realists předkládají jeden argument za druhým proti lidové teorii voleb, podle které jako celek dobře informovaní voliči racionálně přidělí hlasy kandidátům: Voliči se rozhodují nevyzpytatelně, často bez základní znalosti kandidátů, programů, politických reálií a dokonce i v překvapivém rozporu se svými ekonomickými zájmy. Dlouhodobé vlivy zpravidla ignorují, běžný volič umí dát do souvislosti s politikou pouze poslední tři měsíce před volbami. Volební trest za nekompetentnost tak nemusí přijít. A místo ovlivňování politiků svým vlastním názorem voliči přebírají hesla od stran, které jsou jim vkusem nejbližší. Výsledkem je pak častá paralýza a neschopnost zemí řešit zásadní problémy překračující jedno volební období, od dluhů po klima. Volby často nejvíc ovlivní v podstatě náhodné události včetně toho, jaké bude počasí (příliš deštivo a příliš horko aktuální vládě vezme víc než billboardová kampaň).
A není nutné se posmívat jen Američanům, dvě třetiny Francouzů prý neumí rozdělit strany podle politického spektra a polovina Němců není schopná posoudit, jestli strana Die Linke, Levice, je pravicová, nebo levicová.
Běžný člověk se o politiku spíš nezajímá a ti, kteří se o ní zajímají úplně nejméně, rozhodují volby nejvíc, tím že se k někomu přikloní na poslední chvíli čistě podle sentimentu kampaně. Ale ještě horší než volič bez přehledu může být volič s přehledem. Ten na rozdíl od méně zapálených kolegů někdy ani nezmění názor, i kdyby podle politikova výkonu měl. Protože se rozhoduje podle identifikace se stranou, jen si lépe pro sebe zdůvodní své rozhodnutí, i když může být mylné.
Náhoda hraje ve volbách velkou roli, ať už ve formě zneužití zástupných problémů typu lithium, nebo nečekané přírodní katastrofy.
Žraloci u kolébky Československa
Jak nepředvídatelně může v politice působit náhoda, ukazuje příklad z New Jersey roku 1916. Tamní pláže tehdy sužovaly útoky jako v Čelistech. Prezident Woodrow Wilson, který se zrovna ucházel o znovuzvolení, žraločí výpady samozřejmě nezavinil. Ale chytil se jich bulvár a ojedinělé útoky zatoulaného jedince měsíce prezentoval jako apokalyptickou invazi, kterou úřady zanedbávají. Wilson na to pak ve volbách doplatil a ztratil New Jersey a většinu severních států na východním pobřeží. Pro těsné Wilsonovo vítězství – a tím pádem i pro vznik Československa, tak jak se odehrál – byla tedy velmi podstatná náhoda, že žralok se těsně před volbami vypařil. A nebo se jen ochladilo a lidé přestali chodit na pláž.
Zastupitelská demokracie je zjevně dobrý vynález, jen často v rozporu s tím, jak probíhá demokratický výběr. Polarizace společnosti na chytlavých tématech je zajímavá pro předvolební analýzy, ale má svou daň.
Polarizace, mnohem vyšší než dnes, je sice odnepaměti běžnou součástí liberálních demokracií, ale to neznamená, že by na tyto kapitoly nebylo lepší zapomenout. Největší téma hned třetích amerických voleb bylo, jestli je Thomas Jefferson hermafrodit (nebyl), v 70. letech se v Evropě běžně střílelo po politicích a bídnou politickou kulturu naší první republiky je lepší schovat za budovatelský étos hezkých pasáží a Sokolů.
Jak tedy zachovat zastupitelskou liberální demokracii, méně polarizovat společnost na zástupných tématech, a možná i zvýšit kvalifikaci zástupců? Možná větší sázkou na náhodnost výsledků. Možná by stálo za to volit losem.
Zní to určitě jako šílenost. Ale za šílenost bývala kdysi považovaná i dnešní zastupitelská demokracie.
Výběr poslanců loterií ze všech občanů má tři předpoklady, velmi zábavně shrnuté Malcolmem Gladwellem na příkladu školních voleb v Bolívii:
1. Lidé, kteří umí nejlépe komunikovat a jsou nejčastěji voleni, nemusí být nutně dobří politici.
2. Nabídka kandidátů není reprezentativní.
3. Lidé špatně odhadují kandidáty, kteří pak v politice uspějí.
Ve všech případech by náhodný výběr mohl vést k lepším výsledkům.
Volby losem by probíhaly asi takto: každý občan s patřičnou kvalifikací, ideálně jen s čistým trestním rejstříkem, by se mohl nechat zapsat jako zájemce o poslanecké křeslo a jednou za čtyři roky by se ze všech zájemců vylosovala celá Sněmovna. Co by bylo dál, je k diskusi, nově zvolení poslanci by ze svých řad zvolili premiérku nebo premiéra, a ti by sestavili vládu, které by byla, nebo nebyla vyslovena důvěra. Vše ostatní by fungovalo jako dnes.
Za současnými i budoucími zvolenými poslanci by asi málokdo plakal, většinu z nich skoro nikdo ani nezná; ale jejich náhrada náhodně vybranými občany může čelit řadě dobrých argumentů.
Například, náhodně vylosovaní poslanci a poslankyně by mohli postrádat dostatečnou kompetentnost. Ale to nehrozí jen u náhodného výběru. Většina doposud zvolených poslanců měla velmi strohá CVčka. Pár let práce v obchodním oddělení T-Mobile sotva povede k nabídce převzít rovnou celý T-Mobile, ale po přesedlání do profesionální politiky se přesto Markéta Pekarová Adamová možná stane šéfkou nové Sněmovny. Jestli uspěje, tím víc by se hodilo do politiky přitáhnout další z desítek tisíc lidí s podobně načatou kariérou.
Nemluvě o dalších desítkách strýců a tet, kteří by na pracovním trhu možná vedli pobočku pošty, ale místo toho spolurozhodují o fungování desetimilionového státu se skoro dvoubilionovým rozpočtem. Teorie dlouhého pobytu v politice neprokazuje u veteránů nějaké speciální schopnosti. Pokud myslíte že ano, můžete nějakého aktuálně volného zkusit zaměstnat.
Současný výběr poslanců přes strany a kandidátky teoreticky působí jako záruka, že se do Sněmovny nedostanou nebezpeční, podezřelí, nebo rovnou kriminální lidé. Tato pojistka ale zjevně není stoprocentní, pro řadu lidí naopak současný systém funguje jako výtah k moci.
Ani specifické vzdělání nemusí pomoci, i když je reprezentované víc než běžná populace. Šestnáct lékařů v minulé Sněmovně neukázalo, že by jejich expertíza měla nějaký dopad v případu, kdy by se jejich pohled mohl hodit: během pandemie.
Také největší riziko poslanců-amatérů, že by si je mohl jednotlivě skoupit dostatečně vlivný magnát, není nic, co by bez obtíží nenastávalo v současném systému, jen je lepší si pořídit rovnou celou stranu.
Výběr z náhodně nalosovaných lidí samozřejmě zaručuje, že by ve Sněmovně byl určitý počet neschopných, bláznů, konspirátorů, nebo rovnou lumpů. Ale opět, ti mívají zastoupení i dnes. Optimistická hypotéza pro volbu losem by mohla být, že ve společnosti mají menší podíl než v parlamentu.
Největší výhoda volby losem je, že by do státních služeb mohla přivést lidi s vhodnými předpoklady i kvalifikací, které ale současný systém politických stran, kandidátek a volebních kampaní odradí. Komu by se chtělo opustit kariéru a věnovat se nevděčné práci ve straně s velmi nejistým místem na kandidátce, vše pod veřejným mikroskopem. Skromný, tichý a pracovitý člověk je sice ideální člen týmů, ale velmi špatný současný politik, protože neviditelnost je na překážku pro hlasitou kampaň.
Současný systém znevýhodňuje lidi, kteří z nejrůznějších důvodů nejsou teatrální, nemají potřebu mluvit na veřejnosti anebo jim je proti srsti rozdávat náhodným lidem letáky a prosit o hlas. Volební systém zvýhodňuje charismatické řečníky, ale úspěšné řečnění v kampani nebo pro televizi nezaručuje dobré výsledky.
Právě „běžní“ lidé, kteří by mohli být dobrými poslanci, ale z nějakého důvodu nezapadají do obrázku politika, by ze změny těžili nejvíc, spolu se zemí kterou spravují. A i z „běžných“ lidí se můžou vyklubat zajímaví. Zatímco v současné situaci by Masaryk s Havlem možná mohli doufat ve státní příspěvek za 1,5 procenta hlasů, při volbě losem se takových nezařaditelných kandidátů může vyklubat víc.
Volby losem by mnohem lépe reprezentovaly společnost. Účast žen by byla bližší polovině, bylo by asi víc mladých poslanců, víc různých expertíz a životních zkušeností, víc reprezentantů etnických skupin, nebo třeba víc lidí s hendikepem. A pokud se složení Sněmovny někomu nebude pozdávat, nic nebrání vlastní kandidatuře. I kandidatura losem dává pravděpodobnější šanci na zvolení než mnoholetá anabáze stranickým sítem. Jeden ze sta tisíc kandidátů je sice stále velmi nízká pravděpodobnost, ale výrazně vyšší než jeden z pěti milionů odevzdaných hlasů. Nelíbí se vám politika a víte jak na to? Tak si to zkuste sami.
Volby losem bez stranických aparátů by umožnily barevnější koalice při hlasováních, při volbě by se každý poslanec skutečně řídil vlastním přesvědčením, ne tlakem stranického sekretariátu. A to nejlepší, vůbec by se při své práci nemusel ohlížet na to, čím běžný poslanec stráví nejvíc času: na znovuzvolení.
Právě strach o znovuzvolení paralyzuje rozhodování a zvyšuje tlak na odkládání nepopulárních kroků. Místo průběžného šetření se nekoncepčně škrtá, až když nelze jinak. Místo danění podle aktuálních příjmů a potřeby se slibují nepřekročitelná a nesplnitelná nedanění, nebo danění. A i zcela amatérská Sněmovna by v případě nutných šetření asi neargumentovala marginální změnou vozového parku ministerstev.
Současný stav, kdy ze čtyřletého mandátu padne i půlrok na skládání vlády a poslední dva roky jsou pomalou přípravou na další volby, zkracuje legislativní dobu na polovinu. Jednou vylosovaní poslanci by neměli co ztratit. Bez obav z tlaku voleb by mohli vykonávat to, co je tíží, ne to, co chtějí slyšet úzce zacílené demografické skupiny potenciálních příznivců.
200 nezávislých poslanců by také nemuselo znamenat konec stranické politiky, naopak. Pokud by si chtěly strany zcela správně ponechat vliv, měly by být co nejaktraktivnější a otevřenější pro násobně větší počet členů. Stotisícová strana přece bude mít větší šanci ve volbách uspět „svými“ vylosovanými kandidáty než současné malé strany, které nové členy nabírají jen velmi pozvolna, nebo vůbec.
Volby losem mají přesto důležitý vykřičník, nejsou dost vyzkoušené. Athénský experiment je příliš vzdálený, aby se dal zhodnotit. Výběr losem sice ukazuje své výhody v malých a menších volbách, třeba ve školních radách, amerických a britských porotách. Ale ve velkém, na úrovni parlamentu, je ještě nikdo nevyzkoušel.
Zjevně nehrozí, že bychom byli první. Ale také není nutné experimentovat hned se Sněmovnou. Třeba by šlo volbu losem vyzkoušet při některých jiných volbách, ideálně takových, kde by se hodilo trochu zrevidovat pravomoci, aby v podstatě reprezentativní funkce nemohla být unesena osobností nositele. A příštího prezidenta, nebo prezidentku vylosovat.
