Blog: Případ Feri jako urychlovač. Sociální sítě do škol i pokojíčků

Máte-li v roce 2021 doma nezletilé dcery, nelze na to nemyslet. Jak se vypořádají s životem v bytnícím digitálním prostoru? Už dnes je nestíháte. Holky si půjčí mobil. Na povolených pět minut. Milují zvířata. Na YouTube sledují jistou Veroniku. Natáčí se, jak krmí psy. Trénuje je. Vcelku poučné. V pořádku. Veroniččin kanál děti nijak neohrožuje, ba naopak. Díky za to. Problém je, že i když nastavíte všemožné rodičovské zámky, není to stoprocentní záruka. Děti mají značné skills, jak se dnes říká, k pohybu na internetu. Skills, o nichž my, ok boomeři, nemáme ponětí. Jejich využívání je může mimoděk poslat do temných zákoutí webu. Internet a sociální sítě nejsou zlo. Obývají je ale, stejně jako hmotný svět tam za okny, i zlí lidé. A technologie bohužel umožňují zlo šířit rychleji, účinněji a relativně anonymně.

Triviální úvodní moudro máme za sebou. Postupme k řešení. Zakázat dětem přístup do online prostoru nebo mohutné galaxie her je nesmysl. Z mnoha důvodů. Pokud například nechcete, aby bylo vaše dítě v kolektivu za mimoně, vyčleníte mu jednou týdně půlhodinu pro Minecraft. Může vám to být protivné. Byli byste šťastnější, kdyby na dvorku skákalo přes oldschool švihadlo. Ale když to neuděláte, bude se váš potomek u školního oběda smutně hnípat v rybím filé pod bandaskou s přeslazeným čajem. Odstrčený. Nechápající, o čem je řeč. Za našeho dětství se hrálo sovětské Nu pogodi! Inu, teď je to Minecraft.

Nemoudré je, řekl bych, i shazování online zábavy, vysmívání se jí. Sociální sítě vám, jako třeba mně, mohou lézt na nervy. Ale i když je budete ignorovat, nezmizí. Děti se do nich stejně jednou zapletou. Čím později, tím lépe. Podobně jako se většinou snažíme maximálně oddálit okamžik, kdy dostanou vlastní mobil nebo dnes mezi školáky tak populární chytré hodinky. Prozíravější než dětem vykládat, jak jsou sítě přiblblé, je snažit se je pochopit. Zajímat se o jejich fungování. Přemýšlet, co vlastně teenagerům přinášejí. Proč jsou pro ně tak lákavé. A také které sítě trendují, abych opět použil aktuální terminologii.

Když teď například francouzský ministr vnitra Gérald Darmanin prohlásil, že se ze Snapchatu stala „sociální síť na drogy“ s donáškou až do domu, kde je podle něj objednání drog stejně snadné jako objednat si pizzu, je namístě zpozornět. A hlavně o tom s dětmi mluvit.

Podobně jako pokud nyní Facebook a Instagram oznámily, že umožní uživatelům skrýt počty lajků. Záměrem je prý omezit tlak na úspěšnost a nabídnout ochranu psychického zdraví. Znovu asi není lepší cesty, než si o tom s dětmi u nedělního oběda neformálně promluvit. Co to pro ně znamená? Je to dobrá, nebo špatná zpráva? Nebo jaká je to podle nich vlastně zpráva? Opakované projevování zájmu o jejich virtuální klon může v budoucnu vést k tomu, že se nám, rodičům, budou se svými případnými problémy z online světa ochotněji svěřovat.

Ale to nestačí. Jsem přesvědčený, že by se „internet“, a teď nemám na mysli povšechně pojaté a spíše technicistní „informační technologie“, měl stát plnohodnotným školním předmětem. Velmi důležitou disciplínou. S důrazem na prosté uživatelské dovednosti. Na webovou gramotnost. Doba k tomu dávno nazrála. Digitalizuje se úplně vše. Děti by se o tom měly ve škole dozvídat od učitelských autorit. O spoustě dobrého, co internet umožňuje. Ale také o problematických tématech.

Potíž je, že – pokud se vrátíme k hlavnímu tématu, tedy sociálním sítím – naprostá většina učitelů sedí s rodiči na stejné střídačce. Vyloučení ze hry. Facebook, Instagram, Twitter. Jistě. Tomu ještě, snad, trochu rozumíme. Věříme, že je teď TikTok nejvíc cool sociální síť. Pokud si to myslíme my, 45 plus, lze se vsadit, že už to dávno není pravda. A že hip je teď nějaká platforma, o jejíž existenci nemáme tušení.

Bylo by přesto fantastické, kdyby školy hned od první třídy zanesly do osnov předmět „Internet, sociální sítě, a jak se ve virtuálním světě bezpečně pohybovat“.

Trailer dokumentu Sociální dilema, který se sítím kriticky věnuje:

Což je ovšem iracionální plán, který logicky naráží na personální limity. Pedagogem by musel být svěží junior, který věci rozumí. Ale kde jej vzít? Ve světě rigidních tabulkových mezd je nezaplatitelný. Cestou by mohly být, příznačně, online lekce. Ale spoléhat na to, je jako chodit každý týden do trafiky sázet Sportku. Naivní.

Škola může a měla by pomoci. Klíčová odpovědnost ale zůstává na nás, rodičích.

Sebevzdělávání je fajn. Snaha o co nejotevřenější komunikaci s dětmi super. Zásadnější je ale cesta ven. Do offline světa. Na fotbalové hřiště, do koňské stáje, na tenisový kurt, do kroužku přírodovědy, do umělecké školy, na gymnastiku, šachy, do skauta, do plaveckého oddílu, kurzu autorského psaní, na lekce malování na sklo, spaní pod širákem, na hodiny španělštiny, recitace, flétny, nocování pod širákem s pozorováním Velké medvědice. O víkendu na rodinné celodenní výlety do lesů, cyklovýšlapy, loutkovou divadelní pohádku, úplně zbytečné válení se u rybníka, pomáhání dědovi se štípáním polen, lovení pulců z žabinců, šplhání po stromech, ležení na louce s žaludky narvanými přepálenými špekáčky. Na návštěvu kina i s popcornem a od pohledu jedovatou limonádou, když to nejde jinak. Hodí se cokoliv, co se děje mimo internet. Cokoliv, co dětem ukáže, že počítač a telefon zdaleka neskýtají jedinou a nejlepší zábavu.

Přes všechno úsilí se věci mohou zvrtnout. A váš školák, teenager, student natrefí na charismatického a okouzlujícího týpka. Takového, s nímž chce být každý kámoš, borce, jenž imponuje holkám. A který, jak v článku Alarmu a Deníku N popisují svědkyně, používá právě sociální sítě k nepěkným věcem. „Kdy mi pošleš nudes?“ ptá se. „Kde seš?“ „Seš lesba?“ „Zůstaň doma, já tam přijdu.“ Anebo: „Pořád se ptal, kdy teda něco bude, že na mě bude něžnej a hodnej, že si uděláme hezký večer. Moje odmítání vůbec nebral v potaz. Zároveň se mi snažil vlichotit a říkal, že jsem chytrá a hezká, milá. Zatímco zezačátku, kdy jsme si psali, jsem to brala většinou jako humor, po desítkách snah ho utnout, které zůstaly absolutně nevyslyšené, mě to už strašně obtěžovalo. Naštěstí pak asi zjistil, že nic nebude, a tak konverzaci sám přerušil.“

Asi ta nejméně ošklivá svědectví o údajném predátorství Dominika Feriho. Přesto krajně znepokojivá, jsou-li pravdivá.

Existuje tedy nějaké obecné východisko? Jasná rada, účinný recept, zaručený návod? Bojím se, že nikoliv.

Snad jen, obrazně řečeno: dávejme svým dětem co nejvíc smajlíků, lajků, srdíček a palců nahoru. Budou se na světě cítit bezpečně, milovaně. Bez ohledu na to, co jim případně nějaký nabubřelec napíše do messengeru.