Článek
Ten obraz se mi prostě nedaří dostat z hlavy. Středa, osm hodin ráno. Vracím se ze směny rodinného taxikáře do home office. Na trase mám frekventovanou křižovatku, u které je už zdálky jasné, že něco není, jak má. Záplava majáků, hasičské auto, asi pět policejních a na travnatém ostrůvku rozdělujícím čtyřproudovku, jako nejčernější možné znamení plachtová zábrana, kterou záchranáři bohužel musejí vztyčovat, aby zabránili čumilům zírat na nejhorší scény ze všech.
Červená na semaforu mne zastavuje sotva dva metry od toho všeho, přesto z dění v protisměru nespatřím vůbec nic. Nechci. Za první polovinu z více než dvaceti let novinařiny jsem takových scenérií viděl nespočet. Nezvykl jsem si nikdy a upřímně nemyslím, že bych toho byl někdy schopen.
Takže radši chvíli očima fixuju SPZ auta před sebou a nakonec pohled pro jistotu stáčím přes sedadlo spolujezdce opačným směrem.
A tam ho spatřím. Hubený mladý muž, skoro ještě kluk, chce se říct, sedí na betonové zídce, lokty opřené o kolena a ve tváři naprosto nepřítomný výraz, prázdný pohled upřený někam, kam teď vidí jen on. Kolem několik policistů, zdá se, že na něj jeden mluví, ale jestli mladík slova vnímá, nejde nijak rozpoznat.
Na semaforu skočí zelená, kolona se rozjíždí a já nechávám mladíka, policisty i plachtovou zábranu se vším, co skrývá, konečně za sebou. To ještě netuším, že ten jeho výraz se mnou zůstane ještě dlouho.
Zhruba za dvě hodiny skáče do mailu policejní zpráva o dopravní nehodě. Není těžké uhodnout, o které. Bohužel taky platí, že všechny indicie byly správné. Auto s mladým mužem za volantem, skútr s jednapadesátiletým řidičem a šestnáctiletým chlapcem. Hoch zraněný v nemocnici, řidič malého motocyklu bohužel nepřežil.
Myšlenky, úvahy, dedukce, představy, nic z toho už nejde zastavit. Byl to táta, který vezl syna do školy? Ráno se vypravili, posnídali a vyjeli jako každý den? Jako já dám snídani svým dětem a odvezu je? Odkud jeli? A kam? Co bylo to poslední, co si řekli?
Netuším, jestli něco z toho je blízko pravdě, možná bylo všechno ještě jinak. Na tom nesejde. Jisté je, že pro několik lidí už nebude nikdy nic stejné, jako před středečním ránem. Pro blízké řidiče skútru, pro zraněného chlapce, ani pro hubeného mladíka s nepřítomným pohledem sedícího na zídce, který (podle čtvrtečních zpráv od policie) tragédii zřejmě zavinil, když vjel do křižovatky na červenou.
Ať jel kamkoliv, ať měl jakékoliv plány na středu i do života, taky on bude jen těžko pokračovat po stejné cestě. Obvinění, soud, jistě i trest, pokud se jeho vina skutečně prokáže. A především zbytek života s osudným středečním ránem a všemi následky v paměti.
Jeho prázdný nepřítomný pohled mám už druhý den před očima a nemůžu se zbavit pocitu, že on si tohle všechno už v té chvíli začínal uvědomovat. Možná už mu v hlavě i zněla ta jediná věta, která s ním zůstane dlouho - a dost možná navždy: „Kdybych já jen na tu brzdu šlápl.“
Pokud na tomto místě čekáte nějakou převratnou pointu a hluboké poučení, budete zcela jistě zklamaní. Nic takového nemám. Ve čtvrtek jsem znovu nastoupil na ranní směnu rodinného taxikáře. Pro mne se naštěstí nic nezměnilo. Až na jednu drobnost. Pokaždé jsem při pohledu na červenou na semaforu zároveň uviděl i tvář toho hubeného kluka.
