Blog: Všichni budeme „nahoře bez“, zaveleli čeští politici

Psal se rok 2015 a nově zvolený řecký premiér Alexis Tsipras vyvolával pozdvižení. Samozřejmě v politické rovině jako radikální levičák a tím lehce obávaný potížista. Ale také v rovině módní. Ať šlo o jakkoli významné jednání, v jeho oděvu jeden pro politiky do té doby bezmála povinný prvek povážlivě chyběl. Kravata.

Někteří jeho političtí partneři na to méně či více výrazně upozornili, jak připomíná Washington Post. Tehdejší předseda europarlamentu Martin Schulz mu laškovně sevřel porozepnutý límeček a italský premiér Matteo Renzi mu dokonce hedvábnou vázanku veřejně věnoval.

Pro Tsiprase chybějící kravata byla hned dvojím symbolem. Značila vyčlenění se z kolektivu zkostnatělých a sešněrovaných tradičních a zejména konzervativních politiků. A pak reprezentovala boj za řeckou svrchovanost v době, kdy zemí otřásala dluhová krize. Přislíbil, že si kravatu uváže, až se Řecko zbaví jha diktátu euroskupiny kvůli obřím dluhům ohrožujícím společnou měnu. S kravatou (tedy ne tou od Renziho) se objevil až po třech letech, kdy se sice jeho stát dluhů nezbavil, ale dospělo se k dohodě, která přece jen umožňovala vládě normálně fungovat (tedy i bez neustálého dozoru zpoza hranic trošku rozhazovat).

Takových Tsiprasů je v letošní volební kampani v Česku celá řada. V podstatě všichni. Naposledy to byl přehlédnutý detail na konzervativně modré záplavě, která doprovodila start kampaně ANO a byla interpretována jako namlouvání si ODS. Dobře střižené obleky (v naprosté většině) a k tomu bílá pod krkem rozepnutá košile. Dámy jednolitě modré, dokonce v téměř stejném tónu (až na jednu výjimku). Za první řadou takto vyvedených lídrů následovala řada bílých košil jako pokračování dřívějších kampaní. Vizuálně jednoduché a přehledné.

Již jednou jsme v tomto sloupku zmiňovali „bezkravatovou“ symboliku. Platí, že politik se tak snaží být přístupnější širším masám. Nebýt tak upjatý, působit uvolněněji. Přesto v košili nadále dostatečně profesionálně a důvěryhodně.

V evropském a jemu kulturně blízkém prostoru to mělo donedávna ještě jeden rozměr. Většinou tuto strategii volili kandidáti vybočující ze zavedeného systému a spíše vlevo na politickém spektru. Proto je Tsipras toho dobrým příkladem. Šlo o naznačování faktu, že pánové bez kravat „nejsou jako oni“. Tedy tradiční politici, reprezentující zkostnatělý systém, který je svázán zbytečnými pravidly a… kravatami (ve výsledku kravata vážně k ničemu není).

Jenže když si prohlédnete fotky z letošních kampaní, není jasné, proti komu by se takto měli čeští politici vymezovat. Sami proti sobě? Bez kravat začínali Piráti a STAN i komunisté. Bez vázanky kampaňuje i ten, který se jinak vizuálně s dýmkou či pletenými vestami profiluje echt konzervativně. Tedy Petr Fiala.

A rozvolněné límečky už nejsou vyhrazeny jen náměstím. V nedávné debatě na Primě, kam se dokonce uráčil jít čelit svým oponentům i Andrej Babiš, to bylo půl na půl. Premiér Babiš a Pirát Ivan Bartoš měli pod krkem uvázané uzly (nutno podotknout, že v kontextu české politiky dokonale, projděte si někdy fotky na stránkách krajů a to množství nakřivo uvázaných kravat je až fascinující). Naopak Marian Jurečka či Jan Hamáček byli „nahoře bez“.

Očividně uvolnění jsou všichni napříč spektrem a nejsou zkostnatělí jako ten systém, který tu máme. Ovšem systém, kteří sami reprezentují. Ať se jakkoli tváří, že ne. Andrej Babiš a jeho lidé jsou ve vládě skoro osm let, což je čtvrtina polistopadové éry. Piráti byli svěžím větrem taky pěkně dávno, dnes jsou zavedenou stranou činnou na všech úrovních politiky. O zbytku politického pelotonu snad není třeba mluvit.

Propracovaná symbolika, kterou se snaží marketéři prodat, tak vyprchává.

Má tedy smysl, aby se někdo pokusil o opak? Být přísně kravatový? Spíš ne. Běžný život ukazuje, že pravidla pro oblékání se rozvolňují. A proniká to i do tak konzervativních míst, jakými je britský parlament, kde ještě donedávna platilo, že pán bez kravaty nesmí promluvit. Jenže bylo to, jak je v britském zákonodárství často zvykem, nepsané pravidlo, a tak se jednou podle Guardianu proslulý šéf sněmovny John Bercow rozhodl, že ho vymáhat nebude.

Jinde ve světě pak mají kravaty ještě nádech boje o vyrovnání se s koloniální minulostí. V novozélandském parlamentu se měsíce vloni i letos řešil případ maorského poslance Rawiriho Waititiho, který trval na tom, že kravata je koloniální smyčka a místo ní nosil tradiční hei tiki – na řemínku zavěšený opracovaný kámen. A pravidla se nakonec změnila v jeho prospěch. Podobný případ řešili i v kanadském parlamentu.

Řadu desetiletí pak politici z různých bývalých kolonií kravaty – ten falický symbol vnucený bílým mužem – obcházeli například nošením košil bez límečku dopnutých až ke krku, či až ke krku uzavřených sak.

I v některých již výše zmíněných sněmovnách ale stále platí jedno drobné pravidlo pro pány. Bez kravaty to jde, ale rolák není náhradou košile. To je pozoruhodný detail vzhledem k vizuálům kampaně ANO. Na billboardech se šéf zjevil tentokrát v modrém roláku.

Z hlediska symboliky jde o extrémně mnohovrstevnatý kus oblečení a v kampani tak o značně riskantní volbu, protože každý si může k roláku podvědomě (opravdu to nikdo z nás neřeší na první dobrou) vztahovat jiný výklad.

Roláky jsou známé někdy od 18. století a až do počátku 20. století byly jednoznačně spojované s pracující třídou. Na tu Babiš bezesporu cílí. Jenže pak se přehouply do druhého extrému a staly se také ikonickým kouskem pro silné a nezávislé ženy. Milovala je třeba Marlene Dietrichová.

Někdy v 60. letech jim pak Audrey Hepburnová propůjčila na jednu stranu elegantní a aristokratický nádech, ale zároveň spolu s tím i rebelství spojované s beatnickou generací. Po dlouhá léta se tak z roláků stal jakýsi protisystémový symbol. Což je stále Babišova rétorika, že není jako „oni“, byť moc ve státě drží již osm let, jak bylo řečeno.

Po přelomu milénia ovšem roláková symbolika opět postoupila. Zůstala jí elegance plus k tomu konzervatismus a upjatost. Kdo viděl film Lepší pozdě nežli později, kde si ho lehce denerevující a rozhodně konvencemi svázaná Diane Keatonová nechá rozstříhat Jackem Nicholsonem, přesně ví, o čem je řeč. To už je asi trochu mimo Babišův zásah, ale třeba se pletu.

A nakonec řada veřejných osob volila rolák ve chvíli, kdy se dostaly do křížku s právem nebo veřejným míněním. Byl to třeba dlouholetý právník Donalda Trumpa Michael Cohen, když se od prezidenta chtěl v rozhovoru pro CNN distancovat. A značku podvodníků mu propůjčila Elizabeth Holmesová, která zvládla se svým start-upovým projektem Theranos podvést zkušené investory, politiky i média a stvořit multimiliardovou bublinu. Tady vůči Babišovi raději bez komentáře.

A teď si vyberte. Jestli to nebylo jednodušší, když politici „kampaňovali“ pěkně v kravatě a řešila se jen symbolika volby vzoru a barvy. Což je také celá věda.