Článek
O prodlouženém svátečním víkendu jsem byl dojat. Zas a znovu. Na túrách po Jizerských horách a Českém ráji mi každý blátivý otisk mých tenisek připomínal, jaké výsady se nám dostalo. Žijeme na jednom z nejúžasnějších míst planety. Netrápí nás nesnesitelné úmorné horko ani nepřetržitý ubíjející chlad. Ještě pořád prožíváme čtvero ročních období. Ba co víc, půvab české přírody je omračující.
Po návratu k počítači, zapojiv se opět do žurnalistické práce, se moje pohnutí změnilo ve frustraci. Ženy a muži, kteří by rádi převzali odpovědnost za tuto zemi, na sebe na sociálních sítích a v televizi hulákají kvůli pěstování ředkviček. Prskají si do obličejů pro idiotskou a totálně ujetou myšlenku czexitu. Předstírajíce zaujetí, zabývají se veřejnými toaletami, totiž pro kolik pohlaví se budou napříště stavět. Nepodstatné pitomosti. Jistě, kampaň je marketingem řízený dialog hluchých. Přesto je těžké nad ní nebědovat.
Smutné je, že tomu, co říkají, mnozí politici nevěří. Ve většině jde o inteligentní bytosti. Mají přehled, znají svět. Vědí, co je teď a v dalších mnoha desítkách let nutné dělat. Co jediné je zásadní. Jen se to, svatá prostoto, bojí říct nahlas. Aby náhodou nenaštvali voliče. Toho fiktivního zprůměrovaného panáka, který ve skutečnosti vůbec neexistuje.
Nechali se do téhle stupidní hry natlačit v domnění, že jinak to nejde. Že jinak se politika dělat nedá. Že kdo nemluví výhradně o penězích, nádavkem aktuálně o (imaginární) migraci, nemá šanci.
Velké počty mladých prožívají v těchto otázkách extrémní či silnou bezmoc, strach či smutek, ale také deprese.
Jaký to omyl! Naštěstí je nenáročné z něj kandidáty vyvést. Étos doby se mění rychleji, než jsou boomerští spin doctors schopni vstřebat. Pro víc než 80 procent mladých Čechů je dnes ochrana klimatu úplně klíčová věc. A pro nás, muže v krizi středního věku, obtížně pochopitelný termín „environmentální žal“, je jejich denní emocí. „Už vědí, že změna klimatu je závažný problém a je důležité, aby Česká republika snižovala své emise skleníkových plynů bez ohledu na emise jiných zemí. Velké počty mladých prožívají v těchto otázkách extrémní či silnou bezmoc, strach či smutek, ale také deprese a bylo by riskantní v nich tyto pocity posilovat,“ konstatují autoři výzkumu České klima 2021.
Což dnešní lídři – čest výjimkám – vyděšení ignorováním problému, přesně dělají.
Jsou ale i prostší a atraktivnější metody, než přesvědčovat politiky prostřednictvím výsledků průzkumů. Schválně si to zkuste. Je neděle, vyjděte si do lesa, do polí, do parku, na vřesoviště. Udělejte si piknik na louce. Zdolejte skálu nebo skalku. Vyběhněte ven. Zapuďte na chvíli starosti, a že jich všichni máme, nakonec – ano – především se složenkami.
Když to uděláte, když si na moment necháte hlavu profouknout podzimním fénem, když s čistou myslí pohlédnete krajině do proměnlivé, ale pokaždé úchvatné tváře, dojde vám, nakolik je aktuální česká politika absurdní. Jak strašně je mimo. Možná si řeknete: Vážně chceme o všechnu tuhle krásu přijít?
Už nikdy – o tom jsem přesvědčen – pak nesvěříte moc lidem, kteří se na summitu Evropské unie nestyděli položit plénu otázku „Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok 2050, jenom proto, že je tu teď taková klima-atmosféra?“
Volit politiky tohoto ražení by byl zločin proti přírodě. Proti lidskosti. Proti dětem. Byl by to zločin proti budoucnosti vlastního druhu.
Pud sebezáchovy je silnější než miliardářská kampaň.
