Článek
Byly to divoké měsíce na sklonku devětaosmdesátého a počátku devadesátého roku. Psaly se nádherné dějiny pádu bolševismu. V undergroundu, který již nebyl undergroundem, se ale dělo i cosi temného. V mém rodném Jablonci se v sokolovně stavělo pódium pro Orlík. Tehdejší urban legends tvrdily, že kdo nepřijde ostříhaný dohola, bude ochrankou u vchodu do sálu oholen břitvou. Bez ohledu na krevní ztráty.
V naší partě zastydlých introvertů, napůl už čtenářů Dostojevského a napůl ještě Rumcajse, jsme poslouchali křehčí Depeche Mode, The Cure nebo Laibach. I punk a oi! scéna, na Západě už dosti passé, ale byla pro nás po odemčení socialistického žaláře svěží a čerstvá. Hodná pozornosti, našlapaná energií. V ideologii, i té hudební, panoval chaos. Nerozlišovali jsme, nebo jsme toho v patnácti nebyli úplně schopní, kdo je rasista, ultrapravičák, kdo levicový extremista, kdo neškodný blbec, kdo šíří nenávist a kdo je ideologický vrah. Po dětství s estrádou Ein Kessel Buntes jsme hltavě vdechli cokoliv nekomerčního, nezávislého, jiného.
Čili koncert Orlíku s Danielem Landou byl na maloměstě událostí měsíce. Nasadili jsme kulichy, aby nás samozvaní lazebníci nepřipravili o pěstěné novoromantické vlny. Oblékli jsme takzvané hedvábky, ve skutečnosti depešácké, lehké, na tehdejší poměry extrémně drahé černé bundy, střihem ovšem v podstatě nerozeznatelné od bomberů.
Kštice nám samozřejmě ve dveřích nikdo nevyškubal. Ale i tak. Nebylo to příjemné. Šlo o zážitek násilný, destruktivní, necivilizovaný. Většina publika byla našrot. Skinheadi, tehdy ještě společně s pankáči, pogovali tak divoce, že kdo se neuchýlil pod stůl ve výčepu, riskoval kopanec „těžkou botou až nahoru zavázanou“, jak hřímal Landa. Pod pódiem několik hololebců bezostyšně hajlovalo, aniž by je dnešní spasitel České republiky napomenul, byť sám neonacistou nikdy nebyl.
Když koncert skončil, vydala se banda nalitých primitivů – tady je třeba zdůraznit, že tak učinili z vlastní vůle, Landa k tomu rozhodně nikoho nenabádal – k nedaleké ubytovně, kde žili Vietnamci. Byl jsem jedním z těch idiotů. Bezdůvodné trestné výpravě jsem přihlížel jen zpovzdálí, napůl vyděšený, napůl adrenalinem a pivem vybuzený. Což mě neomlouvá. Dynamika davu je mnoha psychology a filozofy dávno prozkoumaná. Bůhví, jak bych reagoval, kdyby opravdu došlo k akci. Naštěstí tehdejší Veřejná bezpečnost papundeklovou barabiznu preventivně obklíčila. A tím to zhaslo. Dodnes zahanben vzpomínám na nejnižší pudy, jimiž jsem se nechal opanovat.
Co také řekl Daniel Landa Seznam Zprávám
O svém případném politickém angažmá: Určitě není vhodný, aby člověk bez řidičáku, kterej je navíc absolutní antitalent na řízení autobusu, řídil autobus plný lidí. A to je můj případ. Jsem na to nevhodná bytost, neřízená střela. Absolutně a totálně.
O politicích brojících proti anticovidovým opatřením: Třeba Svobodní a SPD si tak úplně blízko být nemusí. Mrzí mě, že nejsou schopni se domluvit a zatáhnout za jeden provaz, ale nic s tím neudělám a ani dělat nechci.
O tom, zda nemá obavy, že k sobě naláká extremisty: Skuteční extremisti mají svoje modly, a to já, myslím, nejsem. Od začátku se navíc snažím tu sílu, kterou probouzím, kultivovat skrz naše národní symboly a jejich inspirativní výklad. Mluvím o hodnotách, o 14 hodnotách lidství. Tohle riziko je podle mě ošetřeno hodně dobře. Ta síla musí být ušlechtilá, vznešená, nesprostá, ale akceschopná a obrovská.
Leč dosti sebemrskačství. Pojďme k dnešku. Na rozdíl od dob Orlíku, kdy z něj šla hrůza, roku 2012, kdy se tragikomicky na předávání Zlatých slavíků prohlásil za Kouzelníka Žita, případně začátku letošního roku, kdy coby zástupce jím vysněného Blanického manifestu v parlamentu mluvil o „virovém protektorátu“, působí dnes Daniel Landa příčetně.
O to strašidelnější je, co v rozhovoru pro Seznam Zprávy vykládá. Na otázku „Kam až to může zajít? Bude to odpor verbální nebo až fyzický?“ odpovídá Landa: „To vám neřeknu.“
Prosím? Dočká se snad naplnění halekačka Orlíku pojmenovaná Všem (který se nechaj' utlačovat)?: „Ty se ho bojiš, ku*va a proč / urazil tě, tak po něm skoč / vrať mu tu ránu / ty že si rváč / něco ti řeknu / jsi pěknej s*áč?“
Kryl a Foglar jako štít
Před čtrnácti lety si Landa nejapně ukradl odkaz Karla Kryla. „Celé mi to přijde absurdní,“ řekl tenkrát Právu Krylův bratr Jan. „Důrazně proti tomu protestuji, ale to je tak jediné, co můžu. Vadí mi, že bratrovy písně zpívá Daniel Landa, ale jsem proti tomu bezbranný. Můžu jen protestovat.“
Teď se v interview, které na Seznam Zprávách vyšlo v pátek, Landa ohání Foglarem. Dojímá se jeho šlechetností. Těžko říct, co na Landovo přicucnutí se na Jestřába říkají fanoušci Mirka Dušína a Velkého Vonta. Rychlé šípy každopádně vždy apelovaly na vytváření všeobecně přátelské společnosti a striktně vystupovaly proti násilí.
Landa naproti tomu v rozhovoru pro Seznam Zprávy na konstatování redaktorů, že jim „slovo odpor přijde už blízko tomu, že vezmete do ruky zbraň nebo vidle…“ lakonicky reaguje takto: „Přesně toto slovo je v Listině – ve chvíli, kdy bude někdo demontovat právní stát, občané mají právo na odpor.“
Aha.
Daniel Landa v době, kdy se považoval za Kouzelníka Žita.
A vůbec. Landův charakter, podstatu jeho bytosti, nechtěně odhaluje dikce tohohle samozvaného husity, jeho mimika, přepálené národovectví, šíření konspirací, probleskující agrese. Jako Žito například v živém televizním přenosu otevřeně vyhrožoval kolegům z hudební branže: „Chtěl jsem říct, že ve vodách showbyznysu jsou lidé roztomilí, milí a je to v pořádku, ale já sem nepatřím, protože jste zmetci, zloději a jsem na vás nas*án. Za rok se vrátím, a jestli se to nezmění, tak vám ublížím!“.
Pěkné. Naštěstí se nestalo nic. Což je, mimochodem, další soustavný rys Landových počinů. Velkolepé plány, nulové výsledky, Spoluzakládal řád Ordo Lumen Templi, který měl úplně proměnit Českou republiku, aby z něj zanedlouho vycouval. Následně si vytyčil za cíl vybudovat za dvě miliardy chrám Zlatého draka. Skončil neschopen splatit milionové dluhy. Srandu si z něj dělají i historici: „Vezmi Blaník, Říp, Husa a husity, Žižku, Bílou horu, křižáky, Karla IV., Lipany, legionáře i letce z Anglie, k tomu pořádnou porci patosu, umixuj z toho písně plné příběhů o výjimečných a stále zrazovaných Češích a můžeš se stát trubadúrem současnosti. Jen nesmíš hledět na historickou realitu…“
Politicky a myšlenkově je „bílej jezdec“, byť statisíci lidmi stále adorovaný, úplně mimo jedenadvacáté století. Podle mnohých se snaží sám stát kultem (osobnosti). Jeho nynější odpor, ať už tím myslí cokoliv, je možná dalším marným pokusem, jak se stát váženým.
Daniel Landa rád opakuje, že Orlík byl „mladickou nerozvážností“. Což mu i věřím. Vždyť i já se za svou přítomnost na koncertu Orlíku stydím.
Landa už tedy možná není výbojný rasista. Ale extremistou, narcisem a propagátorem nesmyslů typu „jsem přesvědčen, že covidu někdo celosvětově zneužívá k jiným cílům, než je ochrana obyvatel“ zůstal rozhodně. Jako nebylo šťastné následovat Landu v devadesátkách, nebylo by to moudré ani dnes.
Pokud ovšem nechceme žít ve Skinheadským státu, další oblíbené – a jako snad jediné nadsázkou obdařené – skladbě Orlíku: „Co se to tu vyrojilo jako hejno vran / všude mraky vodborů a nezávislejch stran / já mám ale lepší nápad, kam až to jde hnát / založím si vlastní zemi, skinheadskej stát.“
