Článek
Můžou za to pitomci. Tak někdy vysvětlujeme, proč jsme se jako země dostali v druhé vlně pandemie do takových problémů. „Pitomci“ se chovali nezodpovědně, zpochybňovali opatření doporučovaná odborníky a často i šířili nepotvrzené konspirační teorie.
Ale opravdu? Kéž by to bylo tak jednoduché. Pravda je taková, a každý to víme, že výše popsané dělali také nezpochybnitelně inteligentní, schopní a vzdělaní lidé. Často s akademickými tituly a úspěchy ve svých oborech. Mnohdy i blízkých tomu, o čem šířili nesmysly. Vidíme takové lidi mezi veřejně známými osobami i mezi svými známými.
Jak je to možné? A je opravdu zárukou toho, že se budeme chovat racionálně, vysoká inteligence? Ne tak docela.
Angličan David Robson na toto téma dokonce napsal knížku, která se jmenuje „Past inteligence“ a v podtitulu má otázku: „Proč dělají chytří lidé hloupé chyby?“ Napsal ji ještě před rokem 2020, dnes by měl k dispozici nevídané množství nového materiálu.
Ale vážně, proč nás navzdory obecnému mínění nechrání inteligence před tím, abychom si mysleli nebo dělali hlouposti?
Asi tím nejvýraznějším psychologickým úkazem, který pozorujeme v souvislosti například s rouškami, ale s pandemií obecně, je takzvané konfirmační zkreslení. Jednoduše řečeno: když o něčem sháníme informace, upřednostňujeme ty, které nás utvrzují v názoru, který na danou věc máme. A pokud ještě žádný nemáme, tak které jsou blízké našemu pohledu na svět v problémech, které jsou tomuto podobné.
Variantou tohoto zkreslení je, že volíme ze dvou řešení nějakého problému to, které je pro nás jednodušší nebo míň pracné. Typicky když jsme na rozcestí, a nevíme, kterou cestou se vydat, tak často i podvědomě volíme cestu, která vypadá pohodlněji a příjemněji.
Stejné je to u roušek. Nosit se nám je nechce, a tak mnozí podvědomě hledají argumenty, že jsou zbytečné nebo dokonce nebezpečné. Studie, které to potvrzují, považujeme za průkazné a „oči otvírající“. Nechápeme, jak to ostatní mohou nevidět.
Studie tvrdící opak bagatelizujeme nebo je naše vědomí opravdu vytěsňuje z našeho duševního výhledu. Staneme se důsledným a zapáleným bojovníkem proti rouškám.
Naši oponenti v tu chvíli volají po kritickém myšlení. A jakmile se debata stane jen trošku vzrušenější, padají označení jako „ovce“, „idioti“ a podobně. Nejkomičtější na všem je, že z neschopnosti kriticky myslet se v podstatě zrcadlově obviňují obě strany.
Ale znovu: ať už se zařadíte ke kterékoli skupině, není to tak, že by nás před nástrahami těchto podvědomých zkreslení ochránila inteligence.
V několika citovaných experimentech to prokázal počátkem tisíciletí Keith Stanovich z Torontské univerzity společně s dalšími kolegy. Zjišťovali, jak jsou lidé „náchylní“ k jednomu specifickému druhu psychologického zkreslení, kdy dávají přednost názoru, který nějak potvrzuje status quo jejich chování.
Například: kuřáci, kteří mají sklon podceňovat informace o tom, že pasivní kouření škodí zdraví. Alkoholici, kteří zlehčují negativní dopady nadměrného pití. Nebo věřící, kteří zastávají názor, že víra vede lidi k větší poctivosti a upřímnosti. Či voliči někdejšího amerického prezidenta Bushe, kteří souhlasí s tím, že Irák vyvíjel zbraně hromadného ničení. Atd.
Výzkumníci zároveň u všech respondentů jednotným způsobem „změřili“ jejich inteligenci. A výsledek? Jsou lidé v závislosti na svém intelektu před tímto zkreslením lépe chráněni? Nikoli. Inteligence žádným prediktorem není.
Jinak řečeno: kuřáci vždycky vyhledávají spíše ty studie a ty informace, které ukazují, že pasivní kouření není škodlivé, případně je škodlivé méně, než se obecně tvrdí. A to bez ohledu na to, jak jsou chytří.
To docela bourá zažitou představu, že konspirační teorie vymýšlejí chytří lidé pro ty hloupé. Ukazuje se, že to neplatí, a může to být i naopak. V návaznosti na zmíněnou studii přišli někteří psychologové dokonce s hypotézou, že inteligentní lidé propadají alternativním či konspiračním teoriím dokonce častěji než ti s průměrným intelektem.
Ve svých pozicích se „nezabetonováváme“ proto, že bychom byli dogmatičtí nebo ideologičtí. Schopnost přesvědčit ostatní a naopak nezměnit svůj vlastní názor bereme jako věc prestiže. To je to překvapivé rozuzlení: naše myšlenkové bitvy o roušky či cokoli jiného jsou mnohem víc souboji našich eg než intelektů.
Konspirační teorie existovaly vždycky, ostatně co jiného - bráno do důsledku - stálo u zrodu většiny náboženství. A mimochodem, velkým milovníkem konspirací a alternativních teorií byl Isaac Newton, muž, který - svou teorií gravitace - asi nejvíc v celé historii změnil a hlavně kvantifikoval to, jak popisujeme hmotný svět kolem nás.
Lidská mysl inklinuje k nevysvětlitelnému a málo uvěřitelnému. Vzrušují nás tajemství a naopak nás nudí věci či lidé, kteří jsou moc jednoduší a snadno vysvětlitelní. Racionalita v dlouhém horizontu nakonec zvítězí.
Nebo v to aspoň musíme doufat. Na jedné straně pro to máme až neuvěřitelné důkazy, viz třeba kosmickou sondu, která minulý týden na pár vteřin přistála na povrchu asteroidu, který je velikosti newyorského mrakodrapu, a přitom je od Země vzdálený 300 milionů kilometrů.
A na druhou stranu se nedokážeme jako civilizace efektivně bránit proti nákaze viru, který není nijak zásadně odlišný ani nebezpečnější než viry, které věda zkoumá už více než 120 let.
Nečiním z toho žádné závěry. Vlastně ani nemám žádné poučení, které by z toho mohlo plynout. Snad kromě upozornění, že dnešní krizi nezavinili „blbci“. Bohužel je to složitější.
