Článek
Anglickému spisovateli Martinu Amisovi vyšla nová knížka a při té příležitosti řekl v jakémsi rozhovoru, že psaní je zvláštní druh umělecké činnosti, protože k němu nepotřebujete žádnou dodatečnou dovednost. Psát umí každý.
Ke všemu ostatnímu potřebujete určitý druh talentu. A řemeslo. K malování obrazů, komponování hudby nebo třeba tanci. Když chcete sdílet své emoce či myšlenky těmito způsoby, klade to na formu sdělení poměrně vysoké nároky. Psaní nabízí přímý pohled do autorovy mysli.
Když musíte zvládnout nějaké řemeslo, nutí vás to k pokoře. A vytváří to určitou vstupní bariéru pro ty, kteří pokory nemají dost. Chybí jim i pracovitost a vytrvalost. Proto je spousta grafomanů, ale mnohem méně těch, kteří nás zahrnují špatnými sochami či symfoniemi.
Samozřejmě i jazyk je svým způsobem nástroj, který lze zvládnout lépe nebo hůře. Větu lze napsat dobře i špatně, a také ji prošpikovat chybami, které čtení činí obtížným a nepříjemným. Aby se to nestávalo, mají profesionální autoři k dispozici redaktory a korektory. Jejich úkolem je očistit balast a vyladit napsané věty tak, aby daly vyniknout kráse myšlenek.
Mezi autory nejsou tito profesionální opraváři jazyka moc oblíbeni. Jak napsal ve svém románu o novinářích Na sklonku rána anglický spisovatel Michael Frayn, redaktor je člověk, který „opraví fakta a pravopis, škrtne poslední i první větu a také přídavná jména, a odstraní všechny pokusy o vtip“.
Upřímně, ironii stranou, kdyby redaktoři opravdu důsledně odstraňovali pokusy o vtipy (včetně těch mých, nepochybně), bylo by na světě mnohem méně špatných textů. Ale píšu o tom z jiného důvodu. Myslím si, že opravování chyb je tak trochu klamáním spotřebitele. Protože kde chybí krása jazyka, chybí i krása myšlenek.
Nemyslím teď chyby ze spěchu či přehlédnutí, které děláme všichni. Anebo hrubky těch, kteří používají jiný jazyk než mateřský, nebo aspoň perfektně zvládnutý. Ale jsem přesvědčen, že úroveň jazyka je hluboce, neoddělitelně propojena s úrovní myšlenek.
Úkolem dobrých redaktorů a korektorů je naleštit karoserii, a maximálně tak seřídit chod motoru. Ne se snažit udělat z vraku fungující vůz. Znám redaktory, kteří se moří s cizími texty a snaží se z nich nějakým magickým způsobem vydolovat něco zajímavého a smysluplného. A někdy se jim to i povede. Ale pak je to větší zásluha jich než autora.
„Když takové texty opravuji, tak se na jejich autory nezlobím. To by se zase někdo jiný mohl zlobit na mě, že neumím počítat. Jsem hloupá na matematiku, byť dnes by se asi politicky korektně řeklo, že jsem dyskalkulik,“ pověděla mi s úsměvem Markéta Gregorová, korektorka známá na Twitteru jako Jazykovědma. Na svém účtu píše právě o častých pravopisných chybách, ale i mnoha tajemstvích a záhadách jazyka.
Jenže tomu já nevěřím. Když někdo má tak krásnou češtinu jako Jazykovědma, znamená to, že stejně dobře funguje i jeho myšlení. To je ta zmíněná výhoda i nevýhoda jazyka či potažmo psaní. Že vám o svém nositeli rychle prozradí, co od něj můžete čekat.
Nevylučuji, že si Jazykovědma a ostatní můžou myslet, že nejsou chytří na matematiku. Nebo na cokoli jiného, co s jejich pěknou češtinou nesouvisí. Ale je to jen proto, že jsou pohodlní. Že to pořádně nezkusili. Nebo třeba měli někdy dávno ve škole blbého učitele matematiky, jehož přičiněním se čísel zalekli.
Kdysi jsem v jednom článku, dodnes citovaném lidmi milujícími matematiku, napsal, že kdo je chytrý na matematiku, je chytrý i na češtinu. Tedy i na psaní. A stejně to platí i obráceně. Kdo je chytrý na češtinu a kdo ovládne bezchybně jazyk, bude (či byl by) zrovna tak chytrý i na matematiku.
Nazval bych to Čermákovým axiomem, a pokud ho už někdo zformuloval přede mnou, pak se omlouvám. Ale zněl by asi takto: kdo dokáže pravopisně správně napsat zadání slovní matematické úlohy, aby v něm byly dobře všechny čárky, tvrdá i měkká i/y a samozřejmě i mně a mě, pak dokáže takovou úlohu i vypočítat. Tak jednoduché to je.
Pravopisné chyby jsou pro mě kanárci v dole, kteří úpěnlivě křičí, ať text, který je obsahuje, proboha nečtu. Že je to jen ztráta času. A ať se zaměřím na texty a lidi, kteří jazyk mají krásný a bezchybný. Protože takové budou i jejich myšlenky.
A možná nejen ty. Jak říká Markéta Gregorová alias Jazykovědma, dobrá čeština dokáže divy. „Když muž průměrného zevnějšku neříká bysme, nýbrž bychom, tak se v mých očích stane okamžitě vysoce atraktivním!“
Mluvte a pište hezky, může se vám to jen vyplatit.
