Článek
Odpor k vakcinaci, který dnes v Česku dává část lidí najevo třeba tím, že se vejci trefuje do Andreje Babiše, je věkovitý fenomén. Je to zvláštní, ale navzdory fantastickému medicínskému, farmaceutickému a technologickému pokroku, kterým lidstvo prošlo v posledních dvou staletích, provázejí vakcinaci prakticky tytéž omyly.
„Lidé dnes, zejména v rozvinutých zemích, již nemají povědomí o řadě infekčních chorob, které se v minulosti běžně vyskytovaly a pravidelně a často vyvolávaly umírání v masovém měřítku. Neuvědomují si, že očkování zásadním způsobem snížilo incidenci infekčních onemocnění i s ní související úmrtnost. Domnívají se, že nemoci už díky moderní medicíně nehrozí, ale nepřisuzují zásluhy vakcinaci,“ napsali nedávno lékař, hygienik a epidemiolog, profesor Vladimír Bencko, a biolog, doktor Petr Šíma, jenž se věnuje kromě jiného evoluci imunity.
V textu pro vědecký časopis Vesmír pojmenovali i sílící fenomén: „Naopak považují očkování především za neoprávněné vměšování se státu do práv občana a omezování svobody jednotlivce, a navíc za něco rizikového, co narušuje zdraví, protože vnáší do organismu cizorodé či toxické látky.“
Podobně hovoří v magazínu Psychologie.cz rovněž Albert Kšiňan, psycholog a výzkumný pracovník na Virginia Commonwealth University, když píše, že „v západní civilizaci je v dnešní době již velmi vzácné setkat se s výskytem nemocí, vůči nimž děti očkujeme, jako jsou spalničky, zarděnky, tetanus, obrna. Jelikož se s těmito nemocemi nesetkáváme, jejich reálná hrozba je považována za malou, ne‑li žádnou. Problémem však je, že jsou tyto nemoci vymýceny právě proto, že se udržuje stálá úroveň očkování populace.“
Nová, zdá se, není ani vyhrocená atmosféra, jež vakcinaci doprovází. Jak ve Vesmíru konstatují epidemiolog Bencko a biolog Šíma, Edwin Chadwick v roce 1848 se svými spolupracovníky zaváděl v Anglii v éře nového vzplanutí epidemie cholery revoluční hygienická opatření, jako bylo zlepšení kvality pitné vody a kanalizace. Utkávali se prý ovšem nejen s naprostým nepochopením, ale i s posměchem a urážkami.
Cholera si tehdy v Anglii vzala 11 tisíc životů.
Kde se vzala vakcinace
Obecně je za prvního vakcinátora považován britský venkovský doktor, jistý Edward Jenner z Berkeley. Zaujalo jej, že lidé, kteří přicházeli často do styku s dobytkem a nakazili se kravskými neštovicemi, téměř nikdy neonemocněli neštovicemi pravými. Čtrnáctého května roku 1796 se rozhodl učinit pokus a záměrně naočkoval osmiletému Jamesi Phippsovi hnis z vřídku způsobeného kravskými neštovicemi. Chlapec onemocněl kravskými neštovicemi, ale za šest týdnů se uzdravil. Jenner ho poté infikoval dávkou pravých neštovic. Podle předpokladu u chlapce nemoc nepropukla. Tento pokus je považován za první skutečnou vakcinaci.
Svoji metodu nazval vakcinací (z latinského vacca, česky kráva) a rovněž zavedl pro původce nákazy termín virus.
Pramen: Akademie věd ČR a Wikipedie
Infekční imunolog Ilja Trebichavský zase ve starším textu pro Živu, což je populárně vědecký časopis Akademie věd, popisuje příběh britského dramatika George Bernarda Shawa. V roce 1881 odmítl očkování na variolu – pravé neštovice – a téměř zemřel. „Vakcinaci nazýval ‚a peculiarly filthy piece of witchcraft‘, tedy ‚zvláště odporným druhem čarodějnictví‘. Ve skutečnosti toto očkování zachránilo ve 20. století přes půl miliardy lidí a nakonec vedlo k celosvětové eradikaci (vymýcení) viru varioly,“ upozorňuje Trebichavský.
Dnes pozapomenutá choroba měla v historii lidstva podle odborníků na svědomí stovky milionů životů. Jen během 20. století neštovice zahubily 300 až 500 milionů osob. Ještě v šedesátých letech minulého století na pravé neštovice zemřely dva miliony lidí. Jedno z nejhorších onemocnění dějin, jak jej titulují odborníci ve Vesmíru, zastavilo právě až očkování.
Stalo se tak po systematickém očkování. Osmého května 1980 byly pravé nebo také černé neštovice prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za zcela vymýcené.
„Prospěch z očkování je nezpochybnitelný a kromě antibiotik představuje vakcinace největší objev medicíny v celé její historii,“ domnívá se Trebichavský v magazínu Akademie věd.
Bencko se Šímou pak míní, že „první omyl odmítačů očkování spočívá v tom, že zaměňují demokracii s anarchismem a domnívají se, že společnost nemá právo vyžadovat žádná občanská omezení. Nerozlišují hranici mezi osobní svobodou a principem solidarity, to znamená odpovědnosti vůči ostatním občanům“.
Dalším omylem je podle nich tvrzení, že infekční onemocnění jaksi vyvanou. Odpůrci vakcinace podle zkušeností obou lékařů často hovoří o tom, že prevence očkováním je zbytečná, neboť by prý infekční choroby stejně časem vymizely, a to díky vyspělejším hygienickým standardům, kvalitnějším lékům a obecně modernějšímu lékařství.
Nemylme se, varují lékaři, prozatím se podařilo vymýtit pouze pravé neštovice.
Jak uvádí Světová zdravotnická organizace, očkování proti spalničkám zachránilo jen v posledních patnácti letech od smrti 17 milionů lidí. V roce 1980, před rozšířením vakcinace po celém světě, na ně zemřelo 2,6 milionu lidí.
Pomineme-li aktuální covidový stav věcí, hlavní planetární hrozbou mezi infekčními chorobami je tuberkulóza (TBC). V roce 2014 zahubila půldruhého milionu lidí.
V bývalém Československu ovšem plošné povinné očkování proti TBC, zahájené roku 1953 a ukončené v roce 2010, snížilo počet případů čtyřicetkrát.
A pokud se ještě vrátíme k pravým neštovicím, na našem území byla v roce 1830 největší proočkovanost varioly na světě. V posledních případech téhle nemoci jsme předběhli zbytek světa o celých sto let.
„Podobný světový primát jsme měli u dětské obrny, která u nás vymizela v roce 1961,“ připomíná Trebichavský.
Zjevně máme na co navazovat.
Bylo by úžasné, pokud by se za padesát let v souvislosti s koronavirem hovořilo o Česku v podobných superlativech.
