Článek
Zanedlouho budeme „slavit“ výročí dvou let, kdy chtě nechtě žijeme v pandemických podmínkách. Po mnoha měsících omezení čím dál tím víc lidem dochází trpělivost, mnohdy dokonce už i těm, kteří dosud k celé situaci mlčeli a tiše dodržovali opatření. Čeká nás i okolní státy další lockdown? Pakliže většina společnosti usoudí, že ji stát svévolně šikanuje, chce-li důsledněji kontrolovat dodržování protipandemických opatření, tak pravděpodobně ano. Dá se svoboda vůbec měřit tím, jestli (a jak dlouho) na sobě musím mít respirátor? Je důsledné vyzývání k tomu, abychom se šli očkovat, nepřijatelným zásahem do naší svobody?
I v Německu momentálně velmi razantně hýbou veřejným děním skeptické postoje některých známých osobností vůči očkování: například fotbalový reprezentant Joshua Kimmich se s odvoláním na nedostatek dlouhodobých posudků vakcíny očkovat nenechal; načež od mnoha spoluobčanů následoval za prvé velký údiv (Kimmich totiž předtím podpořil charitativní akci We Kick Corona), a za druhé vlna kritiky, místy hraničící až s šikanou.
Říkává se, že něčí svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Platí to ovšem skutečně tak v každém případě? Společnost je dynamická entita, která nemá zcela jasné hranice, její části se často překrývají a navíc v nemálo případech nemáme zodpovědnost čistě jen za sebe, ale minimálně částečně i za druhé – rodinné příslušníky, kolegy v práci…
Problém zvládání pandemie spočívá v tom, že čím déle společnost nebude táhnout za jeden provaz, tím déle se situace bude vléct stejným tempem, či dokonce zhoršovat. A tím více poroste frustrace a netrpělivost společnosti. Nacházíme se tedy v začarovaném kruhu, ze kterého se budeme vymaňovat jen velice těžko. V žádném případě ho nerozbijeme tím, když budeme svým spoluobčanům nadávat nebo se jim vysmívat kvůli jejich rozhodnutí pro/proti očkování.
Zdá se, že sílí hlasy volající po lockdownu pouze pro neočkované, nemálo vlád zároveň sází na zpoplatnění i antigenních testů. Někteří Němci taková opatření nazývají „Impfpflicht durch die Hintertür“ – tedy povinné očkování, které přichází zadními vrátky, protože není politická vůle (či odvaha) otevřeně říct „ano, očkování bude povinné“.
V žádném případě nechci politikům předhazovat, že občanům neustále lžou, to by bylo příliš paušalizující a nepravdivé tvrzení. Nicméně fenomén, který provází nejen pandemii covid-19 – určitá neochota nazývat některé věci pravými jmény, vymlouvání se a chození okolo horké kaše – může alespoň částečně pomoci vysvětlit, proč společnost reaguje na vládní opatření tak konsternovaně.
Jedna z nejznámějších německých političek Sahra Wagenknechtová (Die Linke) minulou neděli v televizi prohlásila, že (volně citováno) „očkování nelze považovat za akt solidarity, když se i očkovaný člověk může covidem nakazit a dále ho roznášet“, což se setkalo s nevolí nejen jejích stranických kolegů a kolegyní. Nechci zabíhat do debat o tom, jak očkování proti covidu funguje, k tomu již existuje dostatek vědeckých studií. Mnohem zajímavější je tento výrok z hlediska toho, jaký signál vysílá o solidaritě. Přestože Wagenknechtová sama říká, že nechce rozjíždět žádnou antiočkovací kampaň a především starším lidem doporučuje, ať se očkovat jdou, je z jejich výroků také jasné, že minimálně v tomto tématu je pro ni přednější rozhodnutí pro/proti očkování na úrovni jednotlivce než v rámci celospolečenského kontextu. Na to samozřejmě má plné právo, nicméně těžko říct, jestli je úplně šťastné raději redefinovat solidaritu než přiznat, že mi práva jednotlivce jsou důležitější než svoboda celé společnosti.
Ať už člověk patří do jakékoliv skupiny s vyhraněným názorem na očkování, všichni se možná shodneme na tom, že obecně omezování svobod občanů v drtivé většině případů není dobrým řešením, nota bene v zemi, která zažila několik totalit. Nicméně – kolik svobod nám očkování bere a kolik jich nám dává? Pakliže nám vadí opatření v supermarketech a restauracích, zavřené školy a další omezení svobod dopadající plošně na všechny, nabízí se otázka: je protipólem svobody očkování, nebo lockdown?
Ačkoliv se spousta lidí může domnívat, že debata o očkování je vlastně velmi jednoduchá, jsou mezi námi i občané, pro které rozhodnutí pro/proti vakcinaci rozhodně jednoduché není, protože mají pádné zdravotní důvody mluvící proti (a tím nemyslím obavy z „čipování“). Chceme-li se skutečně zasazovat o svobodnou společnost, ve které se z covidové mizérie konečně dostaneme, je třeba myslet i na tyto občany.
Stejně tak je třeba myslet i na školáky a školačky, kteří se dlouhou dobu učili jen digitálně, nebo na seniory, které v této době ohrožuje samota (zesílená i zákazy návštěv v domovech důchodců a nemocnicích) více než kdy dřív. Lidí, kteří na pandemii velice tvrdě doplácí, je mnoho, jenže zatvrzelý vzdor nemalé části společnosti vůči veškerým opatřením a otevřené (ale zároveň na vědeckých faktech založené) diskusi o očkování jim bohužel nijak nepomůže.
Jak říká předsedkyně německé Etické rady Alena Buyxová, „vzdorovitost není znakem svobody, je to reakce, která vyjadřuje velký sebezávazek“. I proto se vyplatí nevnímat očkování jako něco, co nám z plezíru nařizuje nebo vnucuje stát, a tím pádem mu už z principu máme tendenci vzdorovat (čímž sami sebe určitým způsobem svazujeme a omezujeme se ve své vlastní svobodě). Pro rozhodnutí pro/proti očkování totiž není třeba souhlasit s tím, co říká ministr zdravotnictví, premiér nebo média.
