Článek
Komentář si také můžete pustit v audioverzi.
Z karlínského techno start-upu se to může zdát nepochopitelné, ale v Česku žijí kvanta lidí, kteří po digitalizaci práce netouží. Baví je dělat rukama. Cítí se skvěle v odrbaných montérkách. Na konci dne, špinaví a s kudrnami napomádovanými prachem si s rozkoší masírují klouby francovkou. Hmatatelný výsledek celodenní šichty jim dává usnout spánkem spravedlivých s (pod)vědomím, že byli zase světu prospěšní. Kdo z nás to může říci?
„Tady se pořád hovoří o nějaké rekvalifikaci. Ale já když potkám lidi z Ostravy, kteří dělají na dolech, tak mi řeknou: ‚Ivane, já jsem rád, že se cestou ze šichty umyju. Přijedu domů, koukám na telku, pokecám s dětmi a čekám na víkend a těším se na léto.‘ To není způsob, jak byste chtěli, aby lidé žili. A u nás se to podporuje, že to je něco, co musí být. Ale nemusí,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Ivan Bartoš.
Jasně. Problém ale je, že takto žije půlka národa, aniž by byli horníky. Předsedou Pirátů popsaný „hornický“ standart se týká statisíců lidí z kanceláří a úřadů, obchodů a služeb.
Zaměstnance call centra, na něhož denně řvou desítky zákazníků kvůli věcem, na něž má nulový vliv. Finančního poradce, jehož schopnost překlepat další měsíc se odvíjí od počtu hejlů, jimž bude schopen vnutit životní pojištění morčete. Referenta, jenž do Excelu datluje čísla přeposlaná e-mailem „kolegou“, jehož v životě neviděl. A o jejichž případné důležitosti – natož účelu – nemá ponětí. A bere za to, zařazen do deváté platové třídy, tabulkových 22 600 korun hrubého.
Bartoš říká „ano, může se stát, že povolání skladník nebude potřeba. Ale dobrý zaměstnavatel lidi posílá výš. Lidé jdou do logistiky, do distribuce. Budete mít lehčí práci za víc peněz. A to v regionech skladník bere prachmizerné peníze. To je to, co člověka zajímá.“
Jeho citáty jsem vybral náhodně. Jako když do glóbu naslepo zabodnete prst. Není to kritika, v podstatě s ním souzním. Podobně mluví většina příčetných politiků. Přeměnit Česko z montovny na mozkovnu je jistě bohulibý plán. Jen je dobré nezapomínat, že zdaleka ne všichni tento technooptismus sdílejí. A prahnou po něm.
Nabídne-li digitalizace lidem atraktivnější alternativu k repetitivní lopotě, jež jim leze krkem – jako příklad zmiňme nelítostné továrenské „lajny“ s pevně určenými pětiminutovkami k použití toalety – tleskejme vestoje. Zrovna skladník je ale – myslím – nevhodně zvolený příklad.
Pokrok nesmí být bezohledný. Musí zohledňovat jedinečnost lidské bytosti. Sebere-li svévolně práci – byť nesnadnou, umouněnou, ale pro ně radostnou – lidem, kteří naprosto netouží po sterilním prostředí logistického centra, může je zničit.
Borec, který zvládne osm hodit bušit do zdi bouracím kladivem a na konci dne za sebou vidí vyčištěný prostor, z něhož se stane – řekněme – nádherná koupelna, nemusí ovládat navádění kamionů na vykládací rampy. Proč by měl? Skladník, který udržuje svůj prostor v dokonalém pořádku a popíjeje turka, vždy ví, kam sáhnout, může být pracovně násobně šťastnější než – co já vím – žurnalista píšící z nedostatku jiných příležitostí do novin, jejichž majitelem pohrdá.
Tento text je apelem k lidskosti. Výzvou, abychom v nadšení pro takzvaně kvalitnější, ale nezřídka bezesmyslnou práci, nezapomínali na ty, kterým vyhovuje tratoliště špon, symfonie šicích strojů, lámání kamene, česání chmele, broušení kovu, ocelářské potýkání se se žhavou struskou, sváření, jízda na ještěrce, bagrování.
Politiky dobře míněný progres může pro mnoho lidí znamenat propad do chaosu a strachu. A to zcela ponechávám stranou víru – protože racionální podklad tato myšlenka nemá žádný – že „dobrý zaměstnavatel lidi posílá výš“.
Pravda je taková, že nazná-li korporátní personální oddělení, že může člověka nahradit z dlouhodobého hlediska zásadně levnějším robotem, prostě jeho místo zruší.
A ještě. Nemyslím, že je nutné manuálně pracující lidi mlátit po hlavách prohlášeními, že jejich práci, kterou nezřídka vykonávají celý život, halabala zvládne i kdejaký robot, bezduchý stroj, správným softwarem nakrmený hardware.
