Článek
Řekl jsem nějaký vtip na Dominika Feriho, jeden z těch mnoha, které jsou pitomé a zároveň se jim musíte smát, například že „celá věc není černobílá“. Člověk, kterému jsem ho řekl, se však nesmál.
Prohlásil, že se mu to celé nezdá moc jako zábava.
Komentář si můžete poslechnout také v audioverzi.
Nevím, mě Dominik Feri moc nebavil už v době, kdy byl mladý a perspektivní. Ale je fakt, že když pak přišla pandemie, zjišťovala moje žena na jeho Instagramu, jestli můžeme jít do samoobsluhy v osm, anebo až v deset.
Čímž chci říct, že k Dominiku Ferimu jsem měl lhostejný vztah, avšak na rozdíl od většiny jiných politiků jsme doma našli nějakou rovinu, ve které nám byl užitečný. Což samozřejmě nekonstituuje žádný návod na to, jak nahlížet na jeho sexuální život.
Problém této kauzy je v tom, že ten návod nemáme prakticky nikdo, ale většině lidí to nevadí. Iritují mě ti, kteří říkají: „Panebože, čemu se divíte, mladý kluk si chce užít. Tak to vždycky bylo a bude. A ty holky mu doslova lezly do postele.“
Zrovna tak mě iritují ti, kteří vědí, že jeho partnerky byly obětí sexuální agrese. Protože ženy přece mají plné právo nahlížet na chování muže ze svého pohledu, a že tento pohled mohou kdykoli změnit a přehodnotit, a to přesně se stalo a Dominik Feri to nerespektoval.
Neirituje mě to proto, že by to nebyla pravda, ba naopak, pravda je dokonce obojí. Ale problém je v tom, že nikdo z těch lidí, kteří se k tomu vyjadřují (nebo naprostá většina, abych byl zcela korektní), samozřejmě vůbec netuší, co se stalo, a netuším to ani já.
Ona ta bouřlivá debata, které se všichni zúčastníme (ano, tímto textem i včetně mě), už ani není o Dominiku Ferim. Obávám se, že jeho osud jako politika je definitivně zpečetěn a bude pro něj velmi obtížné narýsovat si nějakou novou budoucnost aspoň přibližně odpovídající jeho ambicím a schopnostem.
Dnešní debata je nyní už „odferizovaná“, stala se akademickou a tomu také odpovídají pozice, které účastníci s protichůdnými názory hájí. A my se do značné míry hádáme o něco, co je teoretickým konstruktem, nikoli praktickou a užitečnou debatou.
Jedni ječí: „To je konec normálních vztahů mezi muži a ženami, vždyť pokud přijmeme, že svádění mladých mužů může být prakticky vždy považováno za agresi, nakonec vyhyneme!“
A druzí z opačného rohu, nikoli ringu, ale spíše fotbalového hřiště, protože tak moc jsou oba tábory vzdáleny, stejně hlasitě odpovídají: „Nikoli, konec je s mužskou bezohledností a pocitem nadřazenosti, které z žen činily sexuální subjekty!“
A všichni mají pocit, že jsme v nějakém klíčovém bodě historie, že jsme svědky unikátního momentu, kdy se rozhoduje o osudu naší civilizace. Ale je to pocit falešný. A všichni ti rozčílení diskutéři připomínají nervózní politiky, kteří před každými volbami burcují voliče: „Tohle jsou ty OPRAVDU důležité volby, teď se rozhoduje o bytí a nebytí demokracie.“ A jak záhy poté zjistíme, byly to volby jako každé jiné.
Stejně tak sex či obecně lidské vztahy jsou stále ta samá, v podstatě jednoduchá věc. Jde o jednání diktované chemickými reakcemi, které si mylně vysvětlujeme jako hnutí mysli či duše. A ano, je v něm hodně touhy a vášně, ale také pochyb a nejistoty, a to činí lidské vztahy tak zajímavými a zároveň zneklidňujícími. Všichni to známe.
Základní vzorce chování jsou univerzální a zůstávají stejné. Stejně jako emoce. Zlo a dobro jsou v konkrétních případech rozlišitelné, stejně jako láska, lhostejnost a nenávist. Mění se to, jak o partnerských vztazích mluvíme a jak je popisujeme. Tam vyvstávají pochybnosti a neporozumění. Ale u lidí se stejným autentickým prožitkem neexistuje, že by nepoznali hranice znásilnění. Navíc jsou dnes přesně tam, kdy byly i před třiceti nebo sto lety.
Diskuse, které se dnes veřejně vedou, zapadají do obecného vzorce pro většinu debat na sociálních sítích. Nemají valnou oporu v realitě. Funguje to asi takto: vytvořím hypotetickou situaci, která nikdy nenastala a zřejmě ani nestane, a pak se s ní jasným a ostře formulovaným názorem vyrovnám.
Okamžitě se najde někdo, kdo s tím nesouhlasí, a samozřejmě to napíše, a jako kontrast vytvoří svou vlastní, rovněž hypotetickou situaci a stejně vášnivě na ni také zaútočí. A tak to jde tam a zpátky a místo společenského dialogu vedou všichni vzrušené monology, ve kterých porážejí na hlavu oponenty, které si však sami vymysleli.
Zvláštním úkazem je to, že se do této debaty s mimořádnou chutí zapojují i lidé mé generace, tedy padesátníci, a zejména muži. Říkám nám souhrnně boomeři, byť já sám spadám čistě technicky, s rokem narození 1968, do mnohem méně viditelné a výrazné generace X. Ale ono je to jedno.
Příslušníci mé generace nemají až na výjimky sexuální partnery ve věku Dominika Feriho a to je první důvod, proč je debata, kterou vedou (obvykle mezi sebou, což je další lehce bizarní detail celé věci), vlastně hypotetická.
Zajímavé je, že si při své argumentaci berou často na pomoc své děti. Myslím imaginárně, tím, že se dovolávají jejich práv a svobod. A buď syny, nebo dcery.
Syny v případě, když se strachují, že se s nástupem feminismu a emancipace blíží konec světa, a vystresovaní otcové středního věku se dojímají představou, jak jejich synové nezažijí normální sexuální život a možná ani nenavážou normální partnerské vztahy.
Proč by nemohli, není úplně jasné. Stejně jako to, co je vlastně to „normální“, kterým se v diskusi ohání. Generace našich dětí si tomuto slovu dá svůj vlastní význam, podobně jako jsme mu ho dali my. Náš názor je nezajímá a popsané obavy jsou směšné.
Ale zrovna tak je legrační argument mužů středního věku, kteří si na místě obětí údajné sexuální agrese Dominika Feriho představují svoje dcery. „Být mezi nimi moje dcera, zlámu mu všechny kosti v těle“ je věta, kterou jsem v různých obdobách četl za poslední týden snad stokrát.
Vztah mužů středního věku a jejich dospívajících dcer je takovým zromantizovaným, nevěrohodným kýčem. Moje zkušenost je, že naše dcery tohle verbální ochranářství nepotřebují. Je zbytečné a není ani autentické. „Hlídání“ dcer před nástrahami dospívání, provozované hlavně ve verbální rovině jejich otci, nepřináší do jejich životů nic užitečného. Ostatně není vedené rozumem ani racionální úvahou. Je to panická reakce mužů, kteří si uvědomují vlastní stárnutí.
Příznačné mi přijde, že kauza Dominika Feriho vzrušuje všechny kromě těch, jichž se nejvíc týká, tedy jeho vrstevníků. Taková je moje zkušenost. Generace dvacátníků nevede žádný zásadní spor o to, jak a kde se mají lidé seznamovat, kde jsou narýsované hranice konsensuálního chování a co je či co není v sexu přijatelné.
Co jsem pochopil, berou tuto kauzu jako výstřelek a exces. Dominik Feri je podle všeho mužem s chováním sociopata, a zároveň privilegovaného, zpovykaného spratka, který si myslel, že mu všechno projde. A nepřijatelně dlouho mu to procházelo. Proto to není kauza, která by jakkoli měla potenciál „překreslit“ to, jak dnešní dvacátníci přemýšlejí o sexu a partnerských vztazích. Je to kauza o tom, co dobře známe i my všichni z generací předešlých: o zneužití a opojení mocí.
Soustřeďme se na to důležité: jak je možné, že někdo jako Dominik Feri udělal v rámci své politické strany takovou kariéru. Že dokázal oslovit velké množství voličů. Že se i pro lidi, jako jsem já, stal jedním z nejužitečnějších politiků. Co to říká o něm, o politice i o nás samotných. A podstatné je i to, proč trvalo tak dlouho, než se tenhle konkrétní a jednoho člověka se týkající problém stal veřejnou věcí.
O tom veďme případně spor. Ne o tom, jak to má – například – udělat dvacetiletý člověk, když chce vést sexuální život, a zároveň nebýt v permanentním ohrožení ze znásilnění. Protože o tom víme houby.
Jako padesátník necítím právo ani chuť debatovat o tom, jak se mění svět partnerských a sexuálních vztahů dvacátníků. Mnohé z toho nechápu. Nejásám nad tím, ale ani nepláču. Můžu nad tím s údivem kroutit hlavou, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat. Každá generace si svoje bitvy vybojuje sama. Nestojí o to, abychom jim u toho dělali rozhodčí.
Slíbil jsem návod pro boomery, jak by se měli vyjadřovat ke kauze Dominika Feriho. Zde je. Nejlepší je neříkat už nic.
