Článek
Jeff Bezos posunul to, čemu říkáme krize středního věku, o úroveň výš. Konkrétně o sto kilometrů výš, na takzvanou Karmanovu hranici pojmenovanou podle fyzika maďarského původu Theodora von Karmana. Zjednodušeně řečeno jde o výšku nad zemským povrchem, kde už „nefungují“ běžná letadla, a lze ji tedy považovat za hranici, za níž začíná vesmír. A Jeff Bezos se chce stát astronautem.
Komentář si můžete poslechnout také v audioverzi.
Ano, zakladateli firmy Amazon, který je momentálně druhým nejbohatším mužem světa, už nestačí jeho jachta o délce 127 metrů v ceně půl miliardy dolarů. V pondělí americký byznysmen oznámil, že se jako pasažér zúčastní prvního komerčního letu do vesmíru, na který jsou v prodeji „letenky“. V létě ho uskuteční jeho firma Blue Origin. Vezme s sebou také svého o šest let mladšího bratra Marka.
Lze se na to samozřejmě dívat různě. Třeba tak, že Bezos je dalším ze zpovykaných miliardářů, kteří nevědí, jak se říká, co by roupama dělali. A tak podnikají nebezpečné a riskantní věci podle svých možností a umístění na žebříčku nejbohatších lidí. Bezos by se mohl věnovat adrenalinovým sportům, řekněme extrémnímu lyžování, ale protože si to může dovolit (a protože v té branži dělá byznys), tak letí do vesmíru.
Ale píšu o tomhle pohledu s patřičným sarkasmem, abych zatajil, že ve skutečnosti mnou cloumá závist. Ano, nekonečně Jeffu Bezosovi závidím, asi poprvé v životě, a snažím se to maskovat shovívavým nadhledem intelektuála. Sebevětší nadhled ale nedokáže nahradit to, co Bezos uvidí koncem července z okna kosmické lodi, co ucítí, až stráví několik minut v beztížném stavu.
Mohl bych klidně říct totéž, co řekl Bezos novinářům. Že o cestě do vesmíru snil od svých pěti let. Bylo mu pět v roce 1969, když Armstrong a Aldrin přistáli na Měsíci. Start rakety New Shepard, ve které Bezos bude sedět, je symbolicky naplánován na výročí přistání Apolla 11 na Měsíci.
Jsem o čtyři roky mladší než Bezos, narodil jsem se v roce 1968. A i když jsme oba vyrůstali na opačných koncích planety (hlavně v přeneseném významu), měli jsme stejné klukovské sny. Dost možná jsme četli stejné autory sci-fi a není vyloučeno, že jsme nad postelí měli pověšený stejný plakát. Já tam aspoň měl slavnou fotku Buzze Aldrina, kterou na Měsíci pořídil Armstrong a na níž se ve skle Aldrinovy helmy zrcadlí lunární modul i autor fotky.
V sedmdesátých letech jsme si – v Americe i v komunistickém Československu – mysleli, že vesmír nám otevřel své dveře. Že je jen kousek od nás, že bude trvat jen pár let, než osídlíme Měsíc. A pak nejspíš Mars. A létání do kosmu se stane ještě během našich životů běžnou věcí. Asi jako když jsme jezdili s rodiči škodovkou na chatu. Jako klukovi mi bylo skoro líto, že až poletím do vesmíru já, nebudou už návštěvníci vesmíru takovými hrdiny jako astronaut Armstrong. Nebo kosmonaut Gagarin.
O dvacet let později jsem pochopil, jak moc jsem se mýlil, jak moc jsme se asi všichni mýlili. A formuloval jsem to, co považuju za dosud největší paradox pokroku svého života. Že to, co jsem jako kluk považoval za nemožné a příliš fantastické (třeba existence videotelefonů), se stane běžnou a nudnou realitou, zatímco to, co jsem bral jako jisté (že se podívám do vesmíru), se téměř jistě nestane.
Vynález webu, nástup osobních počítačů i rozvoj mobilních telefonů změnily svět, ve kterém žijeme. Naplno jsme to viděli ve druhé polovině devadesátých let během takzvaného prvního webového boomu. S úžasem nad tím, co vše je možné (a také okouzleni prvními mobily v kapse nebo třeba satelitní navigací), jsme pocítili také cosi jako pochyby. Ano, je to fantastické a neuvěřitelné. Ale fakt je to ta báječná a velkolepá budoucnost, o které jsme snili?
Místo astronautů jsme měli fotky koťátek, webové kamery zabírající kávovar v Cambridge a možnost objednat si pizzu. V principu jistě převratné věci. Ale jedno je jisté. Fotku muže s uštvaným výrazem účetního, který v Seattlu představuje první internetové knihkupectví, a reportér časopisu Time ho zachytil, jak do balíků dává první prodané knihy, tak tuhle fotku si na stěnu dětského pokoje nikdo nepověsil.
No a pak přišlo vysněné jednadvacáté století a s nástupem velké budoucnosti se to taky moc nevylepšilo. Přišla sociální média a s nimi prvotní nadšení a okouzlení. Ale už tehdy tenhle „velký skok pro Silicon Valley, ale nic víc než veselé poskočení pro lidstvo“ nejlépe charakterizoval výrok investora Petera Thiela: „Chtěli jsme létající auta, ale dostali jsme 140 znaků“. Twitter od té doby prodloužil maximální délku tweetů na 280 znaků, ale podstata zůstává.
Zkrátka budoucnost dorazila, ale jiná než ta, o které jsme snili. Ne nutně horší, ostatně nemá cenu o tom spekulovat, protože jinou budoucnost stejně k dispozici nemáme. Nevím, jestli aktivity Jeffa Bezose a samozřejmě i Elona Muska, který chce výhledově letět dokonce až na Mars, jsou jenom šlehačkou na dortu dnešní nudné budoucnosti, anebo jestli mají potenciál dokázat něco většího.
Ale i kdyby to byla jen krize středního věku, jsem stejně rád, že nabrala tuto podobu. Až v červenci Jeff Bezos a další pasažéři uskuteční svůj kosmický skok do vesmíru a zase zpátky, budu to sledovat se zatajeným dechem. Budu jim závidět. A budu se i trochu litovat, že v té raketě sedí oni a ne já. Ale zároveň budu trochu dojatý, protože aspoň symbolicky to bude splněný klukovský sen i pro mě.
